Ach jo... zase je tu nový den...čtvrtek. Chvíli mi trvá, než se odhodlám vstát. Když už vstanu, nachystám se do školy. Mezitím, co si doplétám copek, se mi plete pod nohama sedm psů. Překročím je a dál pokračuji v tom stejném stereotypu denního rána. Po zdlouhavém, už skoro marném pokusu, se mi podařilo zavřít štěňata do ohrádky, kterou pochvíli hbitě přelezla. Po dalším pokusu je zavřít a po dalším přelezení jsem nad nimi mávla rukou, vzala aktovku na záda, tašku s převlečením do tělocviku do ruky a současně s bouchnutím dveřmi a krátkým “ahoj“ na sestru jsem odešla. Na zahradě jsem odehnala cizí kocoury, kteří doráželi na naši roční kočku Mourinku. Cestou si utrhnu sedmikrásku a vpletu si ji do vlasů. Po naší rozbité cestě dojdu ke křižovatce, na které jsem potkala kámošku a společně jsme došly do školy.

 V šatnách narváno, a tak se s námahou prorvu do středu. Obhlédnu plně obsazenou lavičku, zhodnotím své šance získání kousku místa na ní a usednu na zem. Vytáhnu papuče a ještě před zvoněním vyjdu po schodech do třídy. Ve třídě můj pohled spočinul na křídou počmáranou a neumytou tabuli. S mírně znuděným výrazem popadnu mokrou houbu. Když jsem se snažila dostat na tabuli původní čistou barvu, mí spolužáci si všimli sedmikrásky. Třídou se rozlinul nejdříve pokřik a potom smích.
„Víš, že ti na hlavě roste plevel??“ zněla otázka Mojmíra.
Ušklíbla jsem se na ně, došla k lavici a nachystala knihy do matiky. Učitel došel a následovala zase ta stejně nudná hodina jako vždy.

Hodina skončila, přestávka skončila. Následovala hodina češtiny. Učitelka zopakovala po sobě tolikrát slovo “jen“, že už mi unikal jeho význam. Čeština došla ke konci a na řadu přišla druhá přestávka, nejdelší za celý den. Obvyklé souboje odstartovaly. Házely se křídy, tužky, houba, hadra. I na okna došlo. Letěly z něj celkem tři tužky a jedna křída. Souboj vyvrcholil tím, že se všichni postříkali vodou a zůstali mokří jak slepice. Mokří jsme se odebrali do učebny angličtiny. Učitelka celou hodinu vysvětlovala Radce, jaký je rozdíl mezi přítomným a minulým časem. Po každé chybě v domácím úkolu následovala věta od učitelky: „Zavři si sešit, zůstaneš tu po škole, než to doděláš.“ Takhle skončilo šest z nás čtrnácti. Hodina byla ukončena stále už od čtvrté třídy stejnými dvěma větami.
„ Good bye childern,“ řekla učitelka.
„Good bye Mrs Pudichová,“ navázali jsme na ni. Dění o přestávce se opakuje. Tentokrát si zážitek z létání nenechaly ujít ani aktovky.

 A je tu dějepis. Nahlédnu do tašky, s povzdechem a slovy “proč já“ zjistím, že mi chybí kniha. Okamžitě se ta novinka rozletěla a za pár chvil u mě mí milí spolužáci. V hodině nahodím provinilý výraz a naštěstí vyváznu jen s napomenutím. Po mém “příjemném rozhovoru“ s učitelkou se začalo učit. Okamžitě po zvonění se všichni kluci rychle odebrali pryč, protože věděli, že máme tělocvik a budeme se převlékat. Vedeni zkušeností z minulých hodin jsme vyčkali než se pustíme do převlékání. Věděly jsme, že se vrátí, aby nás mohli vyfotit na mobil v kalhotkách. Přišli. Po pěti minutách čekání byli přivítáni se škodolibým úšklebkem a oni s nepořízenou odešli. Se slovy „podruhé se nikdy nevrací“ jsme se oblékly. V přízemí před tělocvičnou na nás čekali další zástupci “něžného pohlaví“, jak říká náš učitel přírodopisu. Právě s ním jsme v rámci tělocviku přešli polovinu vesnice, abychom se dostali na naše skřipovské hřiště. Dostali jsme za úkol oběhnout kolečko kolem. Při obíhání se polovina lidí zastavila, protože to prý prostě nedokázala uběhnout. Když už se všichni dobelhali dokonce, začali jsme se rozcvičovat. Já se rozcvičila a sedla na trávník hrajíc s klacíkem v ruce. Za chviličku u mě byl učitel se slovy: „Katko, ten klacík nepotřebuje rozcvičit.“ Zvedla jsem hlavu a odpověděla: „Já si myslela, že ten klacík poběží se mnou.“ Okamžitě se všichni okolo začali válet smíchy. Učitel mě s úsměvem napomenul ať cvičím a odešel. Po odchodu učitele se třída, už tak málem padlá smíchem, rozesmála ještě víc. Připojila jsem se tedy k davu a rozcvičila se znova.

Započalo rozdělování. Přiřazena k druhé skupině jsem ustoupila. První skupina vyběhla na trasu po hřišti dlouhou 800 metrů. Dvě a půl kolečka je dělila od vytouženého cíle. Zatímco holky v mojí skupině probírali mezi sebou nějaký určitě “velice důležité“ témata, já jsem pobíhala kolem prozpěvovala si Cajdák od Divokého Billa. Když po čtyřech minutách konečně doběhli všichni z první skupiny a učitel nám zavelel, že se máme připravit, natrhala jsem sedmikrásky a porozdávala je všem se slovy „to je pro štěstí.“ Pomohli jsme si je dát do vlasů tak, aby nespadly a po povelu vyběhli. Kupodivu jsem měla tak dobrou náladu, že mi těch 800 metrů nepřišlo ani jako cesta do obchodu. S uspokojením a s lepším časem než minulý rok jsem doběhla do cíle.

Po ukončení běhu se všichni vydali zpět do školy a já zabočila k obchodu a došla domů. Hned ve dveřích mě vyběhla přivítat štěňata. Nejdřív jsem se šla napít a pak jim připravila výtečnou rýžovou kaši ze Sunaru. Ohřála ji a podala těm šesti hladovým krkům. Ty se na ni vrhly a já měla konečně klid. Ne nadlouho. Během pěti minut štěňata vylízala misky tak, že by je člověk nemusel ani umývat. Začala nekontrolovaně pobíhat kolem mě. Opět dlouho trvalo , než se mi je podařilo unavit, i když jsem si na pomoc zavolala sestru. Po dalším zdlouhavém pokusu je zavřít se nám to podařilo. Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě a jako napovel jsem se vyšla do školy znova učit. Ve škole byly zamčené dveře. Zazvonila jsem na sborovnu, pronesla obvyklou větu a dveře se s pípnutím otevřely. Ve třídě jsem našla vychlamané spolužačky. Když se konečně uklidnily, sdělily mi , že Pavlína propíchla Radce prst na šicím stroji. Spolu, se smíchem znějícím po celé škole, jsme se vydaly do počítačové učebny na hodinu informatiky. Učitelka nás nechala chvíli na tak pomalém internetu, že by tam člověk usnul než by najela jedna stránka. Po deseti minutách nám rozdala papíry s jakousi tabulkou výdajů benzínu, abychom ji přesně stejnou mohly udělat v Excelu. Po dvaceti minutách jsem byla s Pavlínou hotová. Učitelka nám to zkontrolovala a řekla, že si můžeme dělat nějaký výukový program, ale že za dvě minuty bude zvonit. Tak jsme teda počítače vypnuly s úsudkem, že stejně nemá cenu nic začínat. Zvonit mělo ale až za deset minut. Byla nuda. Začaly jsme tedy dělat blbosti. Předstíraly jsme, že si stříkáme do očí pepřové, paprikové a podobné spreje. Učitelka si toho všimla a okřikla nás. Také jsme se dověděly, že jsme ty počítače nemusely vypínat, že se teď akorát tak můžeme dívat do prázdné obrazovky. Po zjištění, že se na černé obrazovce vidíme, jsme začaly znova blbnout.  Jen jsme se do ní tak dívaly, napodobovaly, přenášely informace dotknutím prstu našeho odrazu v obrazovce a konče štvaním se, že ten člověk v obrazovce dělá všechno stejné jako my. Učitelka jak nás viděla radši ukončila hodinu.

Další hodina na odpoledním programu byla pracovka. Se šroubováky a nožíky v ruce jsme šli dlubat plevel na záhonek od školní kuchyně. Po všech těch tichých stížnostech a drbání na učitelčino jméno jsme se konečně dočkali konce dnešního učebního dne. U domu jsem se oddělila od skupinky lidí mířících taky domů a s krátkým čau a mávnutím jsem zmizela za bránou. Doma to obvyklé jako vždy. Skočit do obchodu, udělat oběd, nakrmit štěňata. To zabralo polovinu dne. Po zbývají čas jsem všem dokola vyprávěla tyto dnešní zážitky. Večer v posteli jsem se snažila usnout, ale brácha na mě pořád něco mumlal. Občas jsem přikývla, řekla hm. S Medvídkem Pú v rádiu jsem usnula. Probudila jsem se až ráno. Ale to už byl pátek.