v naději, že i já začnu žít svůj příběh...

   Stává se vám taky někdy, že máte pocit říkající „ty už stejně nemáš co říct. Řekla jsi, co se dalo. Teď už jen nech věci běžet.“ ? Já mám ten pocit právě teď. Poslední dobou jsem jen psala. Každou chvíli něco jiného. Zoufale jsem se snažila zachytit své pocity na papír, abych si je pak čtením znovu přivolávala.
Ale.
Bohužel nedokážu psát, tak dobře, aby tahle reakce přicházela. Čtu si, co jsem nedávno napsala a nějak se v tom poznávám jen z malé části. Vím, že jsem to psala. Vím, že jsem většinu z toho prožila. Ale jen čtením žádné pocity nepřicházejí.
    Ty se vrací, když slyším známou píseň. Když vidím známou tvář. Když ležím potmě v posteli a hledím na Měsíc…tolik vzdálený a přesto mému srdci tak blízký. Když spím a bezstarostně se vracím do chvil, které mi tolik daly a teď mi tolik berou…
    Ale už dost slov. Chci jen říct, že cítím potřebu stáhnout se a nechat věci běžet jejich cestami. Proto se s vámi dočasně loučím. Dále si budu číst vaše krásné příběhy, básně a poslouchat vaše skladby…komentovat…ale nebudu psát. Možná jen na ušmudlaný kousek papíru, co mě zrovna napadne. Kdo ví, třeba z toho za pár měsíců vznikne velké dílo! Anebo taky ne…Chci se jen rozhlížet kolem sebe a vnímat život. Nějak jsem teď zapomínala žít a už vlastně nevím, co je jen výsledkem mé bujné fantazie a co se doopravdy stalo. Ztrácím se sama v sobě a všude je zmatek. Proto usedám na kopec bez touhy něco napsat. Vnímám krásu okolo a děkuji za to žiju. V rukou svírám svazek papírů…Mlhovou vílu,… která mi moc dala, ale na to nejdůležitější musím přijít tady…sama…bez myšlenek upřených na další fantazijní příběh…s pohledem utopeným ve východu slunce, v naději že začnu žít svůj vlastní příběh.
    Všem vám děkuju, že tady můžu být s vámi a po prádninách se „těšte,“ že vás zahltím  příběhy, které už mi potečou i z uší.
    Mám vás moc ráda!