V tomto článku se dozvíte více o mé nejoblíbenější středověké zbrani - dlouhém anglickém luku a také anglických lučištnících. Nejprve se dozvíte něco o historii této zbraně, pak si řekneme jak vůbec luk vypadal a nakonec si řekneme proč se stal tak proslulou zbraní.
Dodnes zcela přesně nevíme, odkud dlouhý anglický luk pochází. Dlouhé
přímé luky nacházíme i v mnohem starších dobách, avšak není možné
vysledovat žádnou přímou vývojovou linii této zbraně. Téměř jistě se dá
říci, že luk nebyl typickou anglickou zbraní. Luky nejsou dokonce ani
uváděny v soupisech výzbroje Assize of Arms, vypracovaných v
Anglii roku 1181 za vlády Jindřicha II. Plantageneta. V oblibě byly v
Anglii kuše a sám Richard Lví Srdce na svou křížovou výpravu najal
oddíl žoldnéřů-střelců z kuší. S dlouhým lukem se Angličané setkali až
při svých válkách ve Walesu na přelomu 12. a 13. století (proto bývá
občas nazýván welšský a ne anglický). Svou účinností je překvapil
opravdu dokonale. Proto začali v druhé polovině 13. století najímat
angličtí panovníci oddíly welšských lučištníků. S úspěchem je použil ve
svých válkách ve Skotsku Eduard I. Ve 14. století získal dlouhý luk v
Anglii takovou popularitu, že se stal doslova anglickou národní zbraní.
Díky svým kvalitám se stali lučištníci prominentním druhem vojska. Král
Eduard III. přímo rozkazoval, aby všichni jeho poddaní při lidových
hrách cvičili střelbu z luků. Dokonce si roku 1356 Eduard III. vytvořil
osobní stráž složenou ze 120 elitních lučištníků, vybraných z celého
království. Luky vyhrávaly bitvy, a proto se nechtěli angličtí králové
lučištníků vzdát ani v době, kdy byla tato zbraň, mírně řečeno,
nemoderní a bitevní taktika se již dávno ubírala jiným směrem. A tak
ještě celé šestnácté století byly oddíly střelců z luků součástí
anglických armád. Oficiálně skončilo jejich vojenské působení v Anglii
roku 1595. Ale ještě v 17. století se objevily úvahy o tom, že by se
dlouhý luk mohl použít jako další zbraň pro pěší pikenýry. V západní
Evropě se angličtí lučištníci proslavily bitvou u Kresčaku (podrobněji
se k ní v budoucnu vrátím v nějakém článku). V naších končinách je tato
bitva známá tím, že v ní padl český král Jan Lucemburský a jeho slavná
věta "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!"
Nyní ale
již k samotnému luku. Podle dobových údajů měl být luk stejně velký
jako lučištník, tedy zřejmě okolo 170 cm - 180 cm. Jsou ale známé i
luky dlouhé přes dva metry. Pokud byl luk dělán na míru pro určitou
osobu, udávala délku luku vzdálenost mezi konci prostředníčků na
rozpažených pažích. Samozřejmě i menší muž mohl mít delší luk, ovšem
musel být schopen napnout ho na celou délku šípu. Nejčastěji používaný
materiál bylo dřevo tisu. Nebylo to ale vždy dřevo z anglických tisů,
některé anglické prameny uvádějí že často bylo užíváno dřevo z dovozu,
ze španělských či italských tisů. Někdy se luky vyráběly také z bílého
jilmu, jasanového či ořechového dřeva. Tětiva byla spletená z konopných
vláken. Šípy byly podle dobových pramenů dlouhé celý "loket" (necelý
metr). Tělo šípu bývalo nejčastěji z borovicového, někdy i březového
dřeva. V Anglii bylo zvlášť ceněno dovážené dřevo z norských borovic.
Hroty střel byly ocelové, stabilizační křidélka se nejčastěji vyráběla
z husích brk (nejčastěji bylo ze šedých hus, důvod bohužel neznám).
Šípy měli lučištníci v toulci, jenž měli připevněný nikoli na zádech
jak můžeme vidět v mnoha filmech, ale u pasu, protože se takto rychleji
vytahovaly. Mnoho lučištníků nemělo ani toulec a šípy nosili zastrkány
za opaskem. Pokud ale měli tu možnost, vysypali nebo rovnou zabodali
lučištníci šípy před sebe do země, protože shýbat se pro šíp bylo
rychlejší než jeho vytahování z toulce (zvláště to platilo pro téměř
metr dlouhé šípy do dlouhých anglických luků).
Největší
pozornost a obdiv odedávna budí účinnost těchto zbraní. Dobové prameny
hovoří zcela jasně o účinnosti dlouhého luku a výkonech anglických
lučištníků. Například Geraldus Cambrensis v Itineráři arcibiskupa Baldwina ve Walesu.
V knize I., kapitole IV. popisuje, co se dozvěděl od anglických
bojovníků, kteří se s touto zbraní setkali během výše zmíněných válek
ve Walesu. Podle jeho údajů šípy z těchto luků prostřelily čtyři palce
(asi 10 cm) tlustou dubovou bránu. Jeden z rytířů byl šípem zasažen do
stehna. Střela prorazila kroužkovou zbroj, prostřelila nohu, sedlo a
ještě smrtelně zranil koně, na němž rytíř seděl. Dalšího bojovníka šíp
doslova přišpendlil k sedlu. Účinný dostřel luku býval odhadován asi na
180 metrů a rychlost mířené střelby na 6 šípů za minutu (vycvičený
janovský střelec z kuše - jedni z nejlepších středověkých střelců z
kuše - dokázal za minutu vystřelit šípy dva). Při nemířené střelbě (ano
i ta se využívala, hlavně v boji kdy lučištník střílel do davu lidí a
nemusel tudíž příliš mířit) dokázali nejlepší angličtí lučištníci
vypálit 10 - 12 střel za minutu. Tyto údaje často vzbuzují nedůvěru či
skepsi a i v odborné literatuře byly často zpochybňovány. Řada
experimentů ovšem ověřila, že naprosto neprávem. První přesvědčivý
důkaz podal Američan Saxton Pope, který dokázal s replikou anglického
luku střílet tak rychle, že než doletěl první šíp a zabodl se do terče,
stačil vypustit k cíli dalších šest šípů. V roce 1924 podstoupil
zajímavý souboj americký generál a vášnivý lukostřelec Thord Gray.
Soupeřil s dvanácti střelci z pistolí. Terč měl v průměru 70 cm a
střílelo se na vzdálenost 75 metrů. Generál dokázal zasáhnout terč
celkem 70-krát ze 72 výstřelů. Jeho soupeři neměli ani dohromady tolik
zásahů jako on sám. Další experimenty potvrdily i průraznost šípů. Šípy
devadesát centimetrů dlouhé a vážící okolo 70 až 80 gramů při takových
pokusech prorážely na krátkou vzdálenost dubové fošny o síle devíti
centimetrů a ještě ve dvou stech metrech probíjely 2,5 cm silnou desku
ze stejného dřeva. Další experimenty potvrdily, že šíp dokázal na
padesát metrů bezpečně prorazit rytířskou zbroj a ještě na 150 metrů
byl šíp schopný zabít nechráněného protivníka.
Děkuji
všem za přečtení mého článku a doufám že se vám líbil a zjistili jste
něco nového. Spoustu informací mi podala kniha Petra Klučiny Zbroje a Zbraně - Evropa 6. - 17. století,
kterou můžu jen doporučit. Ohledně středověkého válečnictví je to asi
nejlepší kniha u nás. Pokud byste měli nějaké dotazy či připomínky tak
se můžete ozvat na můj mejl: JakubKopec(zavinac)seznam(tecka)cz
