Není jednoduché o tom vyprávět a současně se držet při zemi. Malý, oblý, lehký, dutý kousek skla vrací lidem sebevědomí. Vrací lidi mezi lidi. Vždyť je jen sotva k rozeznání od předlohy.
Syčící modrý plamen mění tyčinku barevného skla v jemný vlásek a
ruka s jistotou pokládá žilku na višňovým žárem žhnoucí skleněnou
kuličku. Prsty druhé ruky jemně svírají trubičku z čirého skla, z níž
se ta kulička zrodila, a pootáčí jí tak, jak je právě třeba.
Výměna tyčinky za tmavší, dlouhý pohled do oka, a na vršku začne vznikat duhovka. Zdá se malá, ale to jen pro teď.
Do
plamene a zpět, ještě trochu natavit a dokreslit. Další, tmavší
tyčinka, přitavit panenku z přesné dávky hmoty a znovu do modrého
plamene, jen ubrat vzduchu, aby oheň ztratil na síle, ale nedovolil
sklu vychladnout. Po chvilce plamen opět zmodrá a jedno dvě vdechnutí
dodají duhovce správný tvar a velikost, aby opět lehce plápolající
žlutý plamen udržel dílo správně žhavé.
Prohlédnout, prohřát a
následuje jakási nepopsatelná magie tance kolem plamene a dechu do
trubičky a z ní, až se čirá sklovina bíle zakalí a posléze se zadní
polokoule propadne dovnitř.
Duhovka zesvětlá do správné barvy a struktura drobnokresby v ní vynikne. Ani moc, ani málo, přesně o tolik, kolik je třeba.
A ovšem, ještě je nutné změkčit po obvodu a dodat tomu všemu za pomoci miniaturního posuvného měřítka konečný tvar.
Tady dole, při kraji, ještě vtáhnout, aby v očním důlku zůstal volný prostor pro slzný kanálek.
To
už se protéza vznáší ve zvláštní pinzetě nad plamenem a poslání
trubičky končí. Ztenčí se do vlásku a zakrátko po ní nezbude v
prohlubni žádná stopa.
Ještě jednou pohladit plamenem, nikde přece nesmí zůstat nerovnosti, nic nesmí dřít, ba ani tlačit.
Ano, tak nějak vzniká... ne, to není ono, ...tak se rodí, to bude lepší, určitě, ...tak nějak se rodí oční protéza.
Teď je totiž čas, nechat ji zakrytou hodně pomalu chladnout, než se může nasadit a projednat výsledek se zrcadlem.
Jistě,
chybí tu, čím celý proces začíná, i postup samotný je jen v náznaku a
nejspíš v nesprávném pořadí, ale příčina je jednoduchá: je to úchvatná
a těžko postižitelná podívaná.
Některé pohyby a operace snad ani
nemají mnoho společného s řemeslem, i když vypadají tak samozřejmé,
jasné a jednoduché. Daleko blíže, řekl bych, mají k umění, ale ne ke
každému, tedy alespoň ne k tomu, co je zvykem za umění považovat.
Není
jednoduché o tom vyprávět a současně se držet při zemi. Malý, oblý,
lehký, dutý kousek skla vrací lidem sebevědomí. Vrací lidi mezi lidi.
Vždyť je jen sotva k rozeznání od předlohy.
Přesto je potřeba vrátit se na zem, do reality, ta vyhlíží poněkud jinak.
Pro pana Petra Adamovského v dílně v Jablonci nad Nisou je to povolání hraničící s řeholí.
Učil ho pan Břetislav Pivrnec a ve třech, ještě spolu s panem Pokorným, vytvořili tisíce protéz na míru.
Měl
jsem mnohokrát to štěstí, sledovat ten nádherný koncert skla, ohně a
citlivých rukou, každý z nich mi přihlížet dovolil. Budou mi mít za
zlé, že je jmenuji bez jejich svolení? Věřím, že ne.
Pan Pivrnec je
v důchodu už dlouho a od letoška zůstal v dílně volný stůl i s
některými pomůckami pana Pokorného. Ten už má také nárok na důchod, ale
snad se ještě zdrží.
Jenže co, když ne? Nějak chybí jeho nástupce a potřebných neubývá.
Pan
Adamovský teď tvoří sám. Pět dní v týdnu, každý den pohladí duši
několika vděčných, jak jim vlastně mám říkat? Pacientů a pacientek?
Vhodnější pojmenování stejně marně hledám.
Nevím ani, kolik to je
v přepočtu na protézy, jestli deset nebo dvacet. Asi víc, ty další už
jsou určené k rozvozu tam, kde si z nich jiný potřebný vybere takovou,
která mu bude. Jde ale přepočítávat jejich význam, který pro své
nositele mají?
Na to, aby pan Adamovský přitom vyhledával žáka s
dostatkem talentu a trpělivosti, věnoval se mu a naučil ho všemu, co je
nutné, mu nezbývá dostatek času. Čekatelů na protézy je totiž mnoho a
uspěchat to nejde. Den má jistý počet hodin a široko daleko to nikdo
další neumí.
Trochu
nepatřičné, až absurdní, je místo, vždyť ta dílna je přímo uprostřed
školy plné studentů a učňů, z nichž většina, a možná všichni, se učí se
sklem pracovat a přetvářet ho.
Jistě jednou někteří z nich vytvoří
monumentální skleněnou plastiku, gravuru, svítidlo, vitráž či nějaký
jiný architektonický artefakt. Něco velikého, ať to každý vidí. Ale kdo
ví, zda vůbec někoho z nich zajímá, že právě vedle jejich učebny
trpělivě pracuje a tvoří možná ten poslední, kdo si ten monument staví
několikrát denně.
Právě tím, že vytváří ta malá, zdánlivě stejná,
ale pokaždé unikátní skleněná dílka tak, aby byla pokud možno
nenápadná. Aby si nezasvěcený pokud možno nepovšiml. Neboť v tom je
jejich hlavní smysl.
A pak se řekne: obyčejná oční protéza...