Hráli jsme s nimi cosi jako improvizovaný paintball. Kde jsou ty časy...
Čas plyne jak řeka rozbouřená a její proud divoký ničeho stát nenechá. Ukusuje břehů, omílá dna, přináší však život a naplavuje smrt. Kde jsme se zašpinili, tam nás voda omyje, divoký tok však, zatraceně, nejen špínu odnese. I to dobré, teče strouhou, mizí v moři a odplouvá do dálek, které jsou nám nepřístupné. Do dálek, které jsou tak vzdálené, až se nám zdají nekonečné. Nebylo to všechno tak krásné, ale ani ne zas tak špatné, abych si nemohl v dobrém vzpomenout.
Především si vzpomínám, jak celý svět byl menší; menší a hustší. I dnes povrchní starosti byly tehdy niterně hluboké a forma, která se odlévala, studená dnes je, znovu nepoteče. Běhali jsme kolem školky, kolem zdí těch hrubomalbých, kde liboúčelně rostliny je kryly - zelené lístky malé keřů širých, kyanové jehličí z úzkých kmenů, křivých větví i rudé pochodně stromů holých. Běhali jsme tam a bláznili, jen změnit touhu v energii, energii v pohyb, pohyb v únavu, únavu v uspokojení. Dnes se zastavuji, vidím podzimní keř pichlavý a beru do ruky tu bílou bobulku. Házeli jsme s nimi po sobě. Někdy po jedné, přesně, někdy mnoho za sebou, rychle a někdy vplné hrsti, s rozptylem. Nebolelo to jako štěrk, nebarvilo to jako hlína, neztrácelo se jako písek a nerozbíjelo jako hračky. A bylo toho dost. Jakoby keř neměl na práci nic jiného, než nás donekonečna zásobovat municí a potom, za nocí nebo odpolední, kdy jsme spali, jakoby ze všech sil produkoval nové a nové bobule. Nikdy nám nedošly. Nepřestaly se pro nás tvořit. Jen my jsme o ně ztratili zájem. Opouštím keř a s bobulí v ruce zamyšleně kráčím dál; mé velké boty jako by se bořily do vlastních malých stop, ztvrdlých a vyhlazených dobou. Přicházím k hrubo omítnuté zdi. Proměnit nostalgii v zoufalství. Pouštím bobulku. Proměnit zoufalství v energii. Pozvedám pěst. Proměnit energii v pohyb. Pěst dopadá na hrubou zeď. Proměnit pohyb v bolest. Přivřu oči, když ucítím křeč v kloubech a udeřím znovu a znovu a znovu. Proměnit bolest v otupění. Bez lítosti se dívám na rudé a sedřené klouby. Je to dobré, otupění je stav, který bue stačit. Aspoň zatím. Když odcházím, podpatkem boty, možná i vědomky, možná ne, rozšlapuji tu bobulku a ta se rozstříkne po chodníku.