Princové a Princezny. Původně jednotné dílo upravené pro vydání na Postřehu, a přiznávám, že je mi hrozně líto, že ho nemůžu vydat celé. Ale přiznejme - komu by se najednou chtělo číst 30 stran.

Pohodlněji jsem se zabořil do houpacího křesla na terase. Do tváře mi pražilo slunce, u nohou ležel velký, černý pes, kterému dal Stu kdoví proč jméno Bonbónek.
Vložil jsem si mezi rty cigaretu a nasál kouř hluboko do plic. V hlavě se mi ozval hlas mého otce: „Zase kouříš, kluku?“ a zašeptal jsem: „Jo, jo, tak to dopadá, když rodiče opustí své děti. Nebo když děti opustí rodiče,“ přestože na terase jsem byl - až na Bonbónka – sám.
Vybavil jsem si, jak jsem v šesté třídě začal chodit na gymnázium. Nebyl jsem zrovna nadaný žák, ne, to nikdy. Na rozdíl od mé dokonalejší sestry, Marry. Nikdy neměla problém a nikdy nezvali kvůli ní rodiče do školy. Marry chodila do druháku na stejnou školu. To je snad to nejhorší, co vás může v životě potkat – chodit na stejnou školu, na jakou chodí váš starší sourozenec.
Při myšlence na svou velkou sestřičku jsem se musel usmát. Myslel jsem na její perfektní dokonalost, na to, jak nikdy neměla žádnou chybu.
Nikdy si nestahovala podkolenky, nesundávala v létě blůzku nebo nerozepínala vrchní knoflíky košile jak to dělávaly snad všechny dívky ve školních uniformách. Marry byla příkladná studentka ve všech směrech a já nikdy nedosáhl takových výsledků jako ona: byl jsem prostě kluk, kterého rodiče nechtěli.
„Marry, nechceš přidat?“ zeptala se jednou u stolu máma.
„Mami, dostal jsem-“
„Mimochodem, Marry, gratuluju za první místo v té matematické soutěži,“ přerušil mě netečně otec a zaculil se. No vážně, můj táta se culil jako puberťák!
„Dostal jsem dvojku,“ zopakoval jsem trpělivě.
„Marry, koupila jsem ti na trhu knížku,“ usmála se na ni máma.
„Poslouchá mě v týhle rodině vůbec někdo?“ ušklíbl jsem se a čekal, jak na to budou reagovat. Jenže v mé „rodině“ na moje poznámky nikdy nikdo nereagoval!
A to se jen Marry otočila a usmála se na mě. „To víš, že tě posloucháme, cukrátko,“ a povídala si dál s mámou.
To už jsem vážně nevydržel a začal jsem se bláznivě smát. Táta mi dal pohlavek a já s zalknul, ale stejně jsem se dusivě smál dál. Máma vstala a trochu vyděšeně mi bušila do zad, dokud jsem se neuklidnil a nezačal normálně dýchat.
Podíval jsem se na tátu, který byl rudý jako krocan a já dostal nový záchvat smíchu. Zrudl ještě víc a chtěl mi vlepit facku, ale já jsem sklouzl ze židle a odběhl pryč. Běžel jsem ven a asi v půli krátké, štěrkové cestičce jsem slyšel tátův naštvaný křik.
„Stejně se vrátíš, smrade, a potom to schytáš!“
Schytával jsem to často. Jednou po mě hodil horkou žehličkou. Zasáhla mě do stehna, ale to otce asi neuspokojilo. Vrhl se na zem pro žehličku a mě chytl za ruku, abych tentokrát nemohl uhnout a druhý pokus vyšel podle jeho představ. Stačil jsem se mu vytrhnout a po schodech rychle vydupal do pokoje, kde jsem se zamkl. Předtím jsem stačil vrhnout vyčítavý pohled na mámu, která tam jen tak stála a čekala, až tátův hysterický záchvat přejde a ona zase bude moct žehlit.
A přesto všechno jsem měl mámu docela rád. Rozhodně víc, než svého otce. Ale máma zemřela, když mi bylo patnáct a rok na to Marry odjela kdesi do Kalifornie studovat vysokou a několik let jsem o ní neslyšel.
O dva roky později jsem z domova utekl i já…

Máma byla snad jediný člověk, který mi říkal Raymonde, co se pamatuji. Táta mě jménem neoslovoval nikdy. Když o mě mluvil, říkal prostě „ten kluk“ a tím to pro něj haslo.
Měl jsem dokonce rád i Marry a skoro nikdy jsem k ní nepocítil nějakou závist, přestože ji otec vždycky oslovoval jménem a nikdy na ni nevztáhl ruku.
Vážně mě vzalo, když mě odtáhla stranou a nadšeně oznámila, že odjede studovat do Kalifornie. Ten den, kdy mi to řekla, mě táta zmlátil páskem, protože jsem dostal pětku z algebry. Noc jsem strávil na zahradě svého nejlepšího přítele Gordona. Nikdy potom jsem už takového přítele neměl..vy snad ano?
Gordon se mě zeptal, jestli mě táta zmlátil.
„Jo,“ odpověděl jsem co nejklidnějším hlasem.
„Kvůli čemu tentokrát?“ zapálil si cigaretu a podal mi balíček s poslední camelkou, kterou jsem uctivě přijal. Bylo mi šestnáct a snad každý kluk kouřil. Jen já jsem s tím později přestal. Neměl jsem na cigára peníze, ale jakmile jsem je získal, začal jsem kouřit nanovo. Starému kuřákovi a hippiesákovi nic nepomůže – ani fakt, že jeho rodina je plná rakoviny a cigarety to jen urychlí. Na něco už zemřít musím…
„Mám blbý známky,“ zamumlal jsem a snažil se sirkou zapálit cigaretu.
„A kdo ne,“ ušklíbl se Gordon a hodil mi zapalovač. Nasál jsem kouř do plic a trochu se uklidnil. Dobrá cigareta mě vždycky uklidnila.
„Dík, Gordie,“ řekl jsem.
„A co tvoje ségra? Co Marry? Nemůžeš nějaký čas bydlet u ní, když tě fotr mlátí?“ vrátil se Gordon k tématu, aniž by si uvědomoval, jak je pro mě bolestné o něčem takovém mluvit.
„Ne. Za Marry nemůžu. Má svůj dokonalý život v prosluněný Kalifornii a jo ho nechci zničit. Ona má svůj krásný svět.. a ten můj do toho nezapadá. Nemůžu ji zase stahovat dolů, jako tomu bylo vždycky. Víš, když jsem něco rozbil nebo zničil, Marry to často brala na sebe, jen aby mě táta zase nezmlátil. Vždycky pak říkala ,Proč se aspoň na okamžik nemůžeš chovat jako dospělý? To pořád musíš padat od maléru k maléru?´ Chápeš? Už to nejde. Nemůžu zase hodit dvoje starosti na ni. Nejsem malý kluk,“ odmlčel jsem se. „Vlastně ani nevím, kde žije…jen vím, že v Kalifornii. Za celou tu dobu se neozvala. Nedivím se a nevyčítám jí to. Je vlastně správně, že se dokázala od Kanabu odpoutat, ne, Gordie?“
„Jasně,“ přikývl. „Chápu. Můžeš zase pár dnů zůstat u nás. Ptal jsem se mámy a ta je nadšená, že má zase někoho, kdo bude ochutnávat ty její výtvory,“ tím myslel její pokusy s jídly. Já jsem snědl cokoliv, co mi podstrčila – byl jsem věčně hladový - a ona seděla naproti mně a co pět minut se ptala, jestli mi chutná.
„Ne,“ odmítl jsem. „To je dobrý. Zítra půjdu domů. Budu se chovat..jako dospělý,“ mlčky jsem típl svou cigaretu do tvrdé, hlinité země a vstal. „Pojď už spát, Gordie,“ zamumlal jsem a zamířil ke stanu.
„Rayi?“ křikl na mě Gordon, který zůstal sedět na chladné zemi.
Otočil jsem se. „Co?“
„Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys utekl? Myslím tím napořád.“
Zavřel jsem oči. Přemýšlel jsem o tom každý večer, kdy jsem měl pohled zarytý do špinavého stropu mého prázdného pokoje a nemohl usnout. Ale ještě častěji jsem přemýšlel o něčem jiném. Ta myšlenka se poprvé vynořila, když mi bylo třináct a od té doby se vrací pořád. Nepočítám s tím, že se jí někdy zbavím. Často je to jediné východisko, které nacházím. I teď, o víc než dvacet let později…
Sebevražda.
Podíval jsem se na Gordona. „Přemýšlím o tom často,“ promluvil jsem bezbarvým hlasem.
„Dej mi vědět, až to budeš chtít vážně utéct. Rád bych z týhle díry jednou vypadl.“
„Jo,“ řekl jsem tiše. „To já taky.“

„Kde´s byl včera večer?“ vyjel na mě hned ve dveřích táta a já se tomu málem zasmál. Jakoby ho to zajímalo. Jen chtěl vědět, jestli jsem nespal na lavičce a někdo to nenahlásil. Občas měl období, kdy se bál, že všechno praskne.
„Venku,“ odsekl jsem a chtěl vyjít po schodech do pokoje.
„Ne tak rychle, kluku,“ řekl táta a pevně mě chytl za loket.
Podíval jsem se na něj nenávistným pohledem. Z jeho dechu jsem cítil vodku a narudlýma očima mě naštvaně pozoroval.
„Mohl bych tě teď hned strčit do děcáku, ty parchante, tak se radši chovej slušně a dávej si bacha na to, jak se mnou mluvíš. A už se nikdy neopovažuj spát venku. Nemusí snad všichni vědět, jakej máme vztah, ne?“
Děcákem mi vyhrožoval pořád. Ale já už nebyl malý, psal se rok 1964 a mi táhlo na sedmnáct. „A já na tebe všechno prásknu sociálce,“ usmál jsem se a to ho vytočilo. „A neměj strach. Spal jsem u Gordona,“ můj úsměv se ještě rozšířil. Vlastně jsem se šklebil. On mě možná držel v šachu, ale muselo být jasné i jemu, že kdybych proti němu cokoliv podnikl, vyhrál bych.
Chytl mě za vlasy, prudce a nečekaně. Vykřikl jsem a on se hystericky zasmál. Naklonil můj obličej ke svému a sykl: „Už nikdy si ze mě neutahuj, kluku. Nejsem zas tak blbej, jak si ty myslíš.“
Potom se mnou mrskl o schody, na kterých jsem stál. O jeden schod jsem narazil hlavou a o zábradlí se mi zahákla ruka. Později, když jsem šel do nemocnice, zjistili, že mám zlomené zápěstí. Měl jsem dva týdny sádru a na hlavě čtyři stehy.
Tehdy jsem na tátu jen vyděšeně vytřeštil oči, obličej mi napůl rozděloval pramínek krve a on se svíjel v hektickém smíchu.
Když jsem se zvednul a co nejrychleji šplhal po schodech, křikl na mě: „Vítej v pekle, kluku!“

Už zmíněný rok 1964, Beatles dávno získali svou slávu, ale v naší zapadlé vesnici lidi pořád poslouchali Elvise.
Byly to šedesátá léta, šílená éra hippies a doba, ve které jsem vyrůstal. Všichni lidé, kteří kdy vstoupili do mého života, byli vlastně hippies. A já se stal jedním z nich, nebo jak vždycky říkával Stuart Winston – stal jsem se dítětem květinových snů.
Ovšem já a Gordon jsme se pomalu přeladili na Brouky a z rádia si nahrávali na kazety jejich písničky ( tehdy, pokud si dobře vzpomínám, jsme pořád dokola poslouchali Rock ’N’ Roll music ).
Dokonce i teď si rád poslechnu jejich písně. Jen už není tolik příležitostí. Do ne dávna jsem neměl pořádný domov, natož abych tak měl rádio.
Navíc mě písně od Brouků vždycky zanesou zpátky do doby, kdy jsem byl kluk a chce se mi brečet. Ale k tomu se třeba dostanu později. Teď je rok 64….
Po dni, kdy mě táta hodil na schody, jsem od něj přestal dostávat jídlo. Nebo ho spíš táta zapomněl kupovat, protože on sám se stravoval v hospodě, takže mu jídlo nescházelo.
Ale já jsem nedostával peníze a tak mi nezbývalo nic jiného, než krást nebo si občas vydělat roznášením novin a letáků.
Často jsem chodil na oběd ke Gordiemu, jehož matka mě tam vždycky ráda viděla. Nebo jsem dostal něco k jídlu od starého pana Borgese, kterému jsem jednou, dvakrát do týdne chodil předčítat. Dostával jsem za to pár centů, ale o to ani tak nešlo. Nemusel jsem být doma nebo se jen tak poflakovat venku bez Gordieho, kterého mi bylo už trapné pořád otravovat.
Když jsem jednou šel za panem Borgesem, bylo to někdy v září a měl jsem pod okem modřinu, za kterou mohl můj táta, zeptal se mě, co se mi stalo.
Začal jsem blekotat a mumlat něco o tom, že se mu to musí zdát. Pan Borges tomu buď uvěřil nebo se nechtěl vyptávat a tak se omluvil a vybídl mne, abych pokračoval v četbě Hamleta.
A právě někdy toho měsíce, když jsem šel od Borgese za deštivé noci domů, jsem se seznámil se Stuartem Winstonem.
Ploužil jsem se prázdnou ulicí domů ( víte, u nás v Kanabu po sedmé večerní skoro nikdo nechodí ven ), když se ke mně připojil.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se.
„Nekouřím,“ zalhal jsem a vrhl na něj svůj nejlepší pohled, který mu měl říct, aby odstřelil.
Ale on se místo toho stroze zasmál. „Každej kouří.“
Zavrtěl jsem hlavou a podal tomu klukovi balíček nejlacinějších cigaret, co mi koupil asi před týdnem Gordon. Vzal si a podal mi balíček zpátky.
„Bůh ti to zaplať, hochu,“ zamumlal.
„Jsi katolík?“ nevěřícně a možná trochu pohrdavě jsem se podíval na kluka v dlouhém, černém kabátu, s tmavými vlasy, které měl deštěm přilepené k obličeji.
Rozchechtal se. „Ty snad jo?“
„Ne,“ odpověděl jsem mu. Jak bych mohl věřit v Boha? Vždyť moje máma zemřela na rakovinu a táta byl alkoholik, co mě v jednom kuse mlátil.
„Já jsem Stu,“ řekl po chvíli a zářivě se usmál, jak nejvíc to šlo, když měl v jednom koutku úst cigaretu.
„Já Ray,“ přijal jsem ruku, kterou mi podával a z toho jeho pevného sevření jsem cítil teplo, přestože vzduch byl ten večer ledový. A taky přece pršelo…
Stu mlčel a jen si kráčel vedle mě. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že musí být starší než já.
A jakoby mi četl myšlenky, řekl: „Mi je třiadvacet. Mizernej věk, nemyslíš, Rayi?“
„Asi jo,“ zamumlal jsem. „Mi je sedmnáct.“
„Tak?“ prohodil jakoby mimochodem. „Co tě žere?“
„Co?“ podivil jsem se.
Znovu se zasmál. „No tak, jde poznat, že tě něco trápí, Rayi,“ na jeho výrazu se něco změnilo. Najednou jsem si nedokázal představit, že ten chlapec se před chvíli bláznivě smál, že vypadl tak bezstarostně. Byl tak vážný, odměřený a jeho hlas zněl naprosto klidně. Ti klidnost jsem později začal nenávidět.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal jsem se, ale Stu se jen usmál. „Vídám tě tady často.“
„Jsem tady…no, řekněme něco jako na dovolené. “ neurčitě mávl rukou a pokrčil rameny.
„Žiju tady sám, ale nevadí mi to. Vlastně se mi to líbí. Mám rád ticho. A když ho mám dost, jedu tady a s někým si popovídám. A navíc je to jen na čas, než se vrátím ..hm…domů.“
„Neodpověděl jsi na mou otázku. Kdo jsi..?“
Povytáhl obočí. „Ostatně, ty jsi mi taky neodpověděl, Rayi.“
„Asi bude lepší, když se některé věci nikdy nedozvíme,“ tentokrát jsem se usmál já. Ten kluk se mi líbil.
„Třeba jo, Rayi,“ shrnul si mokré vlasy z čela a modrýma očima se na mě zahleděl. Vlastně ne tak docela…Díval se spíš do mě. „Už dlouho jsem nepotkal někoho, jako jsi ty.“
„Jak to myslíš?“
„Vlastně nevím. Ale lidi jako ty se nepotkávají každý den.“
Polkl jsem. Stu upustil svou cigaretu a zašlápl ji do země promoklou plátěnkou.
„Musím jít domů,“ zalhal jsem a když jsem zrychlil, Stu mě dohnal.
Mlčky jsme došli k mému domu a já jsem hledal klíče. Odemkl jsem hlavní dveře a vešel dovnitř. Slyšel jsem, jak říká: „Ještě se uvidíme, Rayi,“ a tiše si pobrukoval Michelle, jednu z našich nahrávaných písní od Beatles.
„Ne,“ zamumlal jsem. „To si nemyslím,“ a zmizel jsem v domě.
Zůstal jsem stát opřený zády o dveře ještě hodně dlouho. Táta nebyl doma. Asi byl v hospodě, ale nevadilo mi to. Zvykl jsem si. Víte, zjistil jsem, že člověk si dříve nebo později zvykne na všechno, ať se mu to líbí nebo ne.
Když jsem asi po půl hodině odklopýtal do koupelny a opláchl si obličej ledovou vodou, pořád jsem přemýšlel o sebevraždě.
A ten den jsem se o ni poprvé pokusil. Jenže tehdy to bylo vážné a vůbec ne směšné, ale když se na to dívám teď..připadá mi to všechno přehnané. Ale v té době, v době, kdy holky chodívaly s trikem s vrabčí stopou a nápisem Give peace a chance! nebo Make love, not war a my kluci nosili batikované košile a zvonové kalhoty, jsme všechny tyhle věci brali až příliš vážně.
Věděli jsme, že se děje něco víc, že se píše historie. Šedesátá léta ovlivnila celý svět. Považovali jsme se za něco víc, protože prostřednictvím téhle mánie jsme mohli vyjádřit náš názor. Byli jsme jako princové a princezny, alespoň jsme si to vždycky mysleli.

Našel mě Gordon, když jako obvykle lezl oknem do mého pokoje. Dělával to často, když měl strach zazvonit. Kvůli tátovi, samozřejmě.
V pokoji mě nenašel a lekl se, že mě táta zmlátil a teď ležím někde v bezvědomí na zemi. Gordie prohledal celý dům, ale nikde jsem nebyl a to mu prý bylo podezřelé, protože od pana Borgese se vracím nejpozději o půl deváté, abych stihl usnout ( nebo dělat, že spím ) ještě předtím, než se táta vrátí z hospody.
Gordon zpanikařil a znovu prohledával celý dům. Jenže já byl na půdě, stál jsem na vratké stoličce, smyčku kolem krku ( tehdy ještě nebylo v módě podřezávat si žíly ).
Gordona by nikdy nenapadlo jít se podívat na půdu – vás snad ano? – ale trám, na který jsem uvázal lano, byl ztrouchnivělý a prostě a jednoduše praskl. Ten úder nemohl přeslechnout.
Rána, kterou jsem měl na hlavě od toho, jak mě otec hodil na schody, byla už bez stehů a znovu se protrhla a prohloubila, protože část trámu mi spadla přímo na hlavu.
Rozbrečel jsem se. Ne kvůli bolesti, v tom šoku si člověk ani bolest neuvědomí. Chtěl jsem to vážně udělat, vážně jsem se chtěl oběsit a dokázal bych to. A najednou jsem cítil úlevu, že jsem naživu a možná o něco silnější nenávist ke světu, v jakém jsem žil. V tu chvíli mě nic nebolelo, ale do rána mi skoro všechna místa na těle natekla, zčervenala a zfialověla.
Gordie přiběhl na půdu a jen stál mezi dveřmi a díval se na zhrouceného Raymonda Johansona. Asi za pět minut ke mně došel, pomohl mi vstát a sundal mi smyčku z krku.
„Proč jsi to udělal, Rayi?“ zeptal se suše.
„Ty to snad nevidíš..?“ zašeptal jsem. Každé slovo jsem v ústech převaloval a rozmýšlel, jestli ho mám požít nebo ne. „Nevidíš můj život?“
Mlčel, až po chvíli řekl: „Musíme to uklidit, než přijde tvůj táta, Rayi.“
To bylo vše. Nikdy jsme se o tom už nebavili…

Seděl jsem na kraji malého, dřevěného můstku a houpal nohama. Vedle mě seděl Stu v tureckém sedu a rukama se opíral o drsný povrch mostu. Hlavu měl zakloněnou a pozoroval oblohu.
„Možná bychom si měli o něčem promluvit, chlapče,“ sdělil mi mimoděk Stu.
„Jo?“ odsekl jsem ostře. „A o čem?“
„Myslel jsem.. že o tom včerejšku mluvit chceš.“
„Kdo ti o tom řekl?“
Zasmál se. „Je toho plné celá vesnice, Rayi. Takové věci se prostě neudrží.“
„Ale věděl o tom jen Gordon!“ vykřikl jsem.
„A tvůj táta? Myslíš, že na to nepřišel? A pak se opil a vyžvanil to chlapům v hospodě.. a takhle nějak se to muselo dostat ven. Je to snadné.“
Neodpověděl jsem. Byl jsem naštvaný na to, že měl pravdu. Postavil jsem se a Stu na mě upřel pohled. Nakonec jsem sklopil oči já.
„Proč se alespoň chvíli nechováš jako dospělý, Rayi?“
Při těch slovech jsem sebou trhl. „Drž hubu,“ sykl jsem. „Už tak nikdy nemluv,“ i když Stu vůbec netušil, co řekl špatně…Jen mluvil jako má sestra.
Odcházel jsem. „Moje problémy jsou moje problémy a můj život je můj, i když není dokonalej. A ty se ho nebudeš snažit řešit za mě. Nikdo to nebude dělat, Stu. Nikdo,“ nechtěl jsem to dál rozvádět. Svět totiž občas není fér…