|
<<
Říjen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
31 |
| | |
|
Stránku si právě čte 1 člověk.
|
|
Komentáře
ke článku: Děti květinových snů - Část 2.
(ze dne 07.08.2007, autor článku: Anit)
|
Komentář ze dne: 09.08.2007 18:37:42
Autor: seńorita chiquita (@)
Titulek:
promiň, že budu hodnotit naprosto laicky, ale nic jiného mně nenapadá - vážně se mi to líbí, styl tvého vyprávění, příběh, posmutnělá atmosféra...:)))
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Děti květinových snů - Část 2.
 Zapomínání nebolí...Lidé si obvykle myslí, že nemůžou zapomenout, že je to příliš bolestné, než aby vůbec zapomenout mohli! Jenže oni nakonec zapomenou a ve skutečnosti velice rychle a zjistí, že to vlastně vůbec nebolí. Potom je tedy bolí, že zapomínání nebolí...
Den obce.
Tyhle oslavy přímo nesnáším. Nikdo nikdy neřekl, že je povinné se účastnit a přesto kdybych tam nepřišel, začalo by se o tom mezi lidmi šuškat a po té menší nedávné „nehodě“ by asi nebylo nejlepší na sebe upoutávat pozornost.
Ale přiznám se, že roku 64 jsem se tam docela těšil. Čekal jsem na jednu dívku. Přistěhovala se s rodinou teprve nedávno, takové věci jsou v Kanabu přímo slavnostní. Noví lidé tam nepřicházeli často, alespoň pokud je Kanab pořád takový zapadákov, jako když jsem z něj odcházel.
Viděl jsem ji již z dálky, její dlouhé, kaštanové vlasy, bledý obličej a krémové rty se nedaly s nikým jiným splést. A ty oči…Ach, ty její modré oči a jejich uhrančivý pohled. Neznal jsem ji, nikdy jsem s ní nepromluvil, ale už tehdy jsem ji miloval. Zvláštní…
Jmenovala se Melony.
Bylo to to nejnádhernější jméno pro nejnádhernější dívku, kterou jsem kdy poznal. Vždycky voněla po broskvích a ve vlasech mívala kopretinu nebo sedmikrásku.
Když se usmála, bylo to jedinečné a krásné a kouzelné. Musel jsem se smát s ní. Ale Melony se moc neusmívala. Byla velmi často smutná a nebyl to ten chvilkový smutek. A přiznávám, že jsem to často způsoboval já. V jejím smutku byla ale jakási útěcha a krása.
Procházela kolem mne a já pocítil nepřekonatelnou touhu se jí lehce dotknout, jen na okamžik. Třeba ji zadržet…
Zavřel jsem oči a snad bych tak i prošel kolem ní, kdyby mě svým nadpozemským hlasem nepozdravila: „Ahoj.“
Zastavil jsem se, otevřel oči a podíval se na ni. Letmo se rozpačitě usmála. Byla tak nádherná…
„A-ahoj,“ zamumlal jsem.
„Já jsem Melony,“ nervózně přešlápla.
„Já vím,“ vypadlo ze mě a kousl jsem se do rtu. „Ray. Ray Johanson,“ podal jsem jí ruku. Dotkla se mne. Její kůže byla hebká, sametová. Rozechvěl jsem se a najednou mi připadalo, že ta chvíle, kdy jsme spojili naše ruce trvala věčnost.
Potom mou ruku pustila a rozpačitě si dala pramínek vlasů za ucho. Někde v dálce na Melony někdo zavolal. Otočila se a potom se znovu podívala na mne.
„Budu muset jít, Rayi,“ promluvila po chvíli.
„Jo. Jistě,“ odpověděl jsem a potom, když byla na odchodu, trochu nejistě jsem ji chytl za zápěstí. Ohlédla se.
„Uvidíme se někdy?“ zeptal jsem se a v tom okamžiku si uvědomil, že za pět minut mi tohle setkání bude připadat nepřekonatelně trapné.
„Myslím, že ano,“ usmála se a tentokrát to nebyl vůbec smutný úsměv. Myslím, že to byl ten nepůvabnější úsměv, který jsem kdy viděl.
Asi kolem poloviny října jsem se se Stuem začal vídat snad co každý druhý den a někdy koncem onoho měsíce jsem si na to i zvykl a možná se stal na Stuovi trochu závislý. Seznámil jsem ho s Gordiem a ten často chodil ven s námi. Seděli jsem u řeky a házeli do ní kamínky, mluvili o obyčejných věcech a ty chvíli mě tak nějak držely.
Navíc, Stu mi pomalu začal odhalovat tajemství svého života. Vyprávěl mi o Anais, jeho velké lásce (a ačkoli jsem naléhal, neřekl mi, co se s ní – s nimi – stalo), o svém otci, který mu prý připomínal mého otce. A taky o Emmě, jeho matce, kterou nikdy nepoznal.
A já jsem mu vyprávěl svůj obyčejný příběh. Myslím, že jsem mu toho napovídal spoustu a Stu se jen občas zmínil slovem nebo dvěma o svém minulém životě. Občas jsem mluvil o mámě, hodně jsem si stěžoval na tátu ( Stuart Wilson byl jediný člověk, se kterým jsem uměl o našem vztahu mluvit naprosto otevřeně) a taky o Marry. Nejčastěji jsem mluvil o Melony a o Gordonovi. Vyprávěl jsem mu, jak jsem k němu vždycky utíkal, když mě táta zbil a jak jsme spolu jako malí kluci blbli na poli za jejich domem…A Gordon byl často s námi a se smíchem doplňoval moje útržkové vzpomínky. Vzpomínal jsem hodně na dobu, kdy jsem byl malý kluk a to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se Stuem vždy rád mluvil. Když se mě zeptal na Melony, zrozpačitěl jsem. Tehdy jsem nevěděl, co k ní cítím. Nebo si to možná jen nebyl schopen přiznat.
„Miluješ ji,“ řekl jednou Stu jen tak, jakoby o nic nešlo.
„Ale..já..já nevím.“
„Miluješ ji,“ zopakoval a usmál se. V očích mu tančily jiskřičky. Ty oči byly stejně modré jako Meloniny a to mi občas nahánělo strach.
„A co když je to trochu složitější, hm?“ utrhl jsem se na něj.
Zasmál se. „Ne, je to naprosto snadné. Tak prostinké, jako když Malý princ chtěl namalovat beránka uprostřed pouště! Víš, všichni toužíme po lásce. Možné ne po dokonalé, toužíme prostě po lásce, teď, hned, tady!“
„Je to přece jen cit,“ namítl jsem.
„Love you every day girl, always on my mind,
one thing I can say girl, love you all the time
hold me, love me, hold me, love me,
ain't got nothing, but love babe eight days a week,“ zazpíval Stu trochu falešně a zazubil se na mě. Zasmál jsem se a hodil po něm knížkou. Byl to zmíněný Malý princ, kterého jsem tou dobou předčítal panu Borgesovi.
Vstal jsem a rozběhl se vysokou trávou. Stu mě za chvilku dohnal a já se chytl za bok a začal hlasitě oddechovat. Když jsem pravidelně dýchal, Stu se na mě otočil s pozdviženým obočím a já se musel znovu rozesmát.
Pak si Stu strčil stéblo trávy do úst, lehl si a pozoroval zářivě čisté nebe. Nechal jsem ho tam, prostě jsem odešel. V takových chvílích už nikdy nemluvil, na nic se neptal, na nic neodpovídal. A možná že moje otázky ani neslyšel. Uzavřel se někde hluboko do sebe, do svého světa.
A to je přece tak trochu krásné..Nebo ne?
Matně si vzpomínám, jak jsme jednou s Gordiem ( bylo mi tehdy sedmnáct ) šli ve slabé chvilce pouštět draka. Tehdy mi řekl o Cynthii. Byla to naše spolužačka ze základní školy a popravdě jsem ji nikdy neměl rád. Dokonce ani Gordon o ni na základce nezavadil okem.
Ale lidé se mění a když jsme občas s Cynthii a Stuem někam šli, zdála se být fajn. Vlastně jsem si ji dokázal představit jako svou dívku.
„Pondělky bych zrušil,“ přemýšlel zase jednou nahlas Gordon.
„Co?“ podíval jsem se na něj.
„Nic,“ pokrčil rameny. „Přemýšlel jsi někdy o tom, že je načase se pohnout někam dál?“ zeptal se po chvíli.
„Kam?“ podivil jsem se. „Nevím, jak to myslíš.“
„Myslím to prostě tak, že už to nezvládáš, Rayi. Všichni to nezvládáme.“
Mlčel jsem.
„Copak to nevidíš?“ rozčiloval se.
„Vidím,“ namítl jsem. „Vidím duhu, Gordie.“
„Co má být?“ utrhl se na mne. „Rayi…Rayi! Kam jdeš?“
„Najít konec duhy,“ křikl jsem nepřítomně.
„Mluvíš jako jeden z těch zamilovaných bláznů. Tak v hádankách,“ volal ještě za mnou.
Zastavil jsem se. „Jde hlavně o to pochopit…kam směřujeme. Proč milujeme, proč chceme milovat, proč potřebujeme milovat. Jde o to pochopit, kam směřujeme,“ zopakoval jsem. „Ale lidé to většinou pochopit neumějí.Nebo..se toho možná jen bojí.“
„O čem to mluvíš?“
Zavřel jsem oči a nadechl se. Potom jsme se otočil, zazubil se na Gordona a řekl jsem. „O ničem,“ musel jsem se hodně přemáhat, abych se usmál, abych nezačal křičet.
Gordon doběhl ke mně a dal mi do ruky provázek od draka.
„Všechno je v pořádku?“ zeptal se.
„Jasně,“ a potom jsem zopakoval, jakoby to jednou nestačilo. „Jasně…“
Myslím, že jsem už někde zmínil, jak moc nesnáším vesnické slavnosti. Jedna z nich padla na poslední říjnovou sobotu - 24. října. Bylo výročí vstupu Charty OSN Spojených národů v platnost. Po oslavě se většina mladších vesničanů odebere do hospody. A jedněmi z nich jsem byl já, Stu, Gordon a Cynthia. Byla tam dokonce i Melony, ale nebyla s námi – nebyla se mnou.
„Měl bys jít za ní,“ řekl trochu prudce Stu. Seděl naproti mně, občas si prozpěvoval některou z hrajících písní, ale většinou mlčel.
Vedle mě seděl Gordon s Cynthií a naproti té zase seděl její bratr, John.
Otočil jsem se na Gordieho, ale ten se na mě jen zaculil a políbil Cynthiu na tvář. Usmála se a prohrábla ho ve vlasech.
„Běž, Rayi. Nemůžeš nic ztratit,“ řekla.
Ale můžu něco získat a není to právě to, z čeho mám strach…? Napadlo mě. Cynthia byla krásná dívka, dlouhovlasá blondýna se zelnýma očima, které by učarovaly snad každého. Jenže mě si získaly jiné oči.
„Zakoktám se nebo zakopnu nebo řeknu nějakou pitomost..nebo…“ zmateně jsem se odmlčel a zjistil jsem, že mi všichni u stolu věnují pozornost.
Stu mě neúprosně vybízel očima. Skoro jsem slyšel, jak po mně křičí, abych vstal a šel konečně za Melony.
A tak jsem to udělal. Vstal jsem a vyšel ven. Melony tam nikde nebyla a mě napadlo, že bude někde za domem.
Po cestě jsem utrhl malou kopretinu a když jsem se napřímil, spatřil jsem Melony.
Plakala a já zpanikařil. Kdyby si mne nevšimla, nejspíš bych se ještě v tom okamžiku otočil a utekl. Ale ona na mě upírala pohled.
Přišel jsem k ní, cítil jsem se hrozně neohrabaně a nemotorně. Posadil jsem se na studenou zem. Už se na mě nedívala a tak ze mě trochu opadla nervozita. Přisunul jsem se k ní a položil jí ruku okolo ramen. Melony mě chytla kolem pasu a opřela hlavu o mé rameno. Teprve tehdy jsem si všiml, že její světle modré šaty jsou od bláta.
„Co se stalo?“ zašeptal jsem.
„Nic. Vůbec nic,“ po tváři ji sklouzla slza. „Jen jsem běžela.“
„Proč…? Kam?“ zeptal jsem se zmateně.
„Chtěla jsem utéct. Tady tomu všemu, Rayi. Ty to nevidíš? Každý den ten stejný rutinní stereotyp, dny ubíhají a my…se nehýbeme dál…všichni stárneme. A tady…Já tady nechci zůstat. Chci jít pryč, chci,“ klesla hlasem, neslyšel jsem, co říkala dál. Později jsem na to myslím přišel, ale nejsem si jistý. Už jsem se na to Melony nemohl zeptat. Myslím, že tehdy řekla: „Chci žít šťastně tak dlouho, jak jen to půjde, chci, aby ne mě lidé nezapomněli.“
„Všichni chceme pryč, Melony. Ale většinou to nedokážeme.“
„Až na konec světa,“ další slza. „Kde končí svět, Rayi?“
Nerozuměl jsem jí. Melony si tehdy možná myslela, že jsem stejný jako ona, že takovým věcem rozumím, že je chápu..ale já jsem je nikdy nechápal. Nebyl jsem jako ona a tak jsem znovu jen mlčel.
Zvedl jsem hlavu a chvíli pozoroval hvězdy.
„Co vidíš, když se na ně díváš?“ nedala se odbýt, chtěla znát odpověď alespoň na jednu otázku. A na tuhle jsem Melony odpovědět uměl.
„Některé věci ztrácejí svůj význam, když se je pokusíme popsat slovy.“
A jediná dívka, kterou jsem kdy miloval, se na mě usmála a ten úsměv byl jen pro mě. Později, když jsem za dlouhých nocích nemohl spát, jsem si ten úsměv vždy vybavil.
Jen tvář Melony, které tento úsměv patřil, byla pokaždé více a více rozmazaná, jak se její podoba pomalu vytrácela z mé paměti.
Teď už na ni moc nevzpomínám, vlastně si nepamatuji, kdy to bylo naposledy. Mám strach, že tentokrát bych si její obličej už vůbec nevybavil. Je smutné zapomenout na někoho, koho jste milovali, ale je to přirozené a správné. Lidé si obvykle myslí, že nemůžou zapomenout, že je to příliš bolestné, než aby vůbec zapomenout mohli! Jenže oni nakonec zapomenou a ve skutečnosti velice rychle a zjistí, že to vlastně vůbec nebolí. Potom je tedy bolí, že zapomínání nebolí.
A já už taky zapomněl. Všechno se to stalo příliš dávno…
Je to zvláštní, jak se věci nakonec vymykají vaší kontrole. Dokud sníte, sny jsou sny, ale jakmile se sny stanou realitou, je to všechno složitější. Melony byla zvláštní dívka. Příliš dospělá na to, jaké já jsem byl dítě. A přesto jsme se v té šílené době do sebe zamilovali.
„Rayi,“ povzdechla si Melony. „Vůbec nevíš, kdo jsem. A až se to dozvíš, opustíš mě, tak jako ostatní.“
„Nevím, o čem mluvíš, Melony.“
„Každý mě dříve nebo později opustí a tu trochu, která mě neopustí, nakonec opustím já.“
Dlouho jsem nic neříkal a Melony tu dobu měla zavřené oči. Měla je zavřené i v okamžiku, kdy jsem přišel k ní a objal ji. „Nikdy tě neopustím,“ zašeptal jsem. „Budeme už jen spolu. Navždy. Neopustím tě.“
„Ale-“
„Věř mi,“ řekl jsem, ale asi jsem ji tehdy měl nechat domluvit. Byla by mi to možná vyklopila už tehdy a já se to nemusel dozvědět až na poslední chvíli, když už bylo na všechno pozdě, přestože moje máma mi vždycky říkala: „Nikdy není pozdě, Raymonde.“ Ale tehdy už pozdě bylo.
„Věřím,“ přikývla Melony.
Musel to být tehdy listopad, protože ve vzduchu bylo cítit listí a poletovalo všude po ulicích.
Pamatuju si, jak nabrala do náruče listí z velké hromady a vyhodila ho do vzduchu a potom znova a hodila jím po mně. A já jsem hodil listí po Melony, smáli jsme se jako malé děti…Co víc jsme tehdy taky byli? Snili jsme o tom, že spolu jednou odejdeme pryč, vezmeme se a budeme šťastně žít až do smrti…Ale právě ta smrt nás tak trochu předběhla.
Melony měla listí ve vlasech, a zachytávalo se jí na sukni a vypadala tak křehce, až jsem si najednou uvědomil, jak snadno ji můžu ztratit, jak je vlastně v tomhle světě slabá.
Vzal jsem jí do náruče a běžel s ní pryč, křičela a smála se.
„Postav mě, Rayi!“ vykřikla. Položil jsem jí na zem, do hromady listí a lehl jsem si vedle ní. Udělala v listí andělíčka a chtěla, abych ho udělal taky…Tak se křídla našich andělů spojila a oni mohli odletět pryč. Alespoň nějaké části z nás navždy zůstaly spolu.
Posadil jsem se a dlouze se na Melony zahleděl. Pak jsem položil otázku, která mě trápila už dlouhou dobu. „Proč jsi tehdy plakala? Když jsme byli na té oslavě, víš? Doopravdy…“
Vypadala trochu zaskočeně a pomalu řekla. „O nic nešlo. Vůbec nic se nestalo.“
Naléhavě jsem se na ni podíval.
„Nic se tehdy nestalo, Rayi,“ ale já jsem věděl svoje. Věděl jsem, že se muselo stát něco vážného. „A i kdyby ano, teď by byla ta nejméně vhodná doba bavit se o tom, kdy jsem byla smutná, ne?“ usmála se.
„Jsme šťastní, Melony?“
„Já ano,“ chytla mě za ruku. „A ty?“
„Nikdy jsem nebyl šťastnější,“ řekl jsem rozhodně a objal ji. Přitom jsem vdechl sladkou, broskvovou vůni jejich vlasů…
Šli jsme s Melony vedle sebe, pršelo, ale my jsme nikam nespěchali. Zamilovaní nikdy nespěchají…
„Co se děje?“ zeptal jsem se jemně.
„Co by se mělo dít?“ pokusila se o úsměv.
„Melony…“ povzdechl jsem.
„Ty bys tomu nerozuměl, Rayi,“ odbyla mě s pohledem zarytým do země.
„Třeba jo.“
„Všichni, kteří zjistili, kdo jsem mě vždycky nakonec opustili,“ tohle říkala pokaždé.
„Ach, Melony, to už jsme řešili tolikrát.“
„Rayi, moc bych si přála, abychom spolu mohli zůstat – chtěla bych vždy stát vedle tebe, být s tebou všude. Ale nepůjde to, jednou to skončí.“
„Nemluv takhle. Některé věci skončit nemusí, když nechceme. A já nechci, ty snad ano?“
„Na tom nezáleží, tohle nezměníš ty sám, ani spolu. Nevíš, co se děje..nevíš…nevíš, kdo jsem,“ sykla.
„A kdo vlastně jsi?“ odmlčel jsem se. „Nebo víš co? Já to ani nepotřebuju vědět,“ vzhlédla ke mně s novou nadějí v očích. „Stačí mi, že vím, že tě miluju, Melony….A nikdy, nikdy tě neopustím. Slibuji, slíbil jsem ti už tolikrát! Ať se děje cokoliv, budeme navždy spolu.“
„Nebude to tak snadné, Rayi..Můj život není tak jednoduchý, jak se zdá. Nevíš o mně všechno. Ani zdaleka ne.“
Mlčel jsem…Ale jak se na to dívám zpátky, napadá mě, že možná bylo lepší, že některé věci jsem o Melony nevěděl – a dodnes nevím. Kdybych je věděl, třeba bych na ni zapomněl jako na kteroukoli jinou dívku. Ale takhle…?
I když občas lituji toho, že jsem nebyl schopný úplně na všechno zapomenout. Třeba na tu její broskvovou vůni…
|
Zobrazit článek Děti květinových snů - Část 2.
|
|
