Komentáře
ke článku: Děti květinových snů - Část 5.
(ze dne 13.08.2007, autor článku: Anit)

Komentář ze dne: 14.08.2007 22:15:29 Autor: milan (@) Titulek: Re: Já to hodnotím naopak jako velkou tragédii. A to jak v rovině příběhu, tak v rovině vypravěčské. Kristepane, vždyť je to stejné, jako nějaká telenovela. Tak plytké, plné dialogů, jež ve skutečném životě těžko uslyším. A mám-li hledat nějakou moudrost, musím konstatovat, že hledám hledání moudrosti.

Reakce na komentář
"Re:"

************** * **************

Děti květinových snů - Část 5. Naděje. Poslední část povídky...je mi trochu líto, že jsem ji vydala. Vím, že není nijak nadprůměrná, že je docela obyčejná, ale má pro mě osobní význam. Teď ho možná ztratí, ale to jsem věděla už při vkládání první části... Musel jsem vypadat bláznivě, alespoň jsem si to vždycky myslel. Když se teď na to dívám zpátky, tak to vidím trochu jinak. Měl jsem vždy čisté oblečení, upravené vlasy, nikdy jsem nespal venku – vždy jsem byl ubytován v nějakém hotelu. Ale stejně mi v Kalifornii připadlo, že mě každý pozoruje, když jsem procházel nejrůznějšími městy a vesničkami a sháněl se po své sestře. Nakonec jsem ji našel. Žila v Reddingu, v nejméně obydlené části, která skoro připomínala venkov. Stál jsem před jejím domem a najednou měl strach zaklepat. Neviděli jsem se skoro tři roky a když Marry odjížděla z Kanabu, bylo ji dvacet jedna a mi čtrnáct. Měl jsem strach, že mě nepozná a nebude mi věřit. Bylo to asi trochu naivní, ale já byl vážně vyděšený. Pak jsem se sebral, vyšel dva zasněžené schůdky na malou terasu, zaklepal a nervózně postával. Dveře se pootevřely a já jsem spatřil tvář muže, kterému mohlo být od dvaceti do čtyřiceti – lépe to v té chvíli určit nešlo. Muž povytáhl obočí a zmateně se zeptal: „Známe se?“ „Ne, ne,“ zrozpačitěl jsem. „Hledám Marry Johansonovou“ „Moment,“ přivřel dveře a slyšel jsem, jak říká: „Marry, shání se tu po tobě nějakej kluk.“ „Po mně?“ „Jo.“ Ozvaly se kroky a potom jsem spatřil důvěrně známý obličej. Marry zůstala stát a vyděšeně se na mě dívala. Potom mi skočila okolo krku. „Rayi,“ zavzlykala. „Bože, Rayi, co tady děláš? Pojď dovnitř…“ „Marry?“ ozval se znovu ten muž. „Danny,“ zasmála se a stírala si slzy z tváří. „Tohle je Rayi, můj bratr. Rayi, Danny je můj manžel.“ „Jsi vdaná?“ Znovu se zasmála. „Už to tak vypadá.“ Podal jsem ruku Dannymu. „Těší mě.“ „Jo, to mě taky, kluku,“ zazubil se na mě. „Gi!“ vzkřikla najednou Marry, až jsem se vyděsil. Potom jsem zahlédl ve dveřích stát malou holčičku, muselo jí být okolo dvou let. Měla medové vlásky a krásné, světle zelené, velké oči. Přesně jako její máma. „Bože, ty máš dceru,“ podivil jsem se. „Samozřejmě, že mám,“ usmála se a natáhla ruku. „Pojď sem, Gi,“ ale holčička jen dál stála mezi prahem dveří a zmateně se na mě dívala. „Proč Gi?“ zeptal jsem se najednou, protože všichni mlčeli a čekali, co ze mě vypadne. „Co?“ „Proč jí říkáš Gi?“ „Jmenuje se Gabrielle. Gi,“ pokrčila rameny. „Jsi vážně moje setra?“ pokusil jsem se zasmát, ale nešlo to. Místo toho jsem si promnul oči a zhluboka se nadechl, jakoby bych chtěl něco říct, ale jen jsem mlčel. Marry, odjakživa všímavá starší sestra, pochopila, že jsem se asi nepřijel jen tak na návštěvu. „Danny, vezmi Gi, ano? Chtěla bych si s Rayem promluvit…“ „Jasně zlato. Gi, pojď,“ holčička se na svého tátu udiveně podívala, potom pohledem zabloudila znovu ke mně, usmála se a zamávala mi. Potom s Dannym odešla. „Ukážu ti tvůj pokoj,“ pronesla ke mně Marry. „Nevím, jak dlouho tady zůstanu,“ přiznal jsem. „Můžeš tady být jak dlouho chceš,“ odpověděla a vedla mě po schodech nahoru, do pokoje „pro hosty.“ Tehdy asi netušila, že u ní zůstanu roky. Posadil jsem se na postel, Marry si přesedla a chytla mě za ruku. Potom jsem se zhroutil. Rozbrečel jsem se, zpanikařil, ale taky se mi hrozně ulevilo. Na nějakou chvíli jsem měl kde žít. „Co se stalo, Rayi?“ zeptala se Marry šeptem. „Táta?“ „Ani jednou jsi nenapsala,“ zakoktal jsem. „Cože..? To..psala jsem alespoň každé dva týdny, volala jsem! Táta vždycky psal, že je všechno v pořádku..a…“ zmateně se na mě dívala. „Niky mi nic neukázal,“ popotáhl jsem. „Rayi…bože, Rayi…Co se děje?“ „Je to alkoholik.“ „Mlátil tě?“ zeptala se vyděšeně. „To taky.“ „Proto jsi utekl?“ Zavřel jsem oči a přemýšlel, jak daleko mám se svým vyprávěním zajít. Ale byl jsem rozhodnutý už předtím…O Melony se nikdo nedozví. „Jo. Proto jsem utekl,“ přikývl jsem. Marry mě objala. „Ach, zlato, je mi tak líto. Nikdy jsem tě tam neměla nechat, měla jsem tě vzít s sebou, promiň, zlato.. Já..vůbec nevím, co mě to napadlo, nechat tě tam. Můžeš…můžeš mi odpustit?“ „Samozřejmě,“ jak bych ji mohl neodpustit? Jednou budu prosit o odpuštění já, za to, že jsem utajil dívku, kterou jsem miloval, že jsem byl schopný dělat, že neexistuje. A dělal jsem to celých sedmnáct let…. Občas to v Reddingu nebylo snadné – hlavně první rok, kdy mi ta odříznutá část města připomínala Kanab. I lidé kolem mě ze začátku tak zarputile odmítali přijmout jako spoluobčana, jako lidé z vesnice. Ale dá se říct, že Redding jsem si docela zamiloval. Druhým rokem jsem začal dojíždět do centra a dodělal si střední školu. Mezitím jsem pracoval za minimální mzdu jako umývač nádobí v podniku „Cold summer,“ ve kterém vždycky vyřvával své srdce Bob Dylan. Za rok, dva jsem se dostal na vysokou a stal se ze mě advokát přes rodinné právo. V Reddingu si mě lidé docela vážili a získal jsem dobré postavení, lepší, než jsem kdy později měl. Jenže klid „vesnického“ města mi nepřestal připomínat Kanab. Tehdy jsem chodil s dívkou, Cindy, a spolu jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do Alabamy. Tak se stalo, že roku 1973 jsem se rozhodl, že je na čase pohnout se dál. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a už si vlastně ani nevzpomínám, který měsíc přesně jsem odjel z Kalifornie. Ale pamatuji se, jak Marry plakala, dokonce i Gi (která svou zdrobnělinu jména začala nesnášet) plakala. „Slib, mi, že budeš často jezdit, Rayi,“ říkala mi tehdy Marry. „Slibuju,“ pokusil jsem se usmát, ale vybavil jsem si myšlenku, která mi úsměv překazila. A to sice, že moje sliby vůbec nic neznamenají. Žil jsem u Marry dlouhých osm let. Zamiloval jsem si malou Gi a poznal jsem tam Cindy a přestěhoval se s ní až do vzdáleného městečka Evergreen. Ano, vzal jsem si ji a myslel jsem si, že ji miluju. Možná, že jsem ji zpočátku miloval, ale naše láska stárla a rezavěla. Víte, lidé, kteří mě znali v době, kdy jsem žil v Alabamě, si mysleli, že můj život je dokonalý. Občas jsem o tom taky přemýšlel. Jestli se mi to všechno o Stuovi a Melony jen nezdálo. Jednoho prosincového večera ( týden před devátým výročím svatby ) jsem šel vynést odpadky a na příjezdové cestě stál chlap, mohlo mu být okolo čtyřiceti. Obličej měl zarostlý strništěm a kabát mu halil celé tělo, takže vypadl rozhodně víc mužněji, než jak jsem si Stua pamatoval. Ale poznal jsem ho hned, podle toho, jak tam jen tak stál a díval se na mě. „Ahoj, Rayi,“ řekl. „Stu…“ zašeptal jsem a chvíli nervózně přešlapoval. „To nepozveš starého kamaráda ani dovnitř?“ zeptal se. „Nevím, jestli bych tě neměl spíš vyhodit,“ vyjasnil jsem mu situaci. „Co tady děláš?!“ „Projíždím,“ pokrčil rameny a přitom z nich střásl sněhové vločky. Když jsme se viděli naposledy, taky sněžilo – ale to bylo před sedmnácti lety. „Projíždíš?“ zasmál jsem se. „Kdo by projížděl Evergreenem?!“ „Já?“ zeptal se s úsměvem. „Odjeď. Nemáš tu co dělat,“ řekl jsem. „Ale no, tak, Rayi. Bylo by fajn zavzpomínat na staré časy,“ namítl. „Nebylo. Cindy ani Melony nic z mého dětství vědět nemusí.“ „Kdo je Cindy? A Melony?“ povytáhl obočí. „Moje manželka,“ promluvil jsem klidně. Hráli jsme se Stuem hru, kdo vydrží déle klidný – odjakživa, co jsme se znali – a já tentokrát nehodlal ustoupit. „Melony je moje dcerka.“ „Takže máš manželku.. a dítě,“ usmál se. „Miluješ ji?“ To mě zaskočilo. Na tohle se přece lidé neptají na ulici, ale přesto jsem Stuovi odpověděl. „Ano, samozřejmě, moje dcera je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“ Zasmál se, stroze a odměřeně. Z toho smíchu mi naskočila husí kůže. „Myslím tvou ženu, Rayi.“ „Já..,“ rozpačitě jsem otevřel a zase zavřel pusu. Tohle neznělo jako rozhovor s přítelem, kterého jsem neviděl věčnost. „Nevím,“ přiznal jsem tiše. „Tak proč jsi to udělal? Proč sis ji vzal?“ chtěl vědět Stu. Na tu otázku jsem mu neodpověděl. Vzal jsem nakonec Stua dovnitř, představil ho mé ženě jako přítele z Kanabu. Moje dcera tou dobou už spala. Melony byly tehdy tři. Seděl jsem se Stuem v mé pracovně. Cindy si šla lehnout, prý abych si mohl popovídat s kamarádem z dětství. Já a Stu jsme hodně pili, vzpomínali a nakonec i brečeli. Tolik jsem si těch sedmnáct let potřeboval o tom všem s někým promluvit a přitom jsem nemohl. Dokážete si představit, jaká to pro mě byla úleva, když jsem se s tím vším mohl někomu svěřit? Stu mne celou dobu poslouchal a nakonec mi položil otázku, na kterou se mě toho dne již jednou zeptal. „Proč sis Cindy teda vzal, Rayi?“ „Pravdu?“ přikývl. „Abych zapomněl.“ „A zapomněl jsi?“ Dlouhou chvíli jsem mlčel. „Chtěl jsem..ale nešlo to. Nikdy ne tolik, jak jsem si přál.“ „Ví o tom Cindy? Ví o naší plánované cestě do Main, o mě nebo o Melony? Říkal jsi jí o tom všem?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne,“ zašeptal jsem, jako by to nebylo jasné. „Nikdy jsem jí o tom nic neříkal. Ani nikomu jinému.“ „Měl bys to Cindy vyklopit.“ „Na tom nezáleží. Na ničem z toho, co bylo. Všechno se stalo tak dávno, Stu. Chci..chtěl jsem jen být šťastný. Začít znovu.“ „Musíš jí to říct.“ „Proč?!“ „Protože by to měla vědět! Nic z toho by se nestalo, kdyby o věděla!“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Ne, ty nevíš, co by se stalo. Nic nevíš.,“ skryl jsem obličej do dlaní a plakal. Nemohl jsem to zastavit. „Řekni jí to,“ řekl tvrdě Stu. „Prostě to řekni.“ „Teď?“ skoro jsem vypískl. „Po devíti letech manželství mám Cindy oznámit, že jsem Melony miloval víc něž kohokoliv jiného, že si vlastně nejsem jistý, jestli jsem si ji nevzal jen proto, abych zapomněl?! Že ji vlastně vůbec nemiluju? Že všechno je jedna velká zasraná lež?!“ „Musíš jí to říct,“ naléhal. „Stu, to přece nejde. Tenhle život jsem si budoval dlouho a možná je dokonalý a-“ Netrpělivě mě přerušil. „A založený na lži.“ „Odkdy zrovna tobě záleží na lžích?!“ „Záleží mi jen na tom, abys splnil svůj slib! Melony mě o to prosila!“ vykřikl a veškerá jeho klidnost z hlasu vyprchala. V té chvíli mě napadlo – konečně jsem vyhrál. „Jaký slib?“ zeptal jsem se tiše. „A..kdy tě prosila?“ „To už si ani nevzpomínáš? Slíbil si jí, že vyrobíš houpačku..a pověsíš ji na vrbu.“ „Kdy tě o to prosila?“ zeptal jsem se znovu a přitom cítil, jak se mi do očí vkrádají slzy. „Vzpomínáš si, jak jsme byli v nemocnici? Nejdřív jsem šel k Melony já. Věděla, že ty už potom neodejdeš..dokud nezemře. A chtěla mi něco říct. Řekla, abych se postaral o to, abys byl muž, kterému se dá věřit a abys byl šťastný. Ale dá se ti takhle vůbec věřit? A jsi vůbec šťastný?“ Najednou jsem vůbec nevěděl, co mám říct. Nakonec jsem zamumlal: „Ale Melony je mrtvá.“ „A záleží na tom?!“ zařval Stu. „Jo, to teda záleží. Byla to jediná žena, kterou jsem byl kdy schopen milovat!“ „Tak proč nesplníš to, co jsi jí slíbil?“ naléhal na mě Stu. Zavřel jsem oči a protřel je pěstmi. „Dobře,“ přikývl jsem. „Dobře, máš pravdu.“ „Musíš jí to říct,“ zopakoval. „Já vím,“ zamumlal jsem. „Od začátku mi bylo jasné, že to jednou přijde.“ Řekl jsem to Cindy ráno. Seděl jsem na posteli a čekal, až se probudí. Stu odjel, aniž bych si toho všiml. To on vážně uměl, všechno zničit a pak se vypařit. Když se Cindy probudila, vše jsem jí pravdivě vylíčil. Dlouho mlčela, než promluvila. „Rayi… já tohle všechno vím.“ Povytáhl jsem obočí. „Jak..?“ „Ne, neznala jsem ten příběh. Ale od začátku jsem věděla, že mě nemiluješ,“ řekla Cindy a pohledem se vpíjela do podlahy. „Proč sis mě vzala?“ „Protože já jsem milovala tebe,“ zašeptala. Po tváři jí bezmocně stekla jediná slza, ale nemohl jsem si nevšimnout toho minulého času. „Co přijde teď, Rayi?“ „Já.. já vlastně nevím, miláčku,“ zamumlal jsem a vzal jí okolo ramen. Odtáhla se a vstala z postele. „Víš…chci odejít, Rayi. Už delší dobu.“ „Co-“ „Ne, není to kvůli tomu všemu, co jsi mi teď napovídal. Já mám přítele,“ pokrčila rameny, jakoby o nic nešlo. „Ano, podvádím tě. Už víc jak dva roky,“ žádný omluvný tón. Otevřela skříň a pomalu skládala všechny věci. Vlastně ne všechny. Jen ty své. „Cindy, co to děláš?“ zeptal jsem se s panikou v hlase. „Balím si věci. Rozvedeme se,“ řekla vyrovnaným a pevným hlasem. „Ale..já.. můžeme přece spolu žít. Už jen kvůli Melony.“ „Kvůli které?“ vyjela na mě. „Kvůli té tvé nebo kvůli mé dceři?!“ „Je to i moje dcera,“ odsekl jsem. „Ano, samozřejmě. Ale je rok 82, zlato. Komu myslíš, že soud přidělí dítě? Vrať se do současnosti, jo? Ty sám o tom víš nejlíp, jsi právník. Takových případů už bylo.“ „Nemůžeš mi zakázat, abych se s Melony vídal! A co víc, nemusíme se vůbec rozvádět!“ „Ale jo, musíme. Ty nečekáš na mě, já nejsem tvoje velká láska. A ty ne moje, Rayi. Byli jsme sami a byli jsme mladí. Mladí lidé dlouho osamocení nevydrží. Prostě jsme se vzali…“ „A prostě jsme měli náhodou dítě?“ „A náhodou se jmenuje Melony?“ „Jo..“ zamumlal jsem. „Jo, dobře,“ cítil jsem se hrozně ublíženě i když jsem na to neměl právo. Cindy už měla své oblečení úhledně poskládané na posteli. „Kam odjedeš?“ „Odjedeme k mým rodičům. I s Melony. Potom možná půjdu bydlet k Nickovi.“ „Nick,“ zopakoval jsem jeho jméno. „Nick,“ řekla, když odcházela z ložnice. Zadržel jsem ji. „Cindy…omlouvám se. Nebyl jsem zrovna nejlepší manžel. Kdyby to jen šlo vrátit…“ Usmála se. Vždycky byla silná. „To je v pořádku, Rayi. Jinak to skončit ani nemohlo.“ Po rozvodu žila Melony samozřejmě se Cindy. Vídal jsem ji na první svátek vánoční, na narozeniny, občas na svátek a na Den díkůvzdání. Stua jsem v té době neviděl další tři roky. Žil jsem v Arnett v Coloradu, obyčejné město, které můj život vůbec nijak nepoznamenalo. Mám pocit, že jednou jsem tam zahlédl Gordona. Nejsem si tím vůbec jistý, možná jsem si to jen namluvil – každopádně jsem si den na to přečetl ve městském zpravodaji zajímavý článek. Gordon Charleston, jeho žena Lana a čtyř roční dvojčata Michelle a Michael zemřeli při dopravní nehodě nedaleko Arnett. Marry mi jednou pozdě večer zavolala a oznámila, že táta zemřel. Byla to rakovina jater, co se dalo jiného čekat. Byl to alkoholik. Na jeho pohřeb jsem nejel. Konal se v Kanabu, nebyl jsem zrovna zvaný host. A já měl navíc strach z toho, že bych se tam jen tak objevil a vynořily se všechny vzpomínky na dětství… Kanab práhl po tom, abych si vzpomněl na všechno. Hlavně na Melony. Docela překvapivé je, že o sebevraždu jsem se potom všem pokusil jen jednou. Vlastně ani nevím, jestli se tomu tak dá říct. Bylo to na jaře, ležel jsem v trávě před mým malým domkem v Arnett. Kolem procházel chlapec, muselo mu být okolo dvanácti. Když jsem slyšel, co si tiše prozpěvuje, ztuhl jsem. „Strawberry fields, nothing is real and nothing to get hung about,“ zpíval ten chlapec. Toho dne jsem večer seděl v obýváku a odjišťoval a zajišťoval zbraň. Potom jsem si ji dal ke spánku a dokonce zmáčkl spoušť. Byla zajištěná. Nikdy později jsem se o nic podobného nepokusil – napadlo mě, že se mnou má svět ještě jistý účel. Každý má svou víru, svou naději, pro kterou žije. A já neměl nic jiného než tohle. Byl pátek večer. Páteční večery jsem nesnášel. Trávil jsem je sám, v malém domku na kaji Arnett a vždycky bylo ticho. Chyběly mi rozhovory s mou holčičkou. Co byste dělali v mém případě vy? Mě napadala jediná možnost. Pít…Ano, jablko nepadá daleko od stromu. Šel jsem prázdnou, úzkou uličkou. Bylo již pozdě večer, moc pozdě na to, aby některý z procházejících nespavců kolem mířil někam jinam, než do zakouřeného pajzlu na pár panáků. A já byl jedním z nich, samozřejmě. Foukal studený vítr a ten mi do očí vháněl slzy, ale hospoda nebyla daleko. Došel jsem k jejím dveřím za pár minut. Otevřel jsem je a ihned se z nich vynořila vůně sladkých parfému tanečnic, smíchaný s cigaretovým kouřem a to vše bylo podbarveno zápachem moči, jak to už bývá v každém z podobných „podniků.“ Na chvíli jsem zapochyboval, jestli se chci opít i dnes, ale vyhnal jsem tu menší výčitku z hlavy a překročil práh hospody. Sedl jsem si na jednu z židlí u baru a objednal si panáka vodky a tiše začal svou beznaděj konejšit jediným prostředkem, který je mi doposud znám – alkoholem. Když mi barman nalil pátého panáka, zeptal se mě, jestli nechci celou flašku a já mlčky přikývl a vrazil mu do dlaně desetidolarovku. Nestačil jsem si ještě ani nalít další skleničku, když se nade mnou sklonil postarší muž. „Můžu si přisednout?“ zeptal se klidným hlasem. Rozhlédl jsem se po hospodě, která byla skoro prázdná a probodl muže odmítavým pohledem. On však zamumlal: „Díky,“ a posadil se vedle mne. V té chvíli jsem ho už poznával. „Co tady děláš?“ vyhrkl jsem. „Nic,“ zazubil se. „Jasně, nic,“ řekl jsem nasupeně a jeho úsměv se jen rozšířil. Objednal si pivo, napil se a zapálil si cigaretu. Dokouřil ji až k filtru a pak teprve znovu promluvil. „Asi sis myslel, že už se nikdy neuvidíme, co, kluku?“ řekl jemně. „Neříkej mi tak. Vždycky mi tak říkal táta,“ zavzpomínal jsem a potom se vrátil k tématu. „Jo. Myslel jsem, že už to skončilo, Stu. Že už jsi s tím vším konečně přestal, že jsi zapomněl.“ „A že se budeš tiše opíjet,“ dodal. „Ale k tomu jsi mě nakonec dohnal ty, ne?! Žil jsem si svůj dokonalej život, Stu, bez tebe a bez...bez Melony a rodičů! A ty ses po sedmnácti letech jednoho dne objevil a všechno jsi zase zničil!“ „Ale to jsi přece nikdy nechtěl. Nechtěl jsi na ni zapomenout, Rayi. Nikdy. A tehdy jsi na ni zapomněl...když jsi žil se Cindy.“ „Ale třeba to bylo snadnější, když jsem na ni zapomněl,“ namítl jsem. „A v životě jde vždycky o to, co je nejsnadnější?“ povzdechl si Stu. „Já už jsem se nechtěl ohlížet zpátky! Copak tomu nerozumíš?“ „Dobrodružství ještě neskončilo, Rayi. Nikdy to neskončí.“ „Nech mě být, Stu. Dávno je po všem,“ odsekl jsem tvrdě a napil se z flašky. „No tak, Rayi. Byli jsme přátelé…a můžeme být znova. Koupil jsem si kabriolet. Starý a zelený, takový, jaký jsem vždycky chtěl. A mám prachy. Můžeme jet, kam se nám zachce.“ „Ale ne za Melony! Chápeš?! Já chci jet za ní, sakra, Stu, ničemu nerozumíš. Myslíš, že teď se tu můžeš jen tak objevit a chtít pokračovat v tom, co bylo kdysi? Po tom všem? Po tom, cos mě vytáhl z města, od mého nejlepšího přítele, po tom, co kvůli tobě zemřela moje holka a po tom, cos mě nechal samotného uprostřed hnusného města? Po tom, co jsi zničil život, který jsem si vybudoval?!“ rozbrečel jsem se a myslím, že to bylo poprvé po dlouhé době, co jsem měl neodolatelnou chuť si zapálit. Vzal jsem si Stuovy cigarety, které ležely na baru a on mi podal zapalovač. Nasál jsem kouř do plic. Kouření mi hrozně chybělo. Stu mlčel. Vážně se vůbec nezměnil. „To jsem neměl říkat..to..nebyla tvoje vina.. Melony..já..já..můžu za to sám.“ „Ne. Nikdo za to nemůže. Věděla, že umírá, už když se přistěhovala s rodinou do Kanabu. Kvůli tomu tam vlastně přijeli. Prý aby mohla dožít šťastně, říkávala mi vždycky.“ „Takže tys o tom věděl,“ hystericky jsem se zasmál. „Tys to věděl!“ „Změnilo by to snad něco?“ podotkl Stu. „A víš co ještě říkala? V nemocnici, když jsem s ní mluvil naposledy. Říkala, že si vždy přála, aby na ni lidé nezapomněli,“ Stuovi po vrásčité tváři stekla slza. „Ale že ty prý na ni klidně zapomenout můžeš.“ Chvíli jsem mlčel.„Všichni umřeli. Gordon a jeho žena měli dvojčata. Autonehoda. Nikdo nepřežil. I můj fotr nakonec umřel, i když bych řekl, že ten přežije nás všechny. Nebyl jsem mu ani na pohřeb. A taky zemřela Melony. A myslel jsem, že jsi zemřel i ty. Jen tak ses zase vypařil a další tři roky se neozval.“ „Nechávám plynout čas,“ pronesl jednu z vět, které jsem nikdy neporozuměl. „Ale nemůžeš to vrátit. Nemůžeš po mně chtít, abych jen tak odjel.“ „Proč ně?“ zeptal se. „Protože…“ přemýšlel jsem, proč vlastně nemůžu odjet. „Nemáš tady nic. Nic, co by se těžko opouštělo,“ uzavřel Stu. „Jo,“ zamumlal jsem a dál přemýšlel, co mám v Arnett. Ale nic mě samozřejmě nenapadalo. „Tak?“ povytáhl obočí Stu. „Tak co?“ zeptal jsem se zmateně. „Kam povede naše první cesta?“ usmál se a já se taky usmál. Cítil jsem se náhle úplně střízlivý. Věděl jsem, co chci. „Main,“ řekl jsem. „Chci jet konečně domů.“ „Jo,“ promluvil pro chvíli můj starý přítel. „Pojedem do Main. Myslím, že bych se tam ještě na pár dalších let docela rád usadil.“ Po dvaceti letech marného bloudění jsem našel domov v Main a poprvé v životě jsem dodržel slib – vyrobil jsem houpačku. Možná, že můj příběh se zdá trochu nešťastný, obyčejný a bezvýznamný jako život kohokoli jiného. Všichni mají dost smutných příběhů, potřebují něco, co jim dá naději. A můj příběh přeci o ničem jiném není – jen o naději a o víře v to, že nový život může začít kdykoliv. Lidé si však myslí, že smutné příběhy končí jen špatně. Já mám proto jednu výhodu – můj život ještě neskončil. Často vídám malé děti v parku, smějí se a hrají si a já přemýšlím, kde asi je má Melony. Žije stále se Cindy, ale jezdí do Main kdykoli to jde. A já občas zabloudím Stuovým kabrioletem do Kalifornie. Čas teď ubíhá rychle, stárnu a již nerozumím věcem, které pro mne kdysi byly hračkou. Avšak svět se kvůli jednomu poblázněnému chlápkovi nezpomalí ani nezastaví. Lidi okolo mě už nejsou hippies, nenosí na očích kulaté lennonky, batikovaná trika, vytahané mikiny a bláznivě barevné korálky na rukou. Připadá mi, že jen já se stále otáčím do minulosti a nadále zůstávám dítětem květinových snů. Přestal jsem však už dávno čekat na to, že se něco změní. Jednou provždy jsem začal žít. A stále mám naději, že můj příběh skončí šťastně.

Zobrazit článek Děti květinových snů - Část 5.