<<
Říjen
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
| | |
|
Stránku si právě čte 6 lidí.
|
|
Komentáře ke článku: Vojtěch Steklač (ze dne 15.08.2007, autor článku: Jakub Raida)
Komentář ze dne: 15.08.2007 17:16:36
Autor: Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Foglar
Inu, přinejmenším Hochy od Bobří řeky a Rychlé šípy jsem přelouskal snad desetkrát odpředu dozadu a zase odzadu dopředu. A přesně si vzpomínám na Mirka Dušína (a že to byl pionýr, jak se patří) a na to, jak v Hoších od Bobří řeky vrazil Mirek Luďkovi jednu facku a hned kolem toho bylo obrovské podzvižení, Rikitan z toho ještě tři dny dělal vědu a všichni smutnili... och. A jak byl Luděk příkladný chlapec, čestný, čistý, pravdomluvný, obratný, otužilý, rozvážný... Při slově pionýr nemyslím hned na soudruhy a pokud se ti to tak vybavuje, tak si slovo "pionýr" jen v článku zaměň za "skaut". A měl jsem ty knížky rád, jenže Boříka jsem měl potom radši, protože nemoralizoval, což je pro malé děti podle mě skutečně lepší. Řekni mi, co máš proti klenotům typu Sin City a Barbar Conan, řeknu ti milión důvodů, proč je s klidným vědomím nazývám klenoty. A Bořík má fakt ještě něco navíc, já si to vzpomínám a umí přesně říct co, jenže to by bylo na delší rozbor díla, pro který tady není místo, nicméně vyložím ti ho klidně na icq, když se mi ozveš - abych dokázal, že tady jen tak neblábolím.
|
Reakce na komentář "Re: Foglar"
************** * **************
Vojtěch Steklač Velký spisovatel ryze českých humoristických příběhů pro děti.
Vojtěch Steklač se narodil roku 1945 v Příbrami, dětství však prožil v
Praze, na níž ve svém díle později velmi kladně vzpomíná. Po
neúspěšných pokusech stát se ekonomem přešel na Filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy, kterou zdárně vystudoval. Potom se stal na krátkou
dobu redaktorem tehdy velmi populárního časopisu pro mladé Ohníček. Tam
také začal psát první knihy a když potom Ohníček opustil, stala se pro
něj spisovatelská činnost jediným zdrojem obživy až do dnešních dnů –
dnes je stále aktivním spisovatelem, i když svou zlatou éru má
pravděpodobně za sebou. Napsal v průběhu let mnoho knih, včetně
náročnější četby pro dospělé, skutečně se však proslavil a našel až v
příbězích pro děti. Určitým vzorem v začátcích jeho tvorby byl určitě
francouzský spisovatel René Goscinny s jeho Mikulášovými patáliemi (ten
Goscinny který udělal díru do světa s Asterixem), možná také tvorba
Foglara a Poláčka. Tito tři autoři byli u nás většinou sice slavnější
než Steklač, mně se však na jejich dílech už v dětství něco nezdálo,
něco, co mi v nich překáželo, a čeho se Steklač vyvaroval. Goscinnyho
příběhy byly přeci jenom vystavěny na francouzských reáliích, proto
jsem k nim neměl tak blízko, jako k českým. Foglar zase příliš moc ve
svém díle moralizoval – dnes je to klasika, ale klasika spíše v tom
slova smyslu, že se jí zasmějeme. Foglarovi hrdinové byli příliš
příkladní a čestní, nikdy nemluvili sprostě, neprali se a vůbec to byli
archetypální pionýři. Dospělý může uznat morální poselství knize k
dobru, ale jak k tomu přijde desetileté dítě? Má v podvědomí úplně
jinou představu o dospívajících chlapcích – sám si dobře pamatuje, jak
se už ve školce popral do krve a jak už v první třídě základní školy
pochytil základy dlaždičské mluvy. Přirozeně mu pak příběhy bez
zbytečného moralizování, jako jsou například Steklačovy příběhy,
přijdou přirozenější. Celkově se mi zdá, že Steklač pochopil dětské
myšlení nejlépe ze všech a dokázal se skutečně vcítit – nebyl ani tak
morální jako Foglar, ani tak patetický jako Poláček. Abych však Foglara
s Poláček jen nehanil, musím jim zase přiznat, že tvořili v úplně jiné
době, kdy zase jejich příběhy působily dost možná věrohodněji.
Nejznámějšími hrdiny Steklačových povídek a knih jsou zajisté čtyři
kluci z Holešovické party – Bořík, z jehož pohledu je ich formou
popisován děj, Čenda, který má staršího bráchu a občas řeší problémy s
holkama, Mirek, jenž se strašně vytahuje a Aleš, který žije jen se svou
babičkou, rád jí a je to tlouštík (i když o sobě stejně jako Eric
Cartman s oblibou říká, že je jen svalnatý). Zápornou postavou byl
potom šplhoun Bohoušek, komickou postavou strýc Chrobák, který
vynalézal zásadně už vynalezené, naopak postavami které příběh
posouvaly do roviny realistické byli Boříkovi rodiče, jejichž
manželství skřípalo stále víc. Ano, Bořík nebyl jen jednoduchou knížkou
pro pobavení, jako třeba Goscinnyho Mikuláš, krom pobavení přinášel
ještě něco navíc. Svět kolem mladého Boříka plynul ve vší své syrovosti
a Bořík o něm přemýšlel, asi tak, jako by o něm mohl jiný, asi
třináctiletý kluk přemýšlet. Jednotlivé povídky a knihy navíc dohromady
tvořily propracovaný a kompletní svět, ve kterém sice postavy nestárly
a doba se neměnila, ale děj šel dál. Boříkovo sídliště se bouralo, jeho
rodiče se rozcházeli, stěhoval se, stavěl si s kamarády klubovnu,
kterou jim pak zbořili, postavili si novou, Bořík utekl z domova –
tohle byly vážné věci, které proplouvaly všemi knihami a povídkami a na
které byl teprve naroubován onen originální humor, který někdy člověka
nenechal od smíchu ani vydechnout. Nejznámějšími knihami o této partě
jsou tato díla:
Bořík a spol. je kniha sestavená ze spíše kratších a humornějších povídek. Bohoušek a spol.
je naproti tomu román, který popisuje, jak naše banda utekla od svých
rodičů a jako rukojmího si s sebou vzali právě Bohouška. Do lineárního
děje jsou umně zakomponovány i kratší epizody, které spolu se zajímavým
a silně epickým dějem dělají alespoň pro mě z této knihy z ostatních tu
nejlepší. Čenda a spol. je chvílemi naopak podivuhodně
melancholickým dílem. Bořík a Čenda zůstávají sami, bez rodičů, v
Praze, a snaží se žít. Řeší problémy jako práce, balení holek a také
různé problémy lidí kolem nich. Je zde překvapivý důraz na psychiku
velkého množství postav. Příběhy z plechové piksly jsou opět krátké a humorné epizody z Boříkova barvitého života. Spolu s knihou Čenda a spol. je
spojuje fakt, že Bořík se jde na konci té knihy podívat na sídliště,
kde kdysi bydlel a kde se nyní staví silnice. Tato část vyznívá
nostalgicky a smutně, nakonec Bořík sepisuje na papíry příběhy, které
by měly podle něj navždy zůstat v Holešovicích. Ty strká do plechové
piksle a hází do jámy, kde je vzápětí zalije beton. Mirek a spol.
se nese v podobném duchu jako Čenda a spol., navíc však přibývá rozměr
detektivního pátrání, při kterém jde Boříkovi a Mirkovi chvílemi
skutečně o život. Aleš a spol. je naopak opět spíše veselejším vyprávěním, podle mě patří tato kniha k těm slabším. Výbornými výbory jsou také Boříkovy lapálie, Boříkovy nové lapálie a povídková kniha Pekelná třída, která je asi ze všech vyjmenovaných nejhumornější. Holky a spol. je další, spíše slabší kniha, tuto psal Steklač v posledních letech a zdá se u ní, skoro jako by mu docházel už dech.
Vedle příběhů o Boříkovi se dočkaly obliby i knihy většinou humorně detektivního ražení jako například Žlutý Robert nebo Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta, kteréžto mě inspirovalo k psaní o Siru Searcherovi.
Neváhal bych označit Vojtěcha Steklače jako jednoho z největších
českých autorů pro dospívající mládež druhé poloviny dvacátého století. A na závěr uvedu krátkou ukázku z díla, která přesně charakterizuje hlavní poselství a kompoziční metodu:
Mně stejně nebude nikdo nic vykládat, protože v knížkách je všechno krásné a správné, jelikož jsou na papíře, takže si s nima může každý dělat co chce, třeba je dávat pod kratší nohu stolu a vůbec, každopádně se podle nich nemusí řídit a to taky ne, neboť to přesně vystihl můj strýc Chrobák, když pravil: "Co čteš?"
A já pravil, že čtu knihu o správných hoších, co přestali sprostě nadávat a začali místo toho konat samé ušlechtilé skutky a tvdě sportovat, načež strýc pravil: "No nazdar!" A dál to nerozváděl.
Ale mně bylo jasné, že myslel hlavně toho pána, co to napsal, protože jak mi řekl táta: "Dívej se kolem sebe a uč se ze života, dokud máš čas. Neboť až budeš dospělý, bude už pozdě." Což tedy táta řekl dost drsně, ale myslel to dobře, i když potom vrazil hlavou do skříně a maminka mu musela držet hlavu pod vodou a říkala: "No ty vypadáš, ty ses ale zřídil. Tak takhle vypadají ty vaše podnikové oslavy?"
Já například vím, že na světě je plno krásných a správných věcí, ale taky vím, že život je jinak složitý, a vůbec ne tak jednoduchý, jak ho viděli ti kluci z knížky, co jsem zrovna četl, když k nám přišel strýc Chrobák, poněvadž když člověk chce něco pořádnýho udělat, tak musí počítat s tím, že to není vůbec tak snadný, nýbrž musí tvrdě dřít a počítat s nezdarem, což je ta pravá škola života, jak říká táta.
|
Zobrazit článek Vojtěch Steklač
|
|