<<
Březen
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|
Stránku si právě čte 9 lidí.
|
|
Komentáře ke článku: Podivná romance (ze dne 20.08.2007, autor článku: Jakub Raida)
Komentář ze dne: 20.08.2007 18:19:13
Autor: Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
Nepřekrucovat, co jsem řekl, ano? Zvlášť, když jsem to řekl jinak.
|
Reakce na komentář "Re:"
************** * **************
Podivná romance Aneb i erotickou povídku lze napsat v mezích slušnosti.
Žhavý vítr nutil úplně vysušenou trávu do tance nad popraskanou hlínou. Asfalt ze silnice byl rozpálený, že by ho ani kojot nepřeběhl. Byl to takový ten typ dne, kdy je venku chcíplé vedro a jen blázen by vylezl před klimatizovanou hospodu, která stála u cesty jako oáza pro všechny řidiče kamionů. Přesto měla celá scenérie v následujících chvílích zatraceně ožít. První přijel Chevrolet Camaro, rok výroby 1968. Chlap v klobouku, který seděl za volantem, dupnul na brzdy a smykem zastavil u zdi. Dvířka se rozrazila a tři chlapi, navzájem tak odlišní, jak to jen jde, se rozběhli k proskleným dveřím do restaurace, právě ve chvíli, kdy se začal prostor plnit houkajícími policejními auty. První polda, který vyskočil z auta, to nakoupil upilovanou brokovnicí přímo do žeber. Překulil se přes kapotu a zůstal ležet v písku. Mohutný černoch, který držel tu brokovnici, se urychleně vydal do klimatizovaného útočiště, hned za svými dvěma kumpány – vytáhlým blonďákem a opáleným šéfem v kovbojském klobouku. Blonďák neváhal a hned po vstupu poslal kopnutím jeden ze stolů přímo před dveře, kde ho zaklesl pod kliky. Záplava kulek zlikvidovala sklo ve dveřích i oknech. Jedna z nich připravila mladého číšníka o půlku hlavy.
„Idioti!“ zařval chlap s kloboukem z okna. „Sejmuli jste civila!“
Palba ustala.
„Máme tady rukojmí, takže buďte hodní a nikdo tu nebude muset umřít!“
Pak se otočil do místnosti. U stolu se nad nedojedenou snídaní krčila mladá žena, příliš vyděšená na křik. Vedle ní seděl asi desetiletý kluk, který teď s křikem vyrazil a rozběhl se ke dveřím. Blonďák na něj s úšklebek zamířil pistolí a zmáčkl spoušť. Obrovský černoch mu zvedl ruku a kulka se s hvízdnutím zaryla do stropu. Chlap v klobouku chytila kluka za paže, čímž ho znehybnil. Blondýn se podíval vražedně na černocha a nenávistně pronesl: „Tun du es noch einmal, und ich töte dir!“
„Polib mi moji černou prdel,“ opáčil obr a v úsměvu odhalil řadu zlatých zubů.
Ze zadních dvířek označených jako WC vyrazil překvapený postarší muž. Jeho první pohled padl na kluka zmítajícího se v kovbojově sevření. Rozčíleně udělal několik kroků kupředu, až ho zastavila skutečnost, že má dva palce před obličejem proklatě velkou hlaveň upilované brokovnice.
„V té druhé trubce mám ještě nabito,“ řekl zlověstně afroameričan.
„Dost keců,“ řekl šéf, „musíme vypadnout. Yemi, ty vem toho frajera, Hansi, ty tu holku, já povedu tady kida. A Hansi, zajisti si bouchačku, jo?“
„Sie denken, dass ich ein verdammter verrückter Mädchenmörder bin?“ ohradil se blonďák, ale poslušně cvakl pojistkou.
Pak hrubě zvedl děvče od stolu a zasyčel mu do ucha: „Ich kann dir mit meinen Händen töten!“
„Cože?“ ozvala se dívka přidušeným hlasem.
„To nechtěj vědět,“ zabručel Yemi a sundal si ze zad granátomet.
„Tak nám udělej cestu,“ řekl kovboj a odstranil od dveří stůl.
Černoch stiskl spoušť a jedno z policejních aut vyletělo v záplavě plamenů vzhůru. Pak zas úplně sešrotované dopadlo a dva policajti nejblíže u něj vzpláli. Ostatní se svalili na zem a rozkašlali z dýmu.
„Rychle,“ vykřikl Mexičan a vyrazil i s malým klukem ze dveří.
Muži zákona se zrovna s obtížemi zvedali a snažili marně zamířit zbraně.
„Nestřílejte, máme rukojmí!“ křičel Mexičan.
Jeden polda pozvedl pistoli a vystřelil. Kulka zasáhla jen zeď. Kovboj tasil od opasku obrovský revolver a vystřelil mu pistoli z ruky. Gangsteři se rychle nacpali do svého Camara, rukojmí posadili dozadu spolu s Yemim a za stálého kvílení pneumatik zmizeli. Posledních pár kulek jim proletělo zadním sklem, načež se policajti s klením drali do svých zbývajících aut. Asi po deseti minutách zběsilé jízdy po stále stejně rovné silnici je začaly první houkající auta dojíždět.
„Zbav se jich,“ zavelel Mexičan, zatímco volantem trhal nalevo a zas napravo, aby uhýbal střelbě pronásledovatelů.
Yemi nabil do granátometu druhý granát a zamířil rozbitým zadním sklem na přední policejní auto. To explodovalo a dopadlo na kapotu toho, které je za ním. Ostatní se museli chtě nechtě před dopravní nehodou zastavit. Chevrolet na silnicích zase osaměl.
„Můžete nás už teď pustit?“ ozval se muž ze zadního sedadla.
„Ne, to bohužel nemůžu. Aspoň ne, dokud se nedostaneme z Texasu. Hansi, podívej se do mapy… …právě jsme projeli kolem Ranchos Penitas.“
„Das ist nett. Das bedeutet, dass San Antonio nah ist.“
„Výborně. Vás,“ otočil se na chvíli od volantu dozadu, „pustíme až v Mexiku. Tam po nás už nepůjde ani FBI. Poslouchejte nás a nic se vám nemusí stát.“
Jeli dál a polykali míle jako kapky proti kašli. Náhle však začalo v autě něco klepat a ručička teploměru poskočila doprava.
„Verdammt! Das Maschine ist viel heiß!“ zaklel najednou Hans.
„Sakra, ten chlap má pravdu,“ zavrčel kovboj a už když zastavoval u krajnice, zpod kapoty stoupala hustá pára.
Yemi, tušíc možné komplikace, radši vytáhl svou brokovnici. Kovboj s Hansem vystoupili a opatrně otevřeli kapotu.
„Krucinál, kdo dolíval chladící kapalinu?“ začal se šéf vztekat.
„Ich hatte es getan, aber...“
„Nechci slyšet žádné podělané výmluvy!“ zařval šéf, až mu málem klobouk spadl. „Yemi, vytáhni je z auta, dál nedojedeme. Jednak došla voda v chladiči a jednak máme zadřený motor.“
„Tak padejte,“ zavrčel Yemi a vyhnal tři rukojmí z auta.
Starší muž okamžitě ochranitelsky chytil kolem ramenou asi dvacetiletou ženu a desetiletého chlapce. Když je viděl šéf bandy, zeptal se: „Co vy jste zač? Rodinka?“
„Ano,“ řekl muž bojovně a hrdě zároveň.
Yemi začal s blonďákem tlačit auto, kovboj zatím šel po prázdné silnici a hlídal rukojmí. Ti se občas bázlivě podívali na pažbu jeho revolveru, trčící z kožené pochvy u jeho pasu. Rozhodně nechtěli zkoušet jak rychle dovede tasit.
„Do nejbližšího motelu to jsou tři míle, tak ať tam jsme před setměním.“
Nepojízdné vozidlo dotlačili na malé písčité parkoviště zrovna když slunce rudlo do krvava a zapadalo za obzor.
„Verdammtes Auto!“ ulevil si Hans a kopl vztekle do jednoho ze zadních kol.
V kovbojově ruce se zničehonic objevil revolver a vystřelil do písku mezi Hansovými chodidly. Hans okamžitě zmlkl.
„Koukej už dneska vychladnout, nebo zapomenu, že jsme spolu deset prokletých let seděli v jedné cele. Verstehst du?“
„Ja, Chef,“ řekl blonďák, ve tváři však měl maniakální výraz zabijáka.
„Tak já jdu koupit nocleh.“
Šéf se vrátil za chvilku a nesl dva klíčky.
„Mám pokoj pro sebe a tebe,“ řekl a hodil druhý klíček Yemimu.
„Und ich schlafe wo?“ ozval se Hans.
„Ty nespíš, ty seženeš destilovanou vodu a utěsníš ty zatracené trubky, když už jsi to tak pěkně pojebal!“ rozhodl kovboj a jeho hlas předem zamítal jakékoliv protesty.
Malý kluk se tomu navzdory své situaci trochu zašklebil. Hans na něj vyštěkl: „Es gibt keinen Grund zu lächeln! Du bist in Stücken, wenn du mich böse macht.“
Mexičan se podíval na Yemiho a řekl: „Usted dormirá con padre e hijo. El virginal estará en mi habitación.“
Yemi se jen ušklíbl, kývl hlavou a řekl: „Usted cerdo viejo!“
„Nemusíte se snažit,“ ozval se starší muž, „umím španělsky. Varuji tě, šáhneš na moji dceru a přísahám u Ježíše Krista, zabiji tě!“
„Ty tady nejsi ten, kdo dává varování,“ řekl dobrácky obrovský černoch a poklepal si přitom na naditou kapsu u saka, kde všichni tušili upilovanou brokovnici.
„No se preocupe, yo seré amable,“ řekl suše kovboj a otevřel dveře od svého pokoje.
Mexičan šel pomalu k oknu, za nímž se stmívalo a povoloval si horní knoflík u košile. Mladá žena stála rozpačitě u dveří a pozorovala jej.
„Ujasníme si předem pravidla, ano?“ řekl, aniž na ni pohlédl. „Budeš dělat co ti rozkážu a nebudeš dělat, co ti nerozkážu, nebo co ti zakážu. Když budu spokojen, ráno tě pustím – tři rukojmí stejně nepotřebujeme. Když nebudu spokojen, promluví pan Gran Tirador. Jasné?“
Kývla hlavou a vlhce se jí zalesklo v oku.
„Tak se posaď na postel.“
Pomalu a ostýchavě se posadila na postel. Čekala co se s ní bude dít a ty představy jí vehnaly nové slzy do očí. Mexičan k ní pomalu přicházel.
„Jmenuji se Rodrigo. A ty?“
Neodpovídala, jen od něj odvracela oči a poslušně seděla. Cokoliv už mi chce udělat, ať to udělá, ale proboha, jen ať to neprodlužuje, pomyslela si. Došel až úplně k ní a vztáhl po ní ruku. Štítivě ji uhýbala. Jak ho nenáviděla, nechtěla ať se jí vůbec dotýká… Podíval se jí do tváře. Byl to drobný a opálený obličej s jinak spíše usměvavými proporcemi líček, kulatých očí a úzkých plných rtů. Ale teď se nesmála. Plakala a slzy jí tekly ničím nerušené po tvářích a po bradě. Nevydala ani hlásku, jen se vystrašeně chvěla a snažila se dívat jiným směrem. V tváři se jí zračilo opovržení a strach. Kdo je původcem těch emocí? Kdo asi, odpovídalo mu cosi hluboko v jeho mysli. Ať už chtěl v té chvíli udělat jakoukoliv věc, najednou nemohl. Překvapen svou reakcí, položil jen svou ruku na její tvář a pomalu ji pohladil. I když se chtěla štítivě odtáhnout, najednou, skoro jakoby proti své vůli, se k té ruce přitulila jako nějaká kočka. Prolétlo jí hlavou pomyšlení, že ten dotek není tak hnusný, jak si to představovala, ale spíš příjemně hřejivý a kupodivu utěšující. Stáhl svou ruku a rázně odkráčel k oknu. Otočen k ní zády, aby neviděla, co se odehrává v jeho tváři, řekl: „Jdi. Jdi si kam chceš.“
Zaslechl za sebou její lehké kroky směrem ke dveřím a zvuk tisknuté kliky. Slyšel jak se dveře pomalu, snad váhavě, otevírají. Pak se zavřely. Svěsil hlavu. Za oknem byla hustá černá pouštní noc. Jako by ta tma byla v nějakém kině a před ním se promítaly celé ty roky osamělého putování po světě, loupeží, přepadů, zabíjení, násilí… Pak ucítil její jemné prsty na svém rameni.
„Proč jsi neodešla?“ otočil se k ní.
Vrhla se mu kolem krku. S lehkostí ji zvedl ze země a odnesl v náruči na postel. Sedl si na okraj lůžka a čechral jí svými prsty vlasy. Její prsty zabloudily na jeho bok a začaly mu svlékat košili, on zas rozvazoval šňůrky na té její. Teď se mu už dívala do očí. Nahnul hlavu na stranu a políbil její rty. Líbal jí rty, i kůži kolem nich, sál je a přejížděl jazykem po jejich zubech. Potom se jejich jazyky setkaly a v souznění přitiskly k sobě. Špičky obou červených jazyků byly střídavě v jeho a v její puse. Její žebra, po kterých pod jejím tričkem pomalu přejížděl dlaní, byla citelná jen při mírném tlaku, jinak však nahmatával pouze pružnou a žhavou kůži. Několikrát ji ještě políbil na rty a pak ústy pomalu sjel na její bradu a potom na krk. Potom už pod jazykem ucítil její ztuhlé bradavky, ale pokračoval ještě níže. V místnosti bylo stále ticho a veškerý pohyb byl pomalý a klidný; přirozený, jako když roste kaktus v prérii. Špičkou jazyka pomalu přejel přes její pupík a pokračoval ještě níž, až k jejímu klínu, kde se na chvíli zastavil, aby rozepnul čtyři dřevěné knoflíky jistící kalhoty. O chvíli později se její tělo pomalu prohýbalo jako průzračná mořská hladina za lehkého vánku. Mexičan se znovu napřímil a ještě jednou jí líbal na rty. Její prsty už rozepnuly knoflíky u jeho kalhot. Pokrčila nohy, aby povolila tlak. Zaklonila hlavu a hryzala si rty, aby neporušila ticho. V posteli trochu zapraskalo. Venku zavyl šakal a obě zpocená těla zůstala klidně ležet.
„Querido,“ zašeptala mu do ucha a pomalu se oba začali odebírat do říše snů.
Prašivé pokoje motelu prosvítily ranní paprsky. Rodrigo probudil něžným dotekem ležící dívku. Podívala se na něj a chtěla ho políbit, ale on ji zadržel. Pak jí podal do ruky těžkou kovovou konvici.
„Musíš mě pořádně praštit a pak vylézt z okna. Hned pod parapetem je římsa a z ní to je na zem asi tak dva metry. Schovej se u toho velkého černého kamiónu do korby.“
„Ale…“ chtěla něco namítnout, jenže jí položil prst na rty.
„Ne. Moje místo je jinde, než tvé.“
„Uvidíme se…“
„Doufej, že už ne.“
Podal jí konvici do ruky.
„Neudělám to.“
„Musíš,“ řekl rozhodně.
„Ne,“ zakroutila hlavou a znovu se jí objevily slzy v očích.
„Dělej!“ rozkázal a zamířil na ni revolverem. „Udělej to, nebo tě zastřelím!“
„Ne!“
„Prosím!“
Zavřela oči a ze všech sil udeřila. Neupadl sice přímo do bezvědomí, ale mozek mu na chvíli otekl, což způsobilo dezorientaci. Škobrtl a upadl na zem. Počkal, až plačící dívka bezpečně opustila oknem pokoj a dvakrát vystřelil do zdi. Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhl Yemi.
„Ta děvka hnusná!“ nadával Rodrigo a tiskl si pohmožděnou hlavou.
„Co se stalo?“ zeptal se ho chvatně Yemi a přiskočil k oknu.
„Praštila mě a utekla!“
„Daleko se pouští nedostane! Mám vyrazit za ní?“
„Ne,“ zabručel Rodrigo, „nech ji běžet. Dva rukojmí nám stačí…“
„Ta čubka nás práskne federálům!“
„Houby s octem. Budem v San Antoniu dřív, než si tihle koblihožrouti uvědomí, která bije.“
Z motelové chodby se ozvaly zvuky marného boje. Oba dva gangsteři tam vyběhli. Blonďatý Hans tam zápasil se vzpouzející se dívkou.
„Sehen Sie danach aus, was ich habe, gegründet! Sie versuchte, die Polizei von Telefon im Empfang zu rufen.“
„No, vida,“ ušklíbl se Yemi a podíval na kovboje. „Myslím, že tentokrát by si náš německý amigo zasloužil šéfovu pochvalu, co říkáš?“
Ten tón hlasu, ten pohled, něco musí tušit, prolétlo Rodrigovi hlavou. Dveře Yemiho pokoje se otevřely a vykoukl z nich dívčin otec i bratr.
„Co takhle ji demonstrativně zastřelit?“ navrhl černoch.
„Ne! Bude jak já řeknu!“ ohradil se Rodrigo a byl si jistý, že teď už na něm musí být jasně znát, jak je nervózní.
„Sám jsi řekl, že tři rukojmí potřebovat nebudeme. Hansi, zabij ji.“
„Es wird lustig sein,“ zašklebil se Hans a odjistil.
„Né!“ vykřikl dívčin otec a rychleji, než kdokoliv čekal, vyběhl proti Hansovi.
Zaduněla rána z Desert Eaglu a starý muž se skácel k zemi.
„Tati!“ zvolala dívka.
Rodrigo tasil rychle jako blesk a bez váhání poslal kulku přímo mezi Hansovy oči. Otočil se na Yemiho, ale ten mu vyrazil zbraň z ruky. Oba muži se navzájem chytili do vražedného objetí. Už si Rodrigo myslel, že ho silnější černoch úplně rozmačká, když se konečně Yemiho hlava s prasknutím vychýlila do nepřirozeného úhlu a velké tělo spadlo k zemi. Rodrigo si otřel pot z čela a unaveně se posadil na podlahu, zády opřený o zeď. Dívka k němu poklekla, když tu z dvora zaslechli houkání sirén. Vida, poldové si dneska asi koblihy a kafe odpustili.
„Promiň, nevím proč jsem tě neposlechla, neměla jsem je volat…“
„To nic, to nevadí,“ řekl Rodrigo a vytáhl z kapsy klíčky od auta.
„Hans ho určitě spravil. Řekni policajtům, že to je tvoje auto a jeď domů. Pak ho někde nech stát, je totiž kradené.“
Vzala si od něj klíčky.
„Chci být s tebou. Třeba tě zatknou, ale já tě půjdu navštívit…“
„Ne, holka, přinesl jsem ti dost špatného. Vypadni už, ti pitomci jsou schopni tady hodit slzný plyn.“
„Pojď už,“ tahal ji její bratr za košili.
„Sbohem,“ řekla, naposledy se na Rodriga podívala a zmizela ve vedlejším pokoji.
Rodrigo už slyšel dupání policajtů po schodech. Podíval se do bubínku revolveru. Jeden náboj. Ne, ani za nic nepůjde znovu do vězení. Už si tam zažil dost. Nebude už si s žádným buzerantem hrát na maminku a tatínka. Naposledy se ironicky zašklebil nad ironií svého života, přiložil si pistoli k hlavě a ohodil zeď vlastním mozkem.
|
Zobrazit článek Podivná romance
|
|