VADÍ NEVADÍ aneb vadí nebo nevadí?
...posluchačem
či divákem či jen čtenářem nejen jakýchkoliv zpráv, ale jakýchkoliv sdělení
jakýchkoliv médií a současně nejsem kvůli své navyklé zvědavosti schopen je
vypnout nebo zahodit, vrací se mi pořád častěji ona skvělá hra mladých let, jíž
jsme říkali VADÍ NEVADÍ.
Pravidla
byla jednoduchá: hrálo - li se dejme tomu v pěti, pokaždé se čtyři
domluvili na úkolu pro pátého tak těžkém, že říci na něj NEVADÍ byl dost velký
risk, ne - li hazard, avšak odpovědět VADÍ znamenalo přinejmenším přiznání ke
zbabělosti.
Až se
stalo, že někdy na začátku oktávy, tedy maturitního školního roku, mě NEVADÍ
znamenalo nechat se vyvolat od profesorky češtiny, postarší, nepříliš pohledné
staré panny, a před celou třídou nahlas a s rukou na srdci jí nejen vyznat
lásku, ale ještě také dodat, že je krásná a ženou mých snů. Přestože jsem
věděl, že za mé VADÍ bude následovat nějaký výživný trest, při představě, že
bych měl vyznávat lásku ženě, která mě učila milovat rodný jazyk a jeho dva
úžasné protagonisty - Čapka a Vančuru, jsem radši řekl VADÍ. Jenže to (jelikož
kamarádství neznalo slitování) mi ukládalo, abych se při hodině češtiny
přihlásil a přede všemi paní profesorce řekl, že Čapka nemůžu mít dál rád,
protože byl nepřítel socialismu. Dlužno připomenout, že se to odehrávalo na
podzim roku 1949, kdy můj otec byl už druhým rokem v táboře nucených prací
proto, že byl advokát a třídní nepřítel a choval se „tak opatrně, že mu dělnická
třída nemohla nic dokázat" a já v té chvíli netušil, že já nebudu
připuštěn k maturitě a můj starší brat že bude společně s Jiřím
Muchou zatčen a odsouzen jako špion dřív, než se z nucených prací vrátí
otec. Z toho se dá soudit, že jsem hru vzdal.
Mezitím
jsem ji už párkrát hrál, ale spíš jen v duchu. Teď zase vím, že sice
ztrácí část hravosti, zato však nabývá na - údernosti? Důležitosti? Závažnosti?
Vadí mi nebo mi nevadí, že ve sdělovacích prostředcích je pořád víc násilí,
katastrof, v lepším (!) případě drbů, a pořád méně zpráv o tom, že se něco
povedlo, že se někdo zachoval čestně (jaká nuda!) nebo nezištně a poctivě
(ještě větší nuda!) A když mi to vadí, co se mi stane? Budu za blbce, snílka,
někoho, kdo se do těchto časů nehodí? a když nevadí? Budu mít založeno ma
šanci, že si mě všimne nějaký politik, nějaká politická strana? Co když nás ale
řekne velmi hodně, že nám ta média vadí a přestaneme je kupovat, zapínat. A
nedá se VADÍ NEVADÍ hrát i u voleb?