.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Čtvrtstoletí
(ze dne 04.09.2007, autor článku: Harr)

Komentář ze dne: 04.09.2007 17:16:51
Autor: GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re:

Jo, sorry, je to tam.
Nicmene, Jakube, coby porotce se nesmis (nesmim) k tomu vyjadrovat do uzaverky ... -)
 

Reakce na komentář
"Re: Re:"

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Čtvrtstoletí
Nemám ráda nemocnice. Vím, že jsou nezbytné -  pro život.
Maně mě napadá název básně Jiřího Wolkera “Na nemocniční postel padá svět.“ Ale pro mne je to jinak. V nemocnici padá svět na mě.
Sepsáno pro soutěž The Story 2007 of Postřeh

Sedím u bílé postele a dívám se na bledou tvář své dcery. Spí. Dlouhé blond vlasy jsou rozhozeny po polštáři. Pomalu, jedním prstem ji pohladím po čele, abych ji neprobudila. Tak jemně jako tenkrát –  před čtvrtstoletím.


1981


„Je v pořádku pane doktore?“
Otázka zazní potichu do prvního výkřiku života.
„Nebojte se maminko, máte krásnou holčičku. Je sice nedonošená, ale v pořádku. Sestřička ji zváží, změří a pak ji uvidíte.“
Malinký bílý uzlík s pomačkanou tvářičkou a pohledem tak modrým. Letní obloha by se mohla stydět. Lehce, jen prstem, pohladím jemňounkou kůžičku čelíčka, nad nímž se vlní vlasy černé jak uhel.
„Má kilo devadesát a čtyřicet pět centimetrů,“ zaznělo od stolku za mou hlavou.
„Je krásná maminko. Jak jí budete říkat?“
„Radanka.“
„To je vaše první?“, ptá se nově příchozí sestra
„Ne, jednu princeznu už mám doma. Je jí skoro sedm.“


Naše první a nejpříjemnější setkání s nemocnicí. Nenapadlo mě  –  tehdy, že nás bude tato instituce provázet ještě mnohokrát.  Že teprve poznám, co je mít opravdový strach. A slovo naděje budu skloňovat ve všech pádech. Že mě potkají horší věci než opakovaný zápal plic. A že na všechno budu za pár let sama, protože životní partner bez berličky – alkoholu, nedokáže unést tíži nastávajících událostí.
Před očima mi běží všechno, co nás dvě zasáhlo. Co jsme spolu prožily a čemu jsme čelily.

1995


„Radko, co se stalo ve škole, mám tam zítra přijet. Volala mi Tvá třídní a nechtěla do telefonu mluvit. Vybal, co se děje, nemám ráda překvapení.“
Stojím u psacího stolku, kde Radka píše úkol z češtiny.
„Ona Ti volala? A proč? Mně neřekla nic, nevím, co se děje. Mami, znáš to, se třídou moc nevycházím, skoro tam nikoho neznám.“
„Ty neznáš své spolužáky? Vždyť Danka sem jezdí a s Ditou chodíš od první třídy.“
„Mami, teď píšu úkol, nedělej husto, to bude nějaký nedorozumění.“

Máme teď napjaté vztahy. Jako bych pro ni byla vzduch. Chápu, že s ní cloumá puberta a dotkl se jí rozvod. Pořád ještě vidím její vyděšený obličej a slyším prosby, aby se táta vrátil. Udělala jsem chybu, nikdy jsem nechtěla, aby viděla, co s ním alkohol dokáže udělat.  Starší dcera je už dospělá a ví, ale Radka, pro níž to byl ten nejlepší člověk na světě, ne. Věděla, že si dá pivo, ale nikdy neviděla ty konce. Navíc mě děsí její nespavost. Dlouho do noci má rozsvíceno, sedí nad knihami, ale o mou pomoc nestojí. Je odtažitá. Zhasíná až kolem třetí ráno. Obě vstáváme v šest. Já jsem unavená, ona plná elánu.
Mám podivné tušení, že rozhovor ve škole nebude příjemný.
Nebyl. Radka nekomunikuje. Nespolupracuje. Vyhýbá se kolektivu. Nechce jet ani na exkurzi ani na společný výlet. Sice nešlo jen o negativa, protože se jí podařilo všechno dohnat, ale do úsměvu mám daleko. Nevím vůbec, jak doma začít. Mám strach. Posledně náš pohovor nedopadl. Nezvládla jsem ho. Radka dostala  astmatický záchvat, strašně mě to vyděsilo.


Už když jsem docházela k našemu domku, měla jsem dojem, že je prázdný. Nemýlila jsem se. Na stole lístek se zprávou, že zůstává u Danky.
Vím, že se něco děje. Cítím to. Volám k Sojkům. Telefon nikdo nebere. Autobus už mi nejede žádný. Mám spoustu práce na druhý den, ale Radka je teď důležitější. Po půlhodině se mi podařilo sehnat auto. U Sojků nikdo doma. Hovorná sousedka mi prozradila, že obě slečny šly do kina. To už by mělo končit. U kina nikdo. Kde mohou být? Projdu park. Vím, že tam omladina často chodí.
Konečně je vidím. A nejen to. Obě dívky kouří. Tiše doufám, že jen obyčejnou cigaretu.
Nedávám najevo šok. Když k oběma dojdu, mají už ruce prázdné. Nasedáme všechny do auta, Danku vezeme k matce a potom s Radkou jedeme domů.
Hovor po cestě skomírá, vlastně se bavím jen se známou za volantem.

Jsme doma. Než se stačím přezout, bouchnou dveře u Radčina pokoje. Teď už vím, že nešlo jen o nějakou obyčejnou startku. Nasládlý pach marjánky poznám. To je zlej sen. Pracuju jako protidrogový dispečer v oblasti školského okrsku. Napadá mě rčení o svícnu.
„Radko, potřebuju si s Tebou promluvit, slibuju, že nebudu křičet, ale musíme to probrat.“
Stojím za dveřmi jejího zamčeného pokoje a je mi do breku. V duchu se snažím přijít na to, co jsem zanedbala, kde jsem pochybila a co udělám teď. Vím, že nebude mít vůbec chuť se mnou komunikovat. Už jsou mi jasné její noci beze spánku, její odtažitost, její pohled někam skrz mě. K mému překvapení odemyká a sedá si na gauč.
„Tak jo mami, povídej.“
Najednou nemám slova. Strašně se mi chce ji obejmout, pohladit. Ale mám strach, že mi to nedovolí.
„Tak dobře. Ve škole mě nepotěšili, ale to je teď vedlejší. Jak dlouho kouříš? A je to jen tahle droga nebo ještě jiná. Kde jsi k tomu přišla se ani nebudu ptát. To je mi celkem jasné.“
Trochu se ošila, jako by odháněla dotěrný hmyz. Já si pomalu sedám do křesla. Nechci nad ní stát jak Bůh pomsty. Trpělivě čekám na odpovědi. Zase se dívá někam skrz.
„Kouřím od toho dne, co jsi mi prozradila, že se rozvádíte. Potřebovala jsem to nějak skousnout. Mami, neřekla’s mi to včas. Třeba by se to tenkrát nějak dalo udělat. A neboj na tvrdejch nejsem.“
„ No, snad Ti můžu věřit.“, i mně zní můj vlastní hlas dost pochybovačně.
„ Můžeš, ale vidím, že nevěříš. Jasně, teď jsem pro Tebe feťák a nedá se mi věřit. Tak jo. Nevěř.“
Sklonila hlavu a dívala se do země. Už musím něco říct. Nemohu odejít a nic nevyřešit.
„O feťákovi jsi tu zatím mluvila jen Ty. Já jsem tak daleko nešla. Nemohu říci, že jsem nadšená tím, že kouříš. A ještě navíc trávu. Jsi astmatik. Léčíš se od narození. Nechci tady po Tobě sliby, že toho necháš.
Chci, abys toho nechala. A tím nemyslím jen tu trávu, ale kouření vůbec. Vždycky jsme si mohly věřit, doufám, že to tak zůstane. Nerada bych vysvětlovala doktorům, že máš záchvat, protože jsi začala kouřit. A to ani nebudu zmiňovat trávu.“
Podívala se na mě,  velké oči snad ještě větší.
„Ty bys to na mě nepráskla?“
Otázka mě přímo uzemnila.
„Jsem Tvoje máma, jsem ráda, že Tě mám, budu za Tebou stát, i když uděláš chyby, ale chci od Tebe jednání bez lží a falše, i to špatný chci slyšet nejprve od Tebe. Ale to není všechno, potřebuju taky vědět, co bude se školou. Paní učitelka je toho názoru, že o nic ve škole nejevíš zájem, učíš se jen proto, že Tě do toho neustále nutím. Dobrovolně pro školu a třídu neuděláš nic. Kamarádíš se jen s Dankou, která je  vedena jako potížistka. A to škola o té trávě neví. Nemohu Ti poručit, abys Danku vynechala, tady se chovala vždycky dobře a já proti ní nic neměla nikdy…do dneška.“
„Mami, Danka mi pomohla, když se se mnou nikdo nebavil, jsem kantorský dítě. Každý ve třídě na mě kouká skrz prsty. Každý si myslí, že když se znáš se všema co učej‘ na naší škole, tak že to mám v kapse. Víš, jak je těžký se nějak zařadit? Tak jsem to vzdala a kašlu na ně.“

Rozebíraly jsme to ještě dlouho. Tentokrát poslechla a šla spát před půlnocí. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsme si otevřeně promluvily. Teď mi zbývalo jen nepolevit, starat se ještě víc,  dělat všechno pro to, aby ve mně cítila oporu, větší než dřív. Naivně jsem si myslela, že mám vybojovánu vítěznou bitvu. Jenže, co to je, jedna bitva.
Čekala nás válka, ale to ani jedna z nás netušila.


Na bílou přikrývku padl stín. To  sestřička neslyšně otevřela dveře, zkontrolovala, zda je vše v pořádku a zase tiše odešla. Už tu sedím skoro dvě hodiny a čekám. Cítím mravenčení v nohách, tak se trochu posunu a na kotouči vzpomínkového filmu se začíná odvíjet další díl.

1996

„Léto budiž pochváleno.“ Půjčuji si v duchu slogan od Fráni Šrámka a těším se na společnou dovolenou ve Španělsku. Navíc opravuji písemky s tématem „Léto“.
Má mladší dcera poprvé uvidí moře. A dokonce Středozemní. Zaslouží si ho. Za tu bitvu, co vybojovala sama se sebou. A vyhrála ji. Je to super!!!

„Mami, už jsem Ti chtěla říct před týdnem, tady vidíš, tady se mi udělala taková zvláštní piha. Je vystouplá a vždycky, když si beru podprsenku, tak ji skoro strhnu. Pobolívá. Co myslíš, mám s tím jít na kožní, aby mi ji odoperovali?“
Zvedám hlavu, abych se podívala, ale myšlenky se zatím ještě zcela neprobraly z gramatických nedostatků v písemkách. Duchem nepřítomna se dívám na odkryté místo asi centimetr pod pravým prsem.
„Mami, Ty snad spíš? Tak mám s tím jít na to kožní?“
Na ta slova zbystřím a začnu vnímat. Cítím, jak mi po páteři leze strach. Proboha, to ne, to přece neee….
„No,Raduško, dojdi si zítra za paní doktorkou Popelkovou, ona tomu rozumí líp než já. Když  bude třeba, tak Tě na kožní pošle sama.“
Odsunu písemky a koukám do prázdna.
„Jo,mami, byli u nás ve škole z jedný agentury, vybrali si mě, že bych mohla dělat modeling…tedy šlo jim hlavně o foto tváře, že bych mohla jako předvádět oční stíny a „mejkap“ a tak…víš…jo a podepsala bys mi to, mám dotazník…“
„A co by to obnášelo? Radko, víš, že to s Tebou není jednoduchý, dvakrát v roce jsi v nemocnici a sotva stíháš učení, navíc jdeš na střední po prázdninách, budeš na intru, nestihneš to….nechci Ti brát iluze…ale….“
„Mamiii, nechceš mi je brát a bereš mi je. Každá koruna nám bude dobrá, nechám toho, když to bude náročný…mamiii…“
Prohlédla jsem pečlivě vyplněný dotazník a podepsala ho. Vlastně o nic nejde, je to jen taková zkouška. Nemusí to vůbec vyjít.

Skoro jsem nespala, ráno jela Radka k doktorce. Poledním autobusem  nepřijela. Školním také ne. V ordinaci už nikdo nebyl. Kde je ? Co se stalo?
Přišla od posledního autobusu. Tichá, cizí.
Prošla kolem kuchyně: „Ten modeling jsem odmítla mami, nemá to cenu, měla‘s pravdu.“
Věta jak výkřik do ticha a pak jen klapnutí dveří u pokoje.
Uvařila jsem kávu a kapucino, nasadila  profesionální úsměv, kterým ji neoklamu a vydala se do jámy lvové.
„Dík, jsi hodná.“
Rovnala si knihy na stolek a ani se na mě nepodívala. Tak to už znám.
„Mami, Ty jsi  věděla, že to není nic dobrého, viď. Proto jsi včera byla tak vážná, ale nechtěla’s mi nic říct. A to jsme si slíbily, že budeme mluvit pořád na rovinu.“
Snesla jsem výčitku bez mrknutí.
„Tak co Ti řekli?“
„ Odebrali mi tkáň, poslali to na histologii, za týden si mám přijít pro výsledky. Pak se uvidí.“
„A víc nic? Nic, co mi měli říkat, potom se mám hlásit na tom kožním, výsledky přijdou tam.  Nebylo to zlý. Bolest zubu je horší, fakt.“
To už říkala s úsměvem.
„Víš mami, jednou jsem četla, že pokud si člověk připustí, že něco má, tak to má opravdu. Já jsem zdravá mami. Ten nález bude nezhoubný. Když tomu budeš věřit i Ty, tak bude….“
Začala upíjet kapucino a vzala z hromádky ekonomii obchodu.
„Chceš  mě vyzkoušet?“
Chtěla jsem.

Na oplátku mi pomohla s malbami  na výtvarnou výchovu ve čtvrté a páté. Mám skvělou dceru a ten týden bude k nepřečkání. Pro obě.

Po týdnu jí „pihu“ odoperovali. Zakázala si ten den jakoukoli diskusi a šla spát. Ráno nastaly problémy. Její kůže nepřijala švy, pořád to teklo. Jela znovu na šití. Bohužel.
Vystřídala pár lékařů, pak jela i jinam na vyšetření. Zešedla v obličeji, pod očima měla tmavé kruhy, vypadala o deset let starší. Já fungovala jako robot.
Doporučili nám hodně slunce, ale postižené místo raději zakrývat.

Ve Španělsku bylo krásně. Chtěla, abychom si to opravdu užily a abychom vytěsnily všechny starosti. Tam začala první fáze hojení duší. Zdravotní situace po návratu nebyla růžová. Z milimetrové ranky měla několikacentimetrovou prohlubeň, která se těžko zatahovala. Ale ve školních starostech nás obou nebyl na pitvání v bolístkách čas.
O vánocích ležela v nemocnici s podezřením na meningitidu. Chválabohu se nepotvrdila. Stačí jeden Damoklův meč.


1997 – 1998

Pro Radku skončila škola. Definitivně. A v tomhle blázinci nervů a strachu se ještě stačila zamilovat. Já se naučila skoro nespat a fungovat jen na základě nespočetných kafí. Po čtyřech letech nekouření, jsem se  vrátila k cigaretám. K Radčiným problémům se zdravím se přidružily i ty Nerudovské…kam s ní? Tedy, po léčbě duše i těla. Kde ji vezmou, jaký učňák, poblíž domova, aby nemusela být na internátě. Našla si  učební obor.  Bude z ní servírka. Nadšením neplanu.  Má na víc a k tomu od deseti let problémy s achilovkami. No,  zatím se jí do toho chce, nebudu ji brzdit.

1999 - 2000

„Mami, nebreč, to bude dobrý,uvidíš!“
Takhle mě uklidňovala, když  ji zase čekala nemocnice. Už jsem si mohla zvyknout, ale vždycky mě to porazí. Je říjen, problémy s astmatem se určitě přihlásí a do toho jsou tu bolesti v oblasti břicha. Navíc ještě nějaké testy, které nedopadly.
Už má po osmnáctinách, o sobě si rozhoduje sama.
Pořád ještě je zamilovaná a zdá se být spokojená.

„Budu ležet na chíře, mám problémy se slepákem“.
„Cože máš?“
Údivem mi poklesla brada.
„Slepák mami, to  operuje každej vrátnej poslepu.“
„ A Ty jdeš na operaci? Netušila jsem, že je to akutní.“
„Ne, jen mi to asi rozeženou. Prostě přijeď za mnou ve středu, to už budou vědět víc.“
Odkývala jsem to a ona se jela léčit. Ve středu jsem zjistila společně s ní, že nejde o slepák. Opět se objevily problémy s kůží. Na základě dalších vyšetření byla doporučena operace laserem, protože je nekrvácivá a Radka má ještě navíc špatnou srážlivost.
V doporučené nemocnici jsme se   snažily vysvětlit všechny problémy, ale bylo nám dáno najevo: „Neraďte, my si poradíme!“
Nechaly jsme to na odbornících.

Za dva dny šla domů. Neměla náladu, mrtvolně šedivá vizáž se nedala ani překrýt „mejkapem.“ Ležela doma a krvácela. Laser  byl nadstandard. VZP jej neplatí. Po deseti  dnech jsem to nevydržela, zavolala lékaři a ten obyčejný obvoďák se rozčílil až k nepříčetnosti. Ne na nás. Na odborníky, na zákony, na nedostatek lékařské péče, na nedostatek financí, na netaktnost personálu nemocnice.
Další den ji odvezla sanitka zpátky za odborníky.
Pravda, něco to stálo, musela jsem si půjčit, ale dala bych i pětinásobek a zadlužila se až „za hrob“, pokud by to pomohlo. Já, bezvěrec, bych dala i na modlení.
A jsou tu zase vánoce,( kolikáté už), kdy jsem doma u stromečku a Radka v nemocnici.
Některé věci se opakují.
Vzdělání muselo před zdravím ustoupit.

2001 – 2002

S neukončeným středoškolským vzděláním se těžko shání práce. Ještě, že máme bezpečnostní složky.
Group for security a JETE. To je bomba!


2004

I „sekuriťáci“ musí studovat. Pokud člověk vydrží. Každoročně bezpečnostní testy a střelby. Od ostrahy JETE se to vyžaduje. Po dvou letech má Radana všechny licenční zkoušky a jde ještě na střelby. Nemá strach. Střílí dobře.
Čekají ji v sobotu. Začíná první  listopadový týden. Vím, že to zvládne. Hlavně, že je zdravá. Opravdu zdravá.


V osm hodin ráno zvoní telefon.
„Tady Čihař, dobrý den, Vy jste Radanina maminka ?“
„Ano, dobré ráno, ale Radka tu není, je na střelbách.“
„Proto Vám volám, auto, kterým ji vedoucí vezl, mělo nehodu. Vaše dcera byla v bezvědomí převezena do nemocnice v Budějovicích. Pokud chcete vědět víc, zavolejte si tam. Já jsem jen dostal příkaz Vám zavolat.“
„Děkuji Vám a prosím vás, nenadiktoval byste mi číslo do nemocnice. Já tu nemám….“
V telefonu cvaklo, volající to položil.
Konečně seženu číslo a volám nemocnici, prosím o informace, ale nikdo mi nechce nic říct.
„Přijeďte si.“
To se lehko řekne, je sobota a já jsem o 250 km dál.
Na mobilu mám Radčina přítele, také nic neví, ale jede za ní.
Za hodinku volá zpátky. A uklidňuje mě. Žádné vnitřní zranění. Jen otřes mozku.
Oddechla jsem si. Za dva dny ji pouštějí domů. Vypadá hrozně. Celou pravou polovinu těla má pod jednou podlitinou. Nic si nepamatuje. Večer jí začíná otékat pravé koleno, v noci nemůže spát. Ráno začíná mluvit z cesty, a tak ji opět předáváme do péče lékařů.
Projde mnohými vyšetřeními. Nikdo neví, co se děje. Další vánoce v nemocnici.

2005

Shermannův syndrom. Nic mi to neříká, ale projdu všechnu dostupnou literaturu. Vrozená nemoc kostí. Radka se nemůže hýbat, záda budou trvale postižena. Skrytou vadu probudila nehoda.



Kolik vůle v sobě musí mít člověk, aby se ze všeho dostal? Aby nezanevřel na tíži osudu a nezatrpknul? Aby byl zdráv duševně i tělesně. Aby nemusel spoléhat na pomoc druhých a  necítil se méněcenným?
Nevím. Nikdy jsem to nemusela absolvovat.
Měla jsem štěstí.

Zašustila pokrývka, ozvalo se nezřetelné mumlání. Pomalu jsem vstala ze židle a rozsvítila lampičku na nočním stolku.
„Mami,Ty seš tady?“
„Ano, slíbila jsem Ti přece, že přijedu.“
„A proč jsi mě nevzbudila? Bože, spala jsem celé odpoledne, za chvíli bude večeře. V noci toho moc nenaspím.“
„Jsem tu přes dvě hodiny, šla jsem rovnou od vlaku za primářem a pak mě sem sestřička pustila. Dovolili mi tu zůstat. Spala‘s a já si u Tebe trochu zavzpomínala.“
Pomalu se vysoukala do sedu: „A jéje, jak Tě znám vzala’s to z gruntu.“
„Ty tu se mnou budeš do rána?,“ ptala se nevěřícně, když viděla, že vybaluji z tašky své věci.
„Ano, do rána. Spím na vedlejší posteli, takže kdybys nemohla v noci spát, budeš tu mít na povídání mě.“
„Tak to je fajn, uděláme si noční pyžama párty. Budeme pít nemocniční čaj, přikusovat sušenky, co jsi mi posledně koupila a bude to zase jako tenkrát.“

Najednou jsem měla chuť se smát. Nahlas. Ale v nemocnici to nešlo. Tak jsem jen šťastně objala svou dceru a začala se těšit na všechno příští.





 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz