.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad
(ze dne 04.09.2007, autor článku: Zbyněk Janoška)

Komentář ze dne: 11.09.2007 18:05:22
Autor: GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re: Re: Poznámka na okraj

Ty preklepy: "militaristicke daryů ... "si hral" -)
 

Reakce na komentář
"Re: Re: Re: Poznámka na okraj"

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad
Válka je jak paintball, ve kterém se nedá podvádět.
    Jiří Kulhánek


Povídka do soutěže The Story 2007 of Postřeh


Všude samá crew.
    Jiří Pavlovský

Smrt není zlo.
    Lucius Annaeus Seneca


Agent Leopold Marczinski proletěl vzduchem a narazil zády do stěny kanceláře. Svezl se dolů a na zdi zůstala stopa krve. Těžce se zvedal, ale nepřítel k němu až neuvěřitelně rychle přiskočil a jediným pohybem ho zdvihl ze země, jako by k tomu nepotřeboval žádnou sílu. Marczinski se na něj podíval. Nepřítel ohnul pysky v parodii úsměvu a odhalil tak nepřirozeně dlouhé a ostré špičáky. Marczinski nasucho polkl a pak jeho hlava explodovala jako helloweenská dýně.

Zachrčel jsem vzteky a pustil trosku těla na zem. To, co bylo ještě před sekundou chloubou federální policie Spojených Států se teď uboze krčilo na podlaze a crčela z toho krev. Otočil jsem se na Fabiana, ale ten pedantsky, přesně jako podle vojenské příručky, dobíjel zbraň, ze které se kouřilo.
„Není čas na dlouhé proslovy, jdeme.“ Odsekl na otázku kterou jsem nevyslovil a vykopl dveře do sousední kanceláře. Tísnilo se v ní pár úředníků, zpocených strachy z toho, co slyšeli před chvilkou z vedlejší místnosti. Nebylo na tom nic vzrušivého, vraždit civilisty, tak jsme to provedli rychle. Podle Fabianových plánů ještě dvě místnosti a byli jsme u inertního výtahu, který na oficiálních plánech neměl vůbec být.
První místnost jsme jen proběhli, pár střel na každou ze stran, ale v té poslední nás čekalo překvapení. Dva nadupaní strážci v neprůstřelných vestách za převráceným stolem.
Fabian je s brokovnicí borec. Dvě rány, dvě díry ve stole a dva oblaky rudých kapiček plnících vzduch. Neprůstřelná vesta je skvělá věc, ale když dostane ránu do hlavy střelou, která by proletěla slonem, člověk začíná přemýšlet o bezpečnosti jako o relativním pojmu.
Přivolali jsme si výtah. Fabian se převlékl do obleku, do ruky si vzal kufřík a nasadil paruku, protože který diplomat by nosil vojenský sestřih. Výtah zastavil a milý anglický hlas nás uvítal v jeho útrobách.

Můj plán byl ale jiný. Na střeše výtahu byl poklop, který zevnitř neměl jít otevřít, ale co si budeme vykládat. Vytáhl jsem batoh se zbraněmi a vylezl z kabiny. Jak výtah zastavil v nejvyšším podlaží, seskočil jsem na železný rošt. Vyskočit ty dva metry na ochoz nad ním nebyl sebemenší problém a pak už jsem to uviděl.

Lezl jsem ventilační šachtou (starý trik, ale vždycky funguje) a přesně podle Fabianova plánu se blížil k místu setkání.

Oba agenti byli tak překvapení, že nestihli udělat vůbec nic. Jednoho jsem trefil do černého skla brýlí a druhého do krku. Pak teprve začala mela.

Fabian si lehl na zem, ze šikovného kufříku vytáhl PDWéčka a začal to šít do těch dvou goril, co ho nechtěly pustit dál. Mezitím jsem udělal kotoul a z kleku sejmul jednoho strážce, druhého jsem o kousek minul a tak stačil vystřelit taky. Dalších střel nebylo potřeba. Kulka kterou sem se nestrefil narazila do stěny za ním a vytrhla z ní ostré střepy kachlíčkového obložení. A já myslel, že tohle byla specialita socialistického Československa. Úlomky se mu zaryly hluboko do kůže na krku a zádech. Dlouho netrpěl. Křupnutí páteře zaniklo v rachotu Fabianových zbraní. Vykoukl jsem jak si vede, ale už bylo po všech a po všem. Oba bodyguardi teď zabírali dvakrát větší plochu než bylo obvyklé.
Trochu to čvachtalo když se jimi ke mně brodil.
Vrátili jsme se pro batoh, Fabian vyměnil sako za kevlarovou vestu a přehodil si brokovnici přes rameno. PDWéčka si ale nechal.
Někdo dole si přivolal výtah.

Měli to být Žamboch, Medek a Šlechta.
Proto jsme byli dost překvapení, když první, co jsme viděli, když se dveře otevřely, byli čtyři hlavně spolehlivých pistolí ráže 9mm.
Jedna střela mě minula, ale druhá prostřelila rameno. Fabian schytal obě do vesty. Jejich síla ho mrštila do vlhkého rosolu který patřil jedné z goril. Teď šlo do tuhého.

Rychlá otočka, vytáhnutí zbraní a kotoul stranou. Dvě střely směr výtah, další kotoul, odrazit se od stěny, další dvě střely a zalehnout a až teď je čas vůbec se podívat jak to dopadlo.
Periferně jsem viděl Fabiana jak se míhá vzduchem, kulky svištěly a z výtahu vytékal proud krve. Ani jeden z agentů neměl čas podruhé vystřelit.
Rychle jsme vstali, doplnili munici a rychle vyrazili podle plánu. Teď to bylo jen na nás.

Sekretářka měla špatnou noc a celý den pokračoval ve stejném duchu. Vypadala dost vyděšeně, když otevřela dveře nohy jí zalily kličky střev toho usměvavého chlapíka co ho potkávala každé úterý a středu. Zdvihla hlavu a poslední co zachytila, byl usměv dvou přízraků obalených krví a cizími vnitřnostmi.

Šanon tupě dopadl na zem. Sekretářku jsem stačil zachytit. Udělala by velkou ránu. Vyměnili jsme si s Fabianem pohledy a nechali jsme ji žít.
Proběhli jsme chodbou, vyklidili kancelář šéfa naší sekretářky a zastavily se před dalšími dveřmi. Tady to bylo. Opancéřovaná vrata na bezpečností kód, který jsme neznali. Z batohu jsem vytáhl tolik populární semtex. Moc jsem s ním neuměl, od toho tu měl být Žamboch. Vzadu v chodbě jsme slyšeli klapání bot. Ještě že všichni ti agenti dbají na lakýrky a čisté obleky. Dali jsme semtex ke dveřím a praštili sebou mezi mrtvoly za jeden ze rozstřílených stolů. Agenti vběhli do místnosti, prsty na spouštích. Jeden méně opatrný došel až ke dveřím a naťukal bezpečnostní kód. Semtexu se nevšiml, zastrčil jsem ho pod hromadu papírů, které spadly z jednoho stolu. Dveře s tichým zasyčením odhalily své tajemství.
Fabianovi povolily nervy a agentovy svěrače, protože mu tříštivá střela roztrhla třetí bederní obratel a tělo přestalo ovládat svá nervová zakončení. Přelomil se v půli a svalil se na modrý koberec s novou, červenou strukturou.
Ostatní agenti byli obezřetnější, ale my byli pořád mnohem rychlejší.

Jednomu jsem ustřelil ucho, což byl jediný důvod, proč mě nestrefil. Fabian nechal svého agenta ať si krvácí a vystřelil po dalším, který stačil skočit za stůl. Kulka se mi zaryla kousek vedle krku. To bych asi nerozchodil. Mrsknul jsem sebou přes celou místnost a jen tak tak že mi federál prostřelil jen nohavici kalhot a ne nohu.
Brokovnice zaburácela a půlka stolu a čtvrtka agenta se slily v jedno. Fešák s ustřeleným uchem párkrát vystřelil a pak zdvihl hlavu, což byla smrtelná chyba.
Najednou se ve dveřích někdo zjevil a začal po nás šít kulometem. To už bylo vážně příliš.

Těžko říct, jestli jsem ho trefil první já z devítky nebo Fabian z brokárny, ale maník letěl vzduchem dobré dva metry než dopadl.
Zbytek agentů už byl opatrnější. Do místnosti vletěl granát.

Byl čas použít schopnosti, které má jen plémě lidí s ostrými zuby.

Čas se rozmazal. Granát se vzduchem sotva vlekl. Nevím, co to Fabianovi voperovali, ale byl skoro tak rychlý jako já. Vyskočil jsem a vypálil poslední náboje z pistole, vyměnil si ji za UZInu a ještě stačil vystřelit po ruce vrhače granátů, která se snažila schovat v chodbě.
Nebyl to chirurgický řez, ale bylo mi jasné, že se do smrti nepodepíše. Ostatně smrt stejně číhala za nejbližším rohem.
Fabian vskočil do místnosti za pancéřovými vraty a na rozloučenou vyslal houf broků za posledním z agentů, kteří se schovávali v místnosti.

Sotva jsme opustili kancelář, když granát za našimi zády vybuchl. Vzduch vyplnil tolik známý pach, trochu nasládlý a s měděnou příchutí.
A byl klid.

Život á-la Max Payne má své kouzlo, ale stojí spoustu energie.
Vpadl jsem do rozlehlé zasedačky plné kožených křesel. Fabian těsně za mnou.
Prostřelené rameno pekelně bolelo ale nebylo to nic, co bych nepřežil. Horší věci byly tam venku. Uvnitř nebyl nikdo. Proběhli jsme přes sál a Fabian rozstřelil jediné dveře které z ní vedly včetně chlápka co za nimi stál.
Ještě jednou jsem zrychlil a v oblaku třísek proskočil dveřmi do malé kanceláře. Luxus na entou. Na stěnách obrazy, vsadím se že originály, perský koberec a vyleštěný nábytek. Jen majitel chyběl. Bez vzteku jsem vyřídil dva strážce, kteří ani nestačili mrknout. Toho třetího jsem si chtěl nechat na výslech (a že já jsem v tom dobrý), ale Fabian mě svou výkonností dokáže pěkně namíchnout. Poslední strážce mi doslova vybuchl před očima.
Utřel jsem si z obličeje mozek smíchaný s krví a přepnul z bojového režimu do normálního.
Žádný jiný východ tam nebyl. Objekt první priority unikl, celá akce byla zvoraná a já s Fabianem jsme byli jako dvě myši, chycení v nejvyšším patře jednoho z dvojčat Trade Center.

Vzduch začaly řezat dávky z automatů. Zatraceně výkonné zbraně. Proud kulek mě o kousek minul.
Poslal jsem půlku zásobníku za střelcem a náhlé heknutí následované tichem mi napovědělo, že jsem zasáhl.
Byl jsem šíleně vyčerpaný a jak jsem se díval na Fabiana, nebyl na tom nijak líp. Seděli jsme zády k prosklené stěně, ale výhled na velkoměsto na sklonku léta nijak netěšil.
Další z federálů se vyklonil do dveří, že nám to tu zavaří, ale i takto unavený jsem byl rychlejší. Byl asi hodně překvapený, když zjistil, že půlka jeho hlavy se pohybuje dvakrát rychleji než zbytek těla.

Došel mi další zásobník.
Byla to sotva minuta co jsme se tu zabarikádovali za pevným mahagonovým stolem a už mi zbýval jeden poslední. Fabian vyplýtval PDWéčka a vrátil se k brokovnici, ale nevěřil jsem, že má bezedný zásobník. Já ho tedy neměl.
„Hej Fabiane!“ křikl jsem na něj.
Otočil se na mě.
„Jestli mě sejmou, v mým baráku je uvolněný prkno v podlaze. Mám tam pokračování Nočního klubu. Vydej to. Bude to bomba.“
Zakřenil se na mě a jen tak mimoděk vystřelil. Ve zdi i chlapovi za ní se objevila dvaceticentimetrová díra. Přilezl ke mně a moje upíří a jeho duhové oči se setkaly.
„Ani jednoho z nás dneska nedostanou. Nezapomeň, že jsme to my, kdo píše scénář tohoto příběhu.“ Měl pravdu. Stačilo se soustředit na příběh a bylo po problémech.
Drapl mě za rukáv a naposledy vystřelil, tentokrát do skla za mojí hlavou. Jinak neprůstřelná hmota se vydula ven a po jejím povrchu se rozběhla pavučina prasklin. Proskočil ven vstříc stovkám pater prázdna a mě táhl za sebou.

Za zády se nám ozvala ohromná exploze. Otočil jsem se, abych viděl křídla gigantického letadla jak mizí v pekle které výbuch rozpoutal.
To musel bát Fabianův nápad. Já myslel na pomoc yakuzy.

Letíme dolů a pořád zrychlujeme. Žádný člověk by neměl šanci přežít. Otočil jsem se na Fabiana a vyměnil si s ním pobavené úsměvy.
Člověk by nepřežil. Jenže lidé nejsou náš případ.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz