.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Tento čtvrtek
(ze dne 04.09.2007, autor článku: Zbyněk Janoška)

Komentář ze dne: 06.09.2007 12:03:36
Autor: GreenEyes (@)
Titulek:

Zadam vsechny ctenare o komentare (co nejvic) komentaru k soureznim povidkam. Domnivam se, ze muzete nam, porotcum, pomoci objevit, vsimnout si neceho, co by nam jinak uniklo.
Dekuji.
Tanicka - GreenEyes
 

Reakce na komentář
""

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Tento čtvrtek
Byly to její nejkrásnější narozeniny.

Povídka do soutěže The Story 2007 of Postřeh

Byly to její nejkrásnější narozeniny.
Seděla obkročmo nad klukem, se kterým chodila sotva měsíc a jemně se pohupovala ze strany na stranu. Jejich oblečení leželo rozházené po pokoji a na stolku pomalu usychala obrovská kytice růží, které jí přinesl.
Rukou ji hladil na prsou a usmíval se na ni. Měla zavřené oči a nechala ho, protože se jí to líbilo.
„Máš hodnou spolubydlící,“ zašeptal, ačkoli v bytě nikdo kromě nich dvou nebyl.
„Já vím. Proto s ní bydlím.“ zašeptala taky a zasmála se. Směje se jako zvonečky na louce, pomyslel si.
Naklonila se nad něj a chvilku se tiše mazlili.
„Jsi suchar?“ zeptala se skoro neslyšně.
Rozesmálo ho to. „Já nevím… Snad ne. Nebo myslíš, že jsem?“
„Nevím. To se uvidí.“ Šibalsky se na něj zašklebila a vstala. Nahá přešla ke svému stolku a začala se hrabat v šuplících. Zvědavě ji pozoroval, ale z postele nevstal.
„Lehni si na koberec. Jestli teda nejsi suchar.“
Zavrtěl hlavou, ale poslechl. Odběhla z pokoje a slyšel ji jak pouští vodu. Pak se vrátila a klekla si nad něj.
„Studuješ kunsthistorii, že?“
Přikývl.
„Tak to by se ti mělo líbit. Zavři očka.“
Líbilo se mu to. Klečela nad ním a štětcem mu jezdila po těle. Zavrněl jako kotě když ho někdo škrabe za ušima a prohnul se v zádech.
„Nehýbej se brouku, nebo to rozmažu. A hlavně měj pořád zavřené oči.“
Ležel s končetinami nataženými a užíval si každý tah štětce. Začala u noh a postupně se sunula výš. Usmíval se na ni a ona ho co chvilku políbila.
„Víš, vždycky by mě zajímalo, jak si výtvarně nadaný člověk představuje věci.“
„Tak to fakt nevím co tím myslíš.“ Zasmál se. Štětec ho šimral na boku, ale bylo to strašně příjemné.
„Víš, já si třeba představuji věci ve slovech. Když třeba slyším ´rodící se Slunce´, tak si představím ty slova, jak zní, každou hlásku, ale ne to, jak takový východ Slunce vypadá.“ 
Přemýšlel nad tím. „To já ne. Já ty věci vidím, já je cítím.“ Moment ticha. „Nevím jak ti to popsat… Hej, to lechtá! Ale já se fakt vcítím do toho, co si představuju.“ Zavrtěl sebou, protože ho štětec zašimral mezi žebry. „Já úplně vidím to Slunce jak se noří zpoza kopce, jak ozařuje zespodu mraky a jak mizí stíny na zemi.“
„A víš, že přesně to jsem chtěla slyšet?“ s radostí v hlase se k němu sklonila a chvíli se líbali.
„Ještě chvilku počkej, už to bude.“ Odtáhla se a začala mu nanášet barvu na ruce.
„A co že to bude až to bude?“ pořád se smál a nedokázal si pomoct.
Za chviličku dokončila poslední tahy na jeho krku a stoupla si.
„Už to je.“
Otevřel oči a sklouzl pohledem dolů. Jeho tělo bylo potaženo hnědými, šedými a černými linkami, které se kroutily, svíjely a proplétaly, jen na rukách a krku, pokud mohl zaostřit, přecházely barvy v odstíny zelené. Nechápal dobře, co že to na sobě má, ale nechtěl to dát najevo.
Pomohla mu do kleku.
„To ještě není úplně všechno.“ Klečela naproti němu a dívala se mu přímo do očí.
„Zavři oči, ještě na chviličku, roztáhni ruce, napni  prsty a představuj si, že jsi strom. Že tvé nohy vrůstají do země, že na tebe dopadá teplá záře slunečního kotouče klonícího se k horám v dáli a že vítr si pohrává s tvými větvemi,…“ Soustředil se na tu představu a opravdu. Prsty na nohou se místo do koberce zabořily do hlíny plné zetlelého listí a místo zastíněné lampičky na něj svítily poslední hřejivé paprsky zapadajícího slunce. Začal se kolébat ze strany na stranu, jakoby s ním vítr houpal a dokonce slyšel jeho šumění.
„…představ si, jak v tvé koruně poskakují veverky a jak se všude rozlézá tma, jak už jen hvězdy svítí na nebi a jak k zemi padá hvězdný prach, který dává oživnout lidským představám.“
Ztišila hlas a vypnula lampičku. Začala mu cuchat vlasy a jemu se zdálo, že to opravdu ptáci se v jeho koruně chystají ke spánku a že noc padla na jeho kraj.
„A teď, poslední věc, kterou po tobě chci… Představ si, že okolo jsou ostatní stromy, že všechny jsou jako ty a…  otevři oči.“
Udělal přesně to, co chtěla a odlepil od sebe víčka. Bylo to tak skutečné.

Ráno ji vzbudila cizí přítomnost v pokoji. Protřela si oči a zamžourala na Káťu.
„Dobré ráno, princezničko. Tak jaké to bylo?“ usmála se na ni spolubydlící.
„Rozešli jsme se. Nějak to neklaplo,“ smutně zatřásla hlavou.
Káťa se zamračila. „To mě fakt mrzí. Ty vůbec nemáš štěstí na kluky. To už je tento rok minimálně třetí.“
„Já vím, pořád nemůžu najít toho pravého,“ snažila se pousmát se trochu.
„Chceš vrbu, které by jsi mohla všechno říct?“
„Ale ne, jsi hodná.“ Na chvilku se odmlčela „Půjdu do lesa. Mám pocit, že stromy vždycky přesně chápou, jak mi je.“


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz