Bohéma vymírá vždy za plného světla.
Dean zařval
a dál se potil,
ale my zůstali studení,
jen koukali
a bylo nám to jedno.
Noc se mlátila
z rohu do rohu
a zaprasenej lékařskej plášť
na ní visel
jako na věšáku
a z kontejnerů vyráželi
malí šlachovití psi,
v kolísavých intervalech ragtime
vyli někam přes pláně
světobolný melodie pianistů,
prozření nad ránem,
zpřetrhaný struny šlehaly vzduch
a Dean už nestačil dejchat,
ale my jen zírali
a bylo nám to
jedno.
Proč se skláníš tak blízko,
stejně nás dělí
nesmírná vzdálenost,
vždyť...
