Zlaté prase vrývalo kopyta do popraskaných prken na podlaze a hlasitě chrochtalo. Matně se lesklo ve světle, které pronikalo klíčovou dírkou a škvírami mezi dveřmi a veřejemi. Na podlaze ležel roztrhaný pytel a prase honilo brambory, které se rozutekly po místnosti.
„Já mám hlad!“ ozvalo se najednou z vedlejší místnosti. Prase se zastavilo, zdvihlo hlavu a zaposlouchalo se do tlumených hlasů.
„Ale víš, že dneska je půst. Musíš vydržet o hladu, jinak to nejde.“
„A proč, tatí?! Já mám hlad!“ zakřičel nespokojený hlásek.
„Podívej, když vydržíš bez jídla, uvidíš večer zlaté prasátko,“ vysvětloval trpělivě ustaraný otec.
„Ale už je večer a žádné zlaté prasátko tu není!“
Ozvalo se další povzdychnutí. „Tak víš, co? Buď pěkně potichu a pojď sem.“
Z místnosti k uším prasete dolehlo pár šouravých zvuků a pak něco zakrylo klíčovou dírku na dveřích.
Nadšené „Jůůů!“ bylo přerušeno varovným „Psst!!“ a štěrbinou opět zasvitlo.
„Tak vidíš, že tu je,“ zašeptal tatínek.
„Ono nám sežralo všechny...“
„Tiše, tiše!“ zašeptal znovu táta a zvuky vzdalujících kroků utnulo zavření dveří.
Prase zavrtělo hlavou a klektáky výhružně opsaly zlatavé půlměsíce. Pak se sklonilo a začalo zpod regálu dolovat poslední zatoulané brambory.

Zatímco prase ve spíži drtilo mezi zuby celoroční zásoby, u krbu si k sobě sesedli ustaraní rodiče se svým rozjařeným synkem a přemýšleli, co že budou v následujících dnech jíst.

Začal půst.