po odmlce jeden ze starších fejetonů Jiřího Stránského
Každý z nás
se od útlého dětství dozvídal doma i ve škole, co kromě Emy, která má mísu,
znamená slovo stůl, člověk, kráva, tráva a další slůvka. A najednou některé
stoly ztrácí nejen tvar, ale i smysl. A člověk? Ještě že krávy i trávy jsou
tytéž.
Ačkoliv...
Tráva, kterou si můžete koupit v rolích v zahradnictví? A kráva,
kterou potkáte v kraví velikosti, ale umělou třeba na Národní třídě? Takže
nás slova matou? Nebo tak činíme my, pořád míň schopní nazývat věci a pojmy
pravými jmény, dávajíce slovům jiné významy než jim náleží? My všichni, ne
pouze politici, jimž (obzvlášť některým) slova slouží jako zbraně, pokud možno
co nejničivější. Protože vítěz má moc, a kdo má moc, může všechno. Tedy i lhát
a dávat slovům jiný význam. Politici totiž na tento způsob užívání slov dostali
plnou moc od nás. A my jim ji dali i s vědomím, že jsou takoví, majíce asi
už v krvi usazenou zkušenost, že za totality slova znamenala něco jiného
doma a něco jiného mimo něj.
Poslouchejte,
prosím, své i nesvé politiky a zkuste si představit, jestli ještě znají pravý
význam slov láska a úcta a pravda a čest a noblesa a nadhled. A lež. Jestli
ještě ví, že nenávist je sestrou závisti a odporu k jinakosti. Nenechte si
brát půvaby slov, která vás provázela i tehdy, kdy ještě provázela i vaše politiky.
Popřemýšlejte kdy, kde a jak se stala chyba. V nás i v politicích. A
co udělat, aby se už nestala, Aby se z mnohých půvabných slov vytratila
jejich skrytá ošklivost. A naopak.