Rozhovor s Matějem Stropnickým (1983) o jeho působení ve Straně zelených, pohledu na ekologii, o roli Viléma v Máji a literární činnosti...

Otázky pokládala Karolína Maxová.
FOTO:MICHAL SVÁČEK, MAFA 

Do Strany zelených jste vstoupil v 19 letech. Co přiměje mladého kluka vzdát se bezstarostného mládí a angažovat se v politice?
Mládí není bezstarostné, spíš bezmocné. Chtěl jsem mít co nejdříve vliv na věci okolo sebe. Četba novin mě frustrovala svou negativitou a zdánlivou neřešitelností popisovaných problémů. Tak jsem do novin začal psát a problémy se pokouším řešit – nebo spíš na ně zatím poukazovat.

Když Petra Buzková opouštěla politickou scénu, v jednom rozhovoru přiznala, jak byla jako mladá naivní – čekala, že prosadí spoustu dobrých zákonů; pokud nějaký pozměňovací návrh neprošel, mlátila ve Sněmovně papíry o stůl. Jak se dnes na své začátky díváte Vy?
Myslím, že jsem na začátku. Ale pokud máte na mysli ten úplný politický pravěk před šesti lety, tak jsem především zjistil, že mnohem více času mi zabere bránit záměrům ostatních, než prosazení vlastního způsobu řešení. Učím se prohrávat a jsem zvyklý hájit i zcela osamělý názor, ale při neúspěchu jsem strašně zklamaný. Vzhledem k tomu, kolik času politice věnuji, beru vše hodně jako otázku života a smrti, jako nyní s radarem nebo privatizací veřejného zdravotnictví (fakultní nemocnice, pojišťovny). To jsou nevratné kroky, těm bráním s největším nasazením.

Jak se vyrovnáváte s tím, že na Vás někteří novináři či politici nahlížejí jako na příliš mladého a nezkušeného? Když jste si postěžoval, že jste nebyl jako vedoucí kulturní sekce přizván na jednání o vládním prohlášení, odkázal Vás moderátor na Váš věk. Místostarosta Prahy 3 Jan Šmíd odmítl odpovědět na Vaši otázku s odůvodněním, že je hloupá. A spíš než s Martinem Bursíkem komunikujete s jeho hlasovou schránkou...
Nevadí mi to. Novináři jsou často moji kolegové s objemem zkušeností spíše stejným, ne-li menším a srovnatelnou odpovědností. Když to píší noviny, je to klišé. Politici tuto argumentaci používají ve snaze zdiskreditovat moji argumentaci, s níž si nevědí rady, nebo je pro ně ponižující, když je do úzkých vhání někdo tak mladý. Už rok spoluřídím nejvyšší stranický orgán čítající šedesát členů včetně poslanců a ministrů. Mám na mysli republikovou radu. Připravuji program a jednání často vedu. Dal jsem si jako úkol pro své funkční období, udělat z rady hlavní stranický orgán, který rozhoduje o všem podstatném kolektivně. Před rokem v této zemi nikdo nevěděl, co to je republiková rada, každý znal jenom Martina Bursíka. Dnes je to jinak, takže určitý efekt mé působení mělo. Zda se v politické straně rozhoduje veřejně a demokraticky, považuji za klíčové. Veřejnost si, myslím, málo uvědomuje, že většina politiky se odehrává právě na vnitrostranických fórech, že důležitější než všeobecné volby je sestavování kandidátek uvnitř politických stran – tam se rozhoduje, kdo bude zvolen.

Neměl jste někdy chuť politiky definitivně zanechat?
Neměl, vždyť jsem ještě nic pořádného neprosadil.

V roce 2006 jste kandidoval do Parlamentu ČR. O poslanecký mandát se hodláte za dva roky ucházet znovu. Se současnou vládou nechcete mít nic společného. Jeden čas jste dokonce navrhoval, aby SZ vystoupila z koalice, protože zelený program v ní podle Vás velmi trpí. Jak chcete zaručit svým voličům, že příští vláda bude lepší, respektive, když Vám dají hlas, vytrváte a budete volební program prosazovat stůj co stůj namísto protestního odchodu?
Do vlády neměla předně SZ vůbec vstupovat, protože to, že nebudeme moci s ODS plnit řádně svůj volební program, bylo zřejmé už předtím. Když chce jedna politická strana, aby se konzumovalo, aby se vyrábělo, atd., tj., když je součástí spotřební spirály, těžko se dohodne s jinou stranou, která chce spotřebu omezovat, jednak z ekologických, jednak z etických důvodů. Výsledek takové spolupráce je pak ten, že zelení musejí říkat, že konzumovat je dovoleno, ale výrobek má mít štítek bioprodukt. Shrnuto: programové rozpory mezi ODS a SZ jsou ideově nepřekonatelné, proto spolupráce ve středo-levicové koalici může zaručit podstatně větší míru plnění našeho programu. Například úplně odpadne nutnost krvácet na obhajování bezplatného školství a zdravotnictví, které chce zachovat i ČSSD, proto bude možno méně zadržovat, a více prosazovat vlastní cesty.

Ve SZ je pro Vás prioritou přísná ochrana životního prostředí. Co byste zařadil na druhé místo?
Rozhodně sociální politiku. Zelení přišli jako hnutí s celoplanetární odpovědností, naše politika se týká všech, protože i problémy jsou společné. Protože je ovšem ekologie drahá, je nutno ji kompenzovat sociálně citlivými opatřeními. Občas je mi, zejména v pravicové tisku, vytýkáno salonní levičáství. Ani si ti dotyční neuvědomují, že jejich kritika je marx-leninská, neboť vychází z třídního boje: levicové názory může mít pouze proletariát, který má na sociálních opatřeních hmotný zájem. Ten já nemám, ale považuji sociální politiku za jediný způsob, jak neutralizovat společenské rozpory. Navíc mám asi vrozenou potřebu zastávat se slabších.

Na webu mě zaujal komentář, jehož autor konstatuje, že nemůže být sympatizantem Zelených a ekologických hnutí vůbec, protože podle něj na věci nepohlíží komplexně, ale dají na to, z čeho se zrovna kouří a z čeho ne. Odkazoval na solární články, které jsou sice ekologické, ale jejich výroba je silně toxická a téměř se vyrovná spalování hnědého uhlí. Jak to vidíte Vy?
Zelení na problémy pohlížejí naopak velmi komplexně. Může to vypadat troufale, ale málokdo se jako zelená hnutí snaží poukazovat na problémy, které nastanou ve větší míře teprve za mnoho desítek let. Domníváme se, že klimatické změny nebo neobnovitelnost některých zdrojů energie jsou takovým problémem. Polemiku o otázce, kterou si klade onen čtenář nepovažuji za uzavřenou a sám si ji kladu rovněž. Ovšem, všechny inovace jsou, když se zavádějí, drahé a přechodně mohou být i neekologické, důležitý je ale dlouhodobý dopad. Také proto upřednostňuji důraz na skromnou spotřebu, ta je nejekologičtější.

Stává se, že by Vám někdo dával najevo, že pro něj jste jen synem slavných rodičů?
Ani moc ne, je příliš patrné, že za všechno, co dělám, si mohu víceméně sám. Jen v internetových diskusích, které občas k nějakému svému textu projedu, jsou takové se vším hned hotové názory, těmi se ale netrápím. Žádnou tlačenku nepotřebuji.

Pletou si Vás často s otcem? Narážím na reportáž TV NOVA ze zasedání Republikové rady SZ, kdy o Vás v Televizních novinách mluvili jako o Martinovi Stropnickém.
Nepletou si mě, ale mé křestní jméno. To je nepodstatné.

Do kin se chystá Máj, ve kterém jste ztvárnil Viléma. Co je pro politika a novináře podnětem, že jde na herecký konkurz?
Nešel jsem na konkurz v pravém slova smyslu. Předtím, než mi zavolal režisér Brabec, abych se mu přišel ukázat, proběhlo už asi deset kol a on viděl přes pět set adeptů. Roli jsem získal během čtrnácti dnů, jedné herecké, jedné kostýmní a jedné partnerské zkoušky. Ta nabídka byla prostě příliš lákavá, než abych ji odmítnul. Ostatně na gymnáziu jsem hrál v divadelním souboru a doma je tento prvek také jaksi přítomen.

Vzpomenete si, jaká byla Vaše reakce, když Vám režisér F.A.Brabec oznámil, že se rozhodl obsadit právě Vás?
Polilo mě příjemné horko, asi jako proud ranní sprchy.

Jakou čekáte odezvu na Máj? Neobáváte se, že budete víc spojován s filmem než politikou? Případně, že z Vás mohou média typu Cosmogirl! udělat idola –náctiletých slečen? Novodobý Vojta Kotek?
Film Máj je adaptací básně, což je žánr, který se příliš často nevyskytuje, takže zájem bulváru snad nebude tak velký. Každopádně mu budu vzdorovat. Beru film jako krásnou výjimku ve své životě, těžištěm mé činnosti ale zůstane veřejná sféra. Odmítnul jsem už jakousi roli v seriálu, protože mě to nebaví. Navíc kdoví: také se může zjistit, že hrát vůbec neumím, za sebe bych to rozhodně nevylučoval.

Vaše Přednáška stárnoucího vědce pro Literární noviny se stala Povídkou roku 2006. Je založená na popisu prožívání dne a na úvahách hlavní postavy. Bylo obtížné dostat se do podvědomí starého pedagoga?
To mi příliš lichotíte, vyhrál jsem pouze měsíční kolo, na druhé straně vyšla ve dvou povídkových sbornících, takže jsem byl celkem potěšený. Napsal jsem ji za večer, asi týden po dvouměsíční kampani do žižkovského zastupitelstva. Bylo potřeba chvilku myslet na něco jiného. Dnes vidím, že jsem si s ní měl dát větší práci. V polemice, která je v ní vedena, jsem se pokusil postavit proti sobě vnějškově odpudivého a neúspěšného pedagoga, který je ovšem mnohem ušlechtilejší, než krásní a mladí a sobečtí a hloupí studenti. Myslím, že se mi tento kontrast nepodařilo podat přesvědčivě.

O čem píšete nejraději? Jaký útvar Vám nejvíc vyhovuje?
Snažím se zabývat jen tím nejdůležitějším, abych se nezahltil. Hodně se věnuji neideologickému pohledu na minulost komunistického období, protože to považuji za klíčové pro budoucnost. Píšu ale i o umění, tříbí to vkus. Ze žánrů mám rád komentář, glosu a fejeton.

Měl jste jako redaktor Literárních novin volnou ruku nebo Vám bylo jasně zadáno, o čem máte psát?
V Literárkách se píše hodně volně, když mi to ale někdy šéfredaktor Jakub Patočka obsahově upravoval, vzpouzel jsem se. Naopak stylisticky jsem se u něj hodně naučil, píše skvěle.

Na kontě máte vítěznou povídku, fejetony, recenze, rozhovory, články pro české deníky. Jaký máte vztah k textu v hudbě? Nezkoušel jste jako vnuk Zdeňka Borovce a syn Lucie Stropnické rozené Borovcové prorazit v této oblasti?
Nezkoušel, nejsem lyrik a poezii považuji za vrchol umělecké tvorby vůbec. Navíc mé psaní je založeno na argumentaci, na logice a ta je v básních nudná. Nemám dost alegorické fantazie a bojím se nepřesných metafor, na přesné si netroufám.

Zvažujete do budoucna po vzoru svého otce vydat některé své práce knižně?
Nevím, články patří do novin, kdežto kniha je dílo, které vyžaduje soustavné myšlení a podle mě musí mít smysl v celku. Nejsem přítelem výborů ani árií, v tom jsem zcela za jedno s Adornem.

V létě jste natáčel Máj, studujete vysokou školu, publikujete v novinách, jste zastupitelem na Praze 3 a místopředsedou Republikové rady SZ, pracujete po večerech, k dispozici nemáte aparát, sekretářky, placený telefon. Zná Váš diář volný den? A jakou činnost s ním máte spojenou?
Tak například už hodinu odpovídám na Vaše otázky, místy mě to dokonce baví. Všechnu práci, kterou dělám, beru zároveň jako zábavu. A pak: ona ta média trochu zkreslují, ty mé aktivity jsou rozloženy v čase, zase takový fofr nemám.

Jste známá osoba a novinář. Jste raději tím, kdo otázky pokládá nebo je raději zodpovídáte?
Rád kladu společenské otázky, to jest baví mě ptát se po věcech a jevech a sám na své otázky hledat odpovědi.

Na jakou otázku jste si přál vždy odpovědět a nikoho ještě nenapadlo Vám ji položit?
Přesně tuhle otázku jsem vždycky chtěl. A vidíte, teď nevím, co na ni říct.

Děkuji za rozhovor.