26. 3. 2009 19:30 Dvorana VUT v Brně

Nejprve Vám trochu Vám přiblížím kvarteto Bozzini. Jak už z formace vyplývá, tvoří jej 4 členové:

Clemens Merkel - housle
Nadja Francavilla - housle
Irene Bozzini - viola
Isabella Bozzini - violoncello

Kvarteto se dalo dohromady v roce 1999, a to se záměrem věnovat se soudobé a experimentální hudbě. Za 9 let existence soubor provedl premiéru více než sta skladeb. V rámci festivalu Expozice nové hudby se spojily jejich síly se studenty JAMU. A řekl bych, že účast mladých, skromných muzikantů, je hlavním hybatelem úspěchu čtvrtečního večera. Nemám totiž příliš rád, když někdo staví svůj význam na vážnosti projevu. Mám dobrý pocit z usměvavých studentů. Nikoli už z hudebníků, kteří kvůli tomu, že toho museli hodně nadřít, se teď tváří jen kvůli spousty hodinám nad houslemi za uctívání hodný artefakt. Asi teď opět pobouřím obecenstvo, které se cítí také trochu více povýšeno nad traktoristou, který chce mít jen dobrý pocit z vystoupení a ne si připočíst další bodík účastí na něčem považovaném v kruzích "znalých" za vystoupení na výši. 

Ale to už je hodně o osobním vnímání a můj vybudovaný odstup od lidí, kteří se považují za umělce a také odstup od posluchačů, kteří se považují za chápavé posluchače. Co Vám mohu zaručit, je to, že by tato tvorba neměla šanci uspět v naší soutěži Gramodeska, a to přesto, že je žánrově velmi otevřená. 

Navzdory opětovnému vrzání uskupení Bozzini, které si přišli poslechnout také pedagogové katedry muzikologie Univerzity Palackého, jsem měl z toho večera velmi pěkný pocit. Vzhledem k tomu, že už jsem se smířil s aktivní účastí klikacích opic tvořících tuc tuc na počítači, kteří se mimochodem taky považují za umělce a s přihlédnutím na fakt, že i EVA a VAŠEK jsou většinou lidu uznávanou součástí hudebního světa, si říkám, proč by nemohli mít své vyznavače i interpreti zdlouhavých, falešných tónů, kompozicí, které směřují odnikud nikam. 

Dáša Voňková je také všeobecně známou a uznávanou, silně alternativní a experimentující autorkou. Na ENH2009 můžete také vidět hraní na kytaru pomocí smyčce, jenomže, Dáša Voňková stále dodržuje minimálně to, aby, když už se pohybuje ve zcela neznámých harmoniích, tak se dostávalo souzvuku a ne zcela zřetelných disonancí, které u skupiny Bozzini vysloveně trhají uši. Posunutí jen o pár centů níž, aby dva tóny neladily a v mém uchu se třely vibracemi, to je děs. Je daleko těžší vytvořit zajímavou skladbu, aby nic nekopírovala a přitom se dala poslouchat, než se rozhodnout falešně vrzat a protože zatím k tomu nemělo moc lidí odvahu, začít se tvářit jako originální umělec.

Když se vrátíme zpět k paní Voňkové - i v albu Voliéra (2003) nastávají okamžiky dlouhých "vrzavých tónů". Jenže zde je to zajímavým cca minutovým zpestřením a pak zase nastává zajímavá kompozice, zajímavé harmonie a rytmy. Ovšem dnešní "noví" alternativní umělci představení na ENH postrádají rytmus, ladění, pestrost - změnu. Představte si, že posloucháte vrzání tří tónů celou hodinu. Navíc se skladby od sebe takřka neliší. 

Tak a teď k závěru večera, kdy vystoupili také studenti JAMU. Bylo to kouzelné především pro velmi atraktivní nápad rozmístit muzikanty po celé Dvoraně VUT a nechat lidi volně kráčet mezi nimi. Dokonce mi přestalo vadit, že jeden tón se držel klidně půl minuty a začal jsem nasávat energii té spousty mladých lidí. Poslední minuty tak patřily provedení skladby Jamese Tenneyho: In large, open space. 

Bozzini

Tomáš Kučera, duše festivalu

Pohled do publika - konec první části koncertu

Lenka Krupková - profesorka Katedry muzikologie Univerzity Palackého (tato paní mě před rokem trápila na talentových zkouškách)

A zde už se připravuje koncert ve spojení se studenty JAMU

Poslední část večera v plných obrátkách...

Lucie Vítková (JAMU)