|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | 1 |
2 |
3 |
| 4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
| 11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
| 18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
| 25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
|
|
Stránku si právě čtou 3 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Echo Richardových (alias Magazínu Postreh) Ech.
(ze dne 01.04.2009, autor článku: Ivo-Hary)
|
Komentář ze dne: 01.04.2009 19:18:58
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Echo Richardových (alias Magazínu Postreh) Ech.
Výjímečně reaguji hned po přečtení, protože ty úsměvné komentáře byly po většinu "Richardových dní" ode mne. Nesnažila jsem se shazovat umění, ale některé věci mi moc umělecky nezněly. Vyrostla jsem ve stejné době jako Ty a navíc v rodině člověka, který hudbou žil, který ji vyučoval, skládal a hrál. Seznamoval mě s klasikou i modernou, jazzem i tmalými formami. Bylo mnoho věcí, které se mi vyloženě nelíbily, protože nelibozvučily - k Prokofjevovi jsem se prokousávala přes "Péťu a vlka", k Debussymu přes "Moře", aby mne pak nadchlo "Faunovo odpoledne", Grieg také nebyl zpočátku mým oblíbencem, ovšem jeho Peer Gynt, to je nádhera. B.Martinů, to byl další oříšek, jako holku mě "Loutky" moc neoslovily a těžko jsem si hledala cestu k dalším věcem. Na milost jsem jej vzala snad až díky "Špalíčku". A co teprve Otmar Mácha. Od neposlouchání jeho skladeb mne zachránil snad jen zhudebněný Vančura (Jezero Ukereve). Ani V.Novák mi nejprve k srdci nepřirostl, až později díky zhudebněné Jiráskově "Lucerně" a "Zvíkovskému raráškovi" podle Stroupežnického. K některým jsem cestu našla (Ilja Hurník, Petr Eben, Maurice Ravel) k jiným ji už třeba nenajdu (Arnold Schoenberg). Ale i ve skladbách mých současných oblíbenců mám někdy problémy s poslechem. Ale abych úplně neodběhla os tématu. Některé věci by možná potřebovaly víc možností mého poslechu - jako Schoenberg. A ten neničil nástroj, pouze využíval atonality, která není zrovna běžná. Asi ještě neumím dát některým věcem prostor.
|
Reakce na komentář
"Echo Richardových (alias Magazínu Postreh) Ech."
************** * **************
Echo Richardových (alias Magazínu Postreh) Ech.
Původně to měl být komentář k "Postřeh ECHO Expozice nové hudby 2009 - den první" Richarda Vaculy, ale pak to nějak nabobtnalo ...
Po čtyři pokračování jsme díky Richardovi mohli být přítomni na akci "Postřeh ECHO Expozice nové hudby 2009", číst jeho názory a - což je podstatné - moci si sami udělat představu díky natočeným ukázkám. Nejprve jsem chtěl reagovat na některé, mnou vnímané jako kontroverzní, názory jako obvykle v komentářích, ale můj záměr postupně bobtnal a rozrůstal se, až jsem nakonec zvolil formu blogu.
Nejprve k videoukázkám, které jsou zlinkovány z YouTube. Musím se veřejně poklonit před další Richardovou uměleckou dovedností. Totiž když jsem sledoval záznamy, občas mi uniklo, že se jedná o amatérskou, jednou kamerou a bez scénáře snímanou práci. Posazení záběru kamery, promyšlené střídání celku a detailů, velmi dobrý obraz a zvuk – to vše mi připadalo jako plnohodnotný dokument.
Dále nás velmi živě dokázal Richard vtáhnout do děje, a popisoval věrně svoje pocity a dojmy, jako bychom sledovali spolu s ním představení "online". Tady však narážím na základní téma mého článku. Richard neskrývá rozčarování nad mnoha experimenty témeř nepochopitelnými – to je v pořádku. V pořádku však podle mne není odsuzování téměř šmahem a několikrát použité slovní spojení "hudební hnůj" ...
Připomnělo mi to nekonečné a bezvýsledné (každý se samozřejmě dál houževnatě držel svého) debaty s Jakubem Raidou a mnoha jinými o moderním malířství, které po zběžném pohledu je běžné odsoudit jako mazanice, případně dodat, že takové leckdo maloval už v mateřské školce; případně, že může každý takových "nasekat" denně deset a podobně. Najdete to ostatně v diskusi u každé zprávy, že některé dílo moderního malířství bylo prodané na aukci za těžké peníze. A celkem běžně najdete i zhodnocení Picassa jako "mazala, kterému jen snobi udělali velikou reklamu" apod. Přitom každé takové dílo je nutné posuzovat v kontextu s vývojem malířského názoru a vnímání uměleckého díla ne jako odrazu reálně viděné skutečnosti, ale vnitřního pocitu umělce z této skutečnosti. Rád dávám k dobru, že dnes širokou veřejností vřele milovaní francouzští impresionisté sklidili v době své první výstavy posměch a ostouzení tehdejšího odborného i laického publika ...
Já za svůj život (poměrně dlouhý vzhledem k průměru většiny uživatelů tohoto serveru) jsem zažil mockrát tvrzení o úpadkové kultuře a zdá se, že frekvence těchto posudků se zrychluje. Za doby mého mládí to byla "buržoasní kultura", které je nutné se vyhnout, pak přišla "konzumní", nyní dejme tomu "globalizační" nebo "amerikanizovaná". Mnohé výtky jsou pravdivé, to ale není zdůvodnění k všeobecnému odsouzení.
Ve vnímání hudby jsem prošel dost dlouhým vývojem. Za dětství se v rodině preferovaly Smetanovy opery, árie z operet (mladí asi už neznají "protože byl, protože byl, protože byl z olova ... Hap-čí!"), Orchestr Karla Vlacha se Simonovou a Chladilem. Semafor, bigbít – ti přišli celkem sami, s dobou, kdežto právě třeba Janáček, Prokofjev nebo Herbie Hancock museli počkat, až se o hudbě dozvím něco víc.
Dostávám se konečně k hudbě, popisované Richardem. Jistě, škrábat ocelovou škrabkou po strunách vypadá jako zvrhlost, ovšem z krátkého šotu jsem nebyl schopen posoudit, jak moc byl klavír zničen. (Jen tak z historie připomenu výčitky dobového tisku: "Pan Liszt dostal čestné uznání za to, že mlátil do klávesnice a rozbil dva nádherné klavíry. Každý jiný mladý student by jistě byl přísně pokárán" ... A ještě jednu ze současnosti – existuje "kus pro piano", nevím od koho, na netu nenašel žádnou zmínku a jen jednou dávno jsem o tom četl v "Melodii" - kdy je klavír na podiu "krmen" otepí sena a kýblem vody – a to je celá skladba ...)
Klarinetové duo je popsané jako "dva vysavače s občasnou proměnou otáček. A teď bych se zeptal – kdo znáte Janáčkovu (Vojenskou) Sinfoniettu? Nezněla Vám zpočátku basová linka úvodu skladby také tak? A následující fanfáry jsou drsné na poslech, drhnou v uchu, pro mne poprvé - to slyšet - byl šok. Přitom je to nádherná, vysoce ceněná skladba, a poté, co se moje uši naučily rozumět Janáčkově tonalitě, ji miluji. Podobně ne náhodou jsem zmínil Prokofjeva. Když jsem poprvé šel na fenomenální balet "Romeo a Julie", varovali mne: "Nelekni se, na začátku to je, jako když se rozjíždí cirkulárka!" – a měli pravdu.
A abych nezapomněl srovnání s malířskými impresionisty – Debussyho koncert byl vypískán a zaznamenám jako skandál ...
Shrnu to k závěru. Netvrdím, že se mi Richardem předvedené ukázky z festivalu líbily. To ostatně nemohu říci ani o mnoha moderních obrazech, uváděných zde jako paralela k moderní hudbě. Ale naučil jsem se neodsuzovat a uznávat právo na hledání a omyly. Proto bych se ani těm sluchově nejhroznějším úletům, pokud organizátorům stály za povšimnutí a zařazení jako náplň festivalu, nevysmíval.
|
Zobrazit článek Echo Richardových (alias Magazínu Postreh) Ech.
|
|
