Trochu jsem smutnil, že mi ani ohánění Barrandovem a Českým rozhlasem a Gramodeskou nepomohlo dostat se na zdejší FAMU - výrobu a produkci audiovizuálního díla. Protože kurzy jsou celoroční. V září jsem netušil, jestli mi povolí studovat dva semestry a proto jsem se na Bellas Artes nehlásil. A když jsem se v prosinci o prodloužení dozvěděl, zase už bylo pozdě do celoročního kurzu nastoupit.

Během běhání mezi fakultou elektrotechniky a fakultou umění jsem si však všiml, že uzavřený svět umělců není až tak uzavřený, pokud do něj člověk sám vstoupí. Nástěnky Bellas Artes lemovaly zajímavě zpracované inzeráty na bydlení. Spíš plakáty, básničky a povídky. A zamyslel jsem se. Kolik asi techniků se vůbec odváží do téhle budovy vlézt? Když už nemůžu čistě umělecké předměty studovat (nějaké hybrydy skloubené s technikou se podařilo registrovat), proč bych nemohl bydlet třeba s malířkama? 

Jenže zase jsem neměl na 100% jisté, že tu opravdu zůstanu a slíbit někomu v prosinci, že se nastěhuju, nešlo. Ty nejzajímavější inzeráty mi tak trochu proklouzly, ale jeden z nich jsem si alespoň vyfotil a zkusím Vám jej po půl roce žití ve Valencii i volně přeložit. 

Hledáme spolubydlícího na byt v zóně Benimaclet (stará umělecká čtvrť)

nástup od ledna

Modrá, žlutá, červená - a nebo od všech barev prostupujících každým rohem našeho bytu. 

Poránu: müsli, kafe a hrnky, šálky, talíře, vidličky od mlíka, od sóji a banán jsou úžasnou snídaní proměňující se v papír, který se přetváří do věcí a ty se přerývají do dřeva a z dřeva se rodí svobodné knihy obklopující tvůj pokoj se střešním oknem a nízkou cenou 120€.

Užij si ho už teď!

Volej nazlobeným (perretes jsou také štěňata, ale v tomto případě by to mělo znamenat něco ve smyslu - co cítím, to jde ze mě taky ven) klukům, chlapečkům - Sáře nebo Ireně. 

Navštěvuji první byt. Přichází příjemná maminka a představujé dcérku s propíchnutým nosem, ve kterém se tyčí býčí rohy. Jajku, říkám si, tady ta avandgarda došla docela daleko. 

Čau. Ja jsem Rachel. Moje matka. Asi chápeš.

Brodíme se štětci, pomalovanými stěnami a maminka se chlubí, že na tuhle stranu nacákala barvu ona.

"Jsou tady blízko obchody?"

"Kde žiješ?"

"V Česku."

"Aha."

"A tady máme dvoje toalety. Když ty jsi kluk že. Vás tam na fakultě moc není. Jsi první kluk co se tu zajímá o bydlení. No tak kdyby něco, tak si koupelny můžeme rozdělit na klučičí - vlastně na tvoji a naši."

"Já bych to nerozdělovala, já chodím vždy raději do té, na kterou mám zrovna náladu," vylézá z dalšího pokoje s úsměvem druhá malířka s nosem od hnědé temperky.

Chodíme po bytě s Matkou, dcerou a tou další malířkou. Byl jsem přes Vánoce v Česku, tak jsem zapomněl, že tady se neobjímá a nedává pusa na rty. Posledně se mi to stalo v září v baru a ta holka utekla. Ale ta další malířka se jen dobře pobavila a doprovází nás dál. Pořád na mě kouká. Ale za ty roky na umprumce v Opavě vím, že malířky takhle vejraj skoro pořád a nenechávám se moc vyvést z míry. 

"Chceš vidět můj pokoj?" Zve mě do svého doupěte. 

"Pojď až sem. No pojď." Ukazuje, co maluje. 

"Nevadí ti, že ti to tady všude slimpe až pod obraz?"

"To já schválně. Naberu si tahle hodně vody a pak mi to slimpe po celým plátně. " Zabořuje se štětcem do oka rozpracované postavy, které rázem vytéká. 

"A proč to máš všechno hnědé?"

"Ostatní barvy už mi došly," usměje se. 

Vyprovází mě a dodává - "Třeba to ta holka před tebou nebude chtít a budeme sousedi."

***

"Tak jaké byly Vánoce v Česku?" Ptá se mě bagetář.

"Zima a málo slunka."

"Co to je zima?"

"0 stupňů."

"To tady bylo tak 22, byli jsme s děckama na pláži. Upekl jsem jim bagety, snědli jsme to a jeli domů. A píchl jsem kolo. Podívej, tam mi leží," ukázal mezi přepravky do skladu.

"To já teď vybírám nový byt. Nastěhovali se mi do toho starého Frantíci. Kouří přímo v obyváku a vajgly se válí od koupelny po kuchyň."

"Já to vždycky říkal, že Francouzi jsou zkurvysyni namyšlení. Tady je nikdo nemá rád. A našel jsi něco?"

"Zatím hledám. Chtěl bych bydlet se studentkama z Bellas Artes. Te gustan tambien?"

"Mucho," usměje se lišácky bagetář, "Jo studentky z Bellas Artes. To já hned poznám, že je od tamať. Pěkná sukýnka, barevné štramplíky, dlouhá šála a kolikrát od barev. Jak mi tu nějaká přijde a bude to kus, tak se jí zeptám, jestli nemá volno v bytě pro jednoho pianistu. A jak zase příjdeš, tak ti dám vědět!"

"De puta madre, tío, muchas gracias!"

"De nada, hombre."

"Hasta luego!"

"Adios!"