Klíče ve dveřích. Lenka se skoro vymrští, ale pak ztuhne, shodí dokument na lištu, znovu se zarazí, uloží dokument a zavře jej, vstane, všimne si nezvyklého místa na zdi, kde chybí Éowyn, a už běží ke dveřím, jimiž prochází Marek, skáče mu kolem krku, to on má rád, takové nadšení a výskot, líbají se; líbají se tak, jak se líbají lidi, co nemají moc času, nebo co ho naopak mají až moc. Markovi je třicet jedna a zrovna si sundává bundu a Lenka ho konečně pustila a prohlíží si ho a říká si, že je na něm něco jiného, než na všech těch předtím.

Marek je webdesignér a s Lenkou se občas zdraví „lorem“ nebo „ipsum“. Těžko už říct, jak to vzniklo. Je to jeden z těch vnitřních rysů vztahu, jakýsi dílek společně vystavěného světa, který je odděluje od ostatních. Lorem ipsum je výplňový text, pokroucený úryvek z Cicerona, nic neznamená a nemá znamenat, má se jen líbit, má být nosnou platformou pro oku lahodící formátování webové stránky. Když někdy Marek vidí někoho prázdně plácat a nejlépe to ještě všelijak kudrlinkovat (zná taky dost lidí z fildy), má pocit, že by dotyčný mohl klidně říkat lorem ipsum dolor sit amet a tak dál. Řekl to Lence a té se to zalíbilo a pak došli k tomu, že přeci pozdravy jsou taky jen fráze, že proč by se nemohli zdravit „lorem“ nebo „ipsum“, proč by to nemohli občas vložit do řeči.

Nic neznamená…

Lenka o tom jednou přemýšlela. Ovšem, nic neznamená. Ale „dolor“ je latinsky bolest. I „lorem“ je původně z „dolorem“ a „ipsum“ je „samo“. Z obou stran je kolem „ipsum“ bolest, jedna ve fragmentu, druhá úplná. Tím dostává text nevědomky poetickou funkci, je melancholický, i když v původní větě šlo o to, že bolest nikdo nevyhledává a nemiluje, protože to je prostě bolest. Protože byl Cicero tak trochu epikurejec. A Lenka je taky epikurejec a proto málokdy dosáhne toho, co by opravdu chtěla. Proto životem pluje a neumí bojovat, proto píše o Adlétě, která chce od života víc, než jen svůj klid.

Večer, po sexu, Marek pracuje na zakázce a Lenka zase píše. Cítí se dobře, je nabitá energií, cítí, že ten sex byl jiný, než předtím, že to byl ten první ve společném bytě, do kterého si Marek poslední týden nosil věci a do kterého se teď natrvalo nastěhoval, prostě přišel a je tam a budou spolu platit nájem a každý další sex bude asi docela jiný, než předtím, i když v tom bytě a přímo v té posteli už spolu mnohokrát spali, ale to to ještě jaksi nebylo oficiální, je to jako s těmi plakáty, které Marek znal, ale teď, když tam měl bydlet, tak už jaksi na zdi místo neměly mít, ta zeď už musela dospět a Lenka musela dospět a cítila se docela dospělá a to jí dodávala energii dál psát Únorový den, neboť tak rozdělanou knihu pojmenovala, aby bylo jasné, že jí stačí příběhový prostor jediného dne a že denní fáze mají takovou až magickou úlohu a že se to odehrává v nelítostném měsíci únoru.

Jak je Lenka plná energie, tak její prsty přímo běží po klávesnici, rytmicky na ní poskakují jak slejvák na plechové střeše, kdyby měla psací stroj, tak vytváří jednolitý rachot, ale má jen počítač a ten tichounký rachot, no, spíš rachůtek, sotva projde dveřmi Lenčiny pracovny, je tam s ním sama a okolí neví nic o tvůrčím boji, o válce slov tanoucích v mysli s bílým prostorem napravo a dolů od kurzoru.

Ida je osobní Adlétina služebná, kterou si sebou přivezla z uherských zemí. I nyní se od své paní nemůže odloučit, ačkoliv putují na nebezpečné místo. Hnacím motorem této postavy je ostýchavá náklonnost k vojáku Stanislavovi. Lenka původně nechtěla dávat vojákům jména. Pohrávala si s myšlenkou, že Ida uvidí umírat vojáka, který se jí líbil, že se jí ten obraz pořád bude vracet v myšlenkách, že se bude snažit zjistit jeho jméno, ale to bude zahaleno stínem, neboť vojáka nikdo neznal, nikdo se nezajímal, byl jen dalším mrtvým…

Ano, vedle té náklonnosti k vojákovi bude pro Idu klíčový šok z kruté reality násilí, ale voják bude žít a bude mít jméno. Jenže proč? Proč se tak Lenka rozhodla? Zamýšlí se nad tím. A pak ji napadne, že je to zvláštní, jak jsou literární postavy jen takovými nositeli funkcí, že jediným smyslem toho vojáka by bylo umřít a dát Idě podnět k přemýšlení, že by byl v textu stvořen jen proto, aby mohl být zabit. A pak si vzpomněla na výrok „už teď je mi líto, když vím, co jí musím udělat“. No, někdy autor prostě musí. Je mu to líto, ale postava musí splnit svou funkci, musí padnout za vyšší řád. Tedy většinou… Stanislav má štěstí. Dostal z podivného vrtochu, možná proto, že se ten sex tak vyvedl, palec nahoru.

Ale padnou jiní, bezejmenní, bezetváří. Lenka píše akční scénu. Na scénu přišli Otovi muži, univerzální záporáci v knížce. Nejprve byli jen stíny na obzoru soumračné krajiny, sotva kdo si jich všiml, jen Hubert, válečník, jaksi vycítil nebezpečí, všechny donutil k tichu a nadešlo pár chvil napjaté očekávání, strategické hry ve stínech. S kolika věcmi si Lenka může vyhrát ještě před samotným začátkem boje! Samotná akce je pak krátká. Je zbytečné být příliš popisná, čtenáře většinou nezajímá žádná rána, žádný kryt, co by nějak, aspoň o krůček, neposouvaly děj. A nebo naopak, že by to díky detailu bylo zajímavé? Tolik přemýšlení jen nad první kapitolou.

Lampička je věrným souputníkem za dlouhých nocí. Svítí zpod stínítka klidně a odevzdaně, vrhá obraz celého pokoje na sklo, za nímž je čerň noci. Na jedné ze zdí je plakát s fotkou z Hubbleova teleskopu. Orlí nebula. Vytištěné hvězdičky jaksi bledě svítí tmou, jako by Lenka měla na zdi skutečnou maličkou mlhovinu. Tenhle plakát si nemusela sundat. Ten nekazí její nové já…

Stanislav byl jen raněn a Hubert též. Ale Hubertovou funkcí bude nedožít rána, bude představovat prvek umírajícího; byl tedy raněn mnohem vážněji. Skupina je menší o pár vojáků a něco z mužů Oty Moravského také padlo. Jeden z vojáků veze raněného Huberta, Ida sedí za jiným, Adléta cválá v sedle sama. Utíkají, neboť pevnost a tudíž bezpečí by mělo být nedaleko. Ida se co chvíli otáčí a vrhá vyděšené pohledy dozadu. Občas vidí jen tmu…

Lenka slyší, Marek zhasl a jde po chodbě, asi se jí zeptat, jestli už taky půjde spát…

Ida občas vidí jen tmu a jindy zas má pocit, že muži stíny zkreslení na hrozivé karikatury jsou blíž a blíž, že jsou jak démoni, co se po nich sápou, co chtějí Idu vtáhnout do temnoty, z níž…

„Jdu si dát sprchu a spát, Leni. Budeš ještě vzhůru?“

…z níž není úniku.

„Už jen tak pět minut,“ usměje se Lenka.

Světla pevnosti se ze tmy objeví jako spasení. Otovi muži mizí ve tmě a skupinka vjíždí mezi palisády. Zavřít Word, vypnout notebook, zaklapnout, odpojit napájení a odevzdat se noci.