Lenka vydechne. Pneumatiky kvílejí po parkovišti. Auto uhání podél přírodního koupaliště Poděbrady. Prudké brždění. Zastavují u mostku na zasněženými stromy obsypaný ostrov. Renault je na šikmo postavený na mostě a jeho řidič chvatně mizí mezi prvními větvemi.

„Počkej tu,“ vydechne Agáta a prudce otevře dveře.

„A nikam nechoď,“ otočí se ještě na Lenku a už běží přes most, kde přeskakuje kapotu šedého auta.

Další dvě policejní auta zastavují za nimi a tři policisté běží stejným směrem jako Agáta. Jeden chvíli stojí opodál s vysílačkou a Lenka ho pozoruje přes zpětné zrcátko. Pak vysílačku odloží a vyběhne též přes most. Lenka je náhle sama a z té samoty a podezřelého ticha ji až zamrazí. Nervózně si poklepává prsty na palubní desku a v duchu proklíná sebe, Agátu a celý svět za to, že je zase v tak divné a nejisté situaci.

Po chvilce má pocit, že se bez pořádné dávky čerstvého vzduchu udusí, tak otevírá dveře, vystupuje z auta a opírá se o něj zády. Vzduch je mrazivý a svěží a z dálky se přes něj nesou výkřiky policistů pobíhajících po ostrově. Vodní hladinou utíkají vlnky a obloha je bledě bílá. Lenka přemýšlí nad koncem své knihy. Dívá se na nebe a vidí obzor, kterým jde postava zahalená do pláště s hluboko spuštěnou kapucí. Ta postava jde k Praze plné špinavých a křivých uliček. Do nádvoří hradu ji stráže pustí, když jim ukáže tvář a promluví pár slov. Pár kroků za branou potká Jaromíra a teprve tehdy postava odhodí kapuci a odhalí záplavu světlých vlasů kněžny Adléty.

„Jsi pobledlý, Jaromíre,“ řekne mírným tónem.

„Není mi dobře, má paní,“ odvětí on. „Chodíš po kraji sama bez vojenské ochrany?“

Adléta skloní hlavu. Byla v rokli, k níž se jí cesta opět jasně ukázala v podvědomé části mysli. Mrtvé údolí bylo plné sněhu a vládl mu posvátně pochmurný klid, jaký je v hrobkách králů. Kopí samo jako by začalo matně zářit, když jej pozvedla. Stačilo přiložit konec ke kameni a dlouhá zbraň do něj zajela, načež začalo roklí opět pučet jaro. A přece, když ji Adléta opouštěla, zdálo se, jako by hradba stromů, jež skrývala to místo, zmizela v mlze; zdálo se, jako by celou rokli odvál vítr a jako by to všechno byl jen pouhý sen.

„Jaromíre,“ vzhlédne Adléta. „Cítím s tebou soustrast ohledně ztráty přítele. Jak je zvláštní, že ve zdraví přečkal hroznou bitvu, aby pak zahynul v takové šarvátce.“

Jaromír kývne hlavou.

„Už nikdy společně nestaneme v bitvě,“ řekne. „Nalezl svůj konec a stalo se tak náhle a bez varování. Teď je mrtvý a nedá se to vrátit a bude již mrtvý po všechny časy, které ještě přijdou.“

Adléta mu položí ruku na rameno a pohlédne do jeho očí.

„Děkuji za útěchu, šlechetná paní. Nyní mne však omluvte, musím už jít.“

Po pár krocích se Jaromír ještě zastaví a ohlédne za Adlétou mizící v hradu. Vskutku překrásný a ušlechtilý diadém na koruně českého knížectví. Po té myšlence pokračuje v cestě.

Za Prahou se konečně nadechne z plných plic. Přiloží svou dlaň k srdci. Ještě bije.

Jaromír byl ráno otráven, nejspíš jídlem či vínem. Netuší, kdo jej otrávil, ale to je už jedno. Ostatně, nepřátel měl mnoho. Že je otráven poznal skoro hned. Poznal to, jako mnohá zvířata poznají, když přijde jejich chvíle. Nyní jde k lesům, které vždy tolik miloval. Každý krok je těžší a těžší, chvílemi to vypadá, že tam ani nedojde, ale mezi prvními stromy se mu do údů náhle vlije nová síla.

Přesně ví, kam jde. Zná to místo a má z něj přirozenou bázeň. Jen hlupák by tam nyní, v době zimy a hladu, takhle vkráčel. Hlupák nebo mrtvý muž.

Je na místě. Rozhlédne se a nasaje ten známý pach. Podvědomě ucítí ze všech stran pohledy. Musí jich být snad tucet… Klesne na kolena a zavře oči, zatímco Lenka ty své otevře a cosi ji vytrhne ze snění. Udělá pár kroků bokem a podívá se přes vodu. Na břehu kdosi stojí a ustrašeně se rozhlíží. Jako omámená přijde Lenka ještě blíž, až náhle rozpozná jeho tvář a srdce jako by se jí zastavilo.

To je on! On… Z té noci… On s nožem, který ji chtěl mít, který do ní kopal…

Mužova tvář se zkřiví zlostí, když si všimne Lenky, a vypadá to, že chce vykročit jejím směrem, náhle mu však podklouzne noha na nezpevněném svahu a s výrazem překvapení se zřítí do vody. Na tom místě je nejspíš hned u břehu hloubka, protože se očividně jen s vypětím sil drží na hladině. Plácá rukama, otevírá pusu, která se mu plní vodou, potápí se a zase vynořuje.

Lenka pořád stojí jak omráčená. Když se konečně probere, začne se divoce rozhlížet. Kde je kdo? Kde jsou policisté? Kde je Agáta? Musel jim všem vyklouznout a oni teď běhají někde po druhé straně ostrova. Měla by mu pomoct. Musí mu pomoct.

Cože? Lenka už málem vyběhne, ale zarazí se. Pomoct? Jemu? Musíš, zní jí v hlavě zase hlas. Jasně, je to… on… Ublížil ti a ublížil by ti víc, kdyby mohl, ublížil by ti i teď, možná ti ublíží, když mu pomůžeš. Ale já musím! Je na to přece zákon… Zákon? Vždyť je nebezpečný, prostě ses bála k němu jít, nikdo ti nemůže nic říct. Jo, bála jsem se k němu jít. Ale takhle zákon nezní. Ne? Jak zní? K čertu s tím, kdo má teď vědět, jaké jsou zákony. A vůbec… Nikdo neví, žes vylezla z auta. Prostě se do něj vrať. Nic jsi neviděla. Jen ať se utopí. Ale co když přežije? Řekne jim, že mě viděl! Nepřežije… Ale ta možnost tu je! Počkat… vážně takhle uvažuju? Je to, jako bych ho sama chtěla zavraždit.

Chytne si hlavu do dlaní.

Jen ať umře! Je to úchylák. Aspoň už to žádné holce neudělá. Nikomu už nic neudělá. A taky: jen ať ve svých posledních chvílích vidí, že za zlé činy následuje odplata! Kdyby ho zachránila, třeba by to udělal zas. Určitě by to udělal zas. A třeba by další ženu fakt znásilnil. Třeba by ji zabil.

Co by dělala Adléta? Ta až směšná myšlenka se objeví náhle. Adléta? Zabila by ho. Nebo nechala umřít.

Když ho Lenka zachrání, ukáže, že je lepší. Ale taky to bude vypadat, jako by existovalo nějaké odpuštění pro lidi, jako je on. A tak to vypadat nesmí. Vypadat? Jde tu o to, jak to vypadá? Je to lidská bytost. Lenka je ale taky lidská bytost! Zkusil jí vzít důstojnost! Zaútočil na ni. Kdyby byla silná jako Adléta, kdyby mohla, ublížila by mu už tehdy, když ji napadl; bránila by se. Jenže ona taková není. A teď… Má možnost ho nechat umřít, je to na ní. A může ho zachránit.

Hloupé pomyšlení! Přece nebude riskovat vlastní život pro něj.

Tak kde jsou ty policistky? Kde je Agáta? Přijdou a pomůžou mu. Ne… Nepřijdou včas. Už bude mrtvý ležet v blátu u dna.

Adléta by ho nechala umřít. Zaslouží si to. Všichni to pochopí. Žít s pocitem viny? Jaké viny? Takhle je to správně. Takhle by to mělo být správně! Adléta by v danou chvíli neváhala a později ničeho nelitovala.

Lenka se otočí a vyjde k autu a Adléta stojí zamyšleně na balkóně, cár z Jaromírova oblečení v ruce. Mačká ten kousek látky a dívá se na nesčetné pražské střechy.

„Proč by někdo v únoru šel tak blízko vlčímu doupěti?“ řekne a jako by mluvila s tím útržkem.

„Jaromír byl zkušený lovec, jistě tam nedošel omylem,“ zakroutí hlavou Soběslav. „Ach, Kriste Ježíši, je to zvláštní. Vyhrajeme bitvu a začnou nás opouštět ti nejlepší… Ale co… Nechme už mrtvé spát.“

Adléta přikývne a uvolní prsty. Látka jí vyklouzne z dlaně a odvane ji vítr.

„Fouká chladný vzduch, ale mám pocit, že v něm už cítím předzvěst jara,“ řekne kníže, zahalí Adlétu do svého pláště a obejme ji kolem boků a Lenku obejme voda studící jako led.

Za chvíli se i s přidušeným mužem drápe na břeh. Je zmrzlá a vysílená. Snad policisté slyšeli její volání, které vydala, než za ním skočila. Teď už nemá na nic sílu. Slyšeli to! Už běží k nim. Takže je vše v pořádku… Lenka zase zavře oči.

„Lenko…“

Slyší své jméno.

„Lorem ipsum, Lenko.“

Marek? Je to on? Takže se k ní vrátil? Všechno je v pořádku?

Ale ne, to je hloupost. Toho už odnesl čas, už je jen minulostí. Tohle je ženský hlas. Lenka otevře pozvolna oči. Je v Petrově posteli, ve které už třetí den leží s angínou. Od události na ostrově uplynul skoro týden a Agáta si našla teprve teď čas.

„Poznalas ho, ne?“ ptá se Lenky, sedá si k ní a podává jí čaj. „Ten čaj ti posílá tvoje malá jmenovkyně. Prý jestli poznáš, s jakou tajnou přísadou ho uvařila… Já jsem si přičichla a mám svůj tip, ale nebudu ti pomáhat.“

Lenka si přičichne.

„Hm, skořice?“

Napije se.

„Poznala jsem ho,“ řekne pak k původní otázce. „I na tu vzdálenost. Poznala bych ho kdykoliv, už jen podle té úzkosti, která se mě zmocnila.“

„Obdivuji tě,“ řekne Agáta upřímně. „Je to už druhý život, co jsi v tak krátké době zachránila. Ale upřímně… nechápu to. Já na tvém místě… no, asi bych ho nechala se utopit. Stydím se to přiznat, navíc jsem policistka… Ale asi bych to tak udělala.“

„Možná bych znovu jednala jinak,“ pokrčí Lenka rameny.

„Ale proč jsi pro něj tedy šla?“

„Ani nevím. Měla jsem možnost svobodné volby a prostě jsem se tak rozhodla. A byl to dobrý pocit, cítit náhle tu sílu, mít věci ve svých rukou.“

„Tak vidíš,“ usměje se Agáta. „To ty jsi tu silná. Jako ta tvoje hrdinka. Jak se to… jo, Adléta.“

„Nejsem jako ona,“ zakroutí Lenka hlavou. „Ta by ho nechala umřít.“

Chvíli je ticho, jen Lenka usrkává horký čaj. Pak se podívá na Agátu.

„Tys mě oslovila ‚lorem ipsum‘?“ zeptá se.

„Zdravili jste se tak s Markem, ne? Ani nevím, proč mě to teď napadlo.“

„Měla jsem pocit, že na mě mluví on… Staré jizvy se nehojí.“

„No co…“ řekne Agáta. „Takový je život. A pak, tohle ještě nic není. Já včera v posteli Věře omylem řekla ‚Justýno‘…“

„Já zas kdysi takhle zmínila Eris a Petr si nejspíš myslel, že to je nějaký můj bývalý…“

Obě se dlouho a upřímně smějí. Do místnosti vběhne malá Lenka v kuchyňské zástěře.

„Koukám, že je jasné, kdo je tu teď paní domu,“ řekne Agáta.

„Budu dělat večeři,“ oznámí malá Lenka. „A čemu se to tady smějete?“

„Ále, ničemu,“ natáhne Agáta a pak rychle dodá: „Třeštidlo!“

Agáta s malou Lenkou se začnou honit po bytě a k velké Lence přijde Petr.

„Tak co, jak se ti u nás marodí?“ prohodí s úsměvem.

„Dobře,“ řekne Lenka zvesela. „Klidně bych tu zůstala navždycky…“

Jak to řekne, tak se zarazí a Petr taky zvážní. Dívají se na sebe, opět to je tak čtyři vteřiny a on si pak sedne na kraj postele a polohlasně řekne: „Tak zůstaň.“

„To bys fakt chtěl?“ zeptá se Lenka potichoučku.

„Nepotřebuju o tom měsíce rozumovat. Už jsem si jistý.“

Pak se poušklíbne: „A Lenka byla mě asi zabila, kdyby to tak nebylo.“

„Nejspíš by si našla a zabila i mě,“ řekne ona a ve dveřích se zastaví malá Lenka a řekne: „Poslala bych na vás nindžy! A na Agátu pošlu taky nindžy!“ křikne pak do chodby a zas odběhne.

„Tak to vidíš, zabili by nás nindžové,“ řekne Petr a nakloní se k Lence.

„Nakazím tě.“

„Nejspíš už jsi mě nakazila,“ řekne on a políbí ji.

Po pár dnech, kdy se Lenka konečně vyleží z angíny, má konzultace s Alešem.

„Takže kolem a kolem se mi ta bakalářka líbí,“ řekne mu v závěru.

„To jsem rád,“ zamumlá Aleš, ale nevypadá, že by se měl hned k odchodu. „A jak se máš?“

„Dobře, řekla bych. Už ani neberu ta antidepresiva.“

„A s Petrem to vypadá vážně?“

„Neberu už ani antikoncepci.“

„Takže vážně,“ kývne Aleš hlavou. „Jsem rád, že se ti daří. Jakou roli jsem vůbec v celém tomhle příběhu hrál já?“

„Jednu z hlavních,“ usměje se Lenka.

„A co svatba? Plánujete?“ zeptá se Aleš, když už je ve dveřích.

„Zatím ne, ale brzo se k němu budu stěhovat.“

Lenka se zamyslí.

„Je to zvláštní. Není to ani rok, co se stěhoval Marek ke mně. No, teď ten byt na Opletalově pronajmu studentům a nechám ho minulosti se vším, co se v něm událo. I když je minulost něco, co se nedá střepat jako chmýří z kabátu…“

„Spíš je jak ten kabát sám, ne?“ navrhne Aleš.

„Možná. Tak ahoj, Aleši. Ať se ti daří.“

„Ahoj.“

Uplyne několik měsíců a vrátí se jaro. Velká Lenka bydlí již natrvalo s Petrem a malou Lenkou. Pak se zase jednou Lenka, zrovna v týdnu, kdy kvetou brukvovité, probudí do květnového dne, uvaří si kafe a otevře autorský výtisk své nově vydané knížky.

Adléta Arpádovna je krásná žena.

Tím to dílo začíná. Lenka pravačkou střídavě listuje knihou a míchá kávu. V levé ruce má podlouhlou špilku, která na jediném řádku vypráví ještě úžasnější příběh než celý Únorový den. Lenka svou knihu zavře a podívá se na zeď, kde visí plakát s Éowyn, nyní už zarámovaný. Je to jedna z mála věcí, které si přinesla ze starého bytu a nezůstaly v krabicích. Lenka vstane a zvedne ruku s hrnkem. Stojí proti Éowyn, jako by to byla živá žena, jako by s ní pila to kafe. Jen na chvíli od hrdé rohirrimské dívky odhlédne ke špilce v levé ruce, na které jsou dvě červené čárečky. Pak zas vzhlédne k Éowyn.

„Tak co myslíš?“ usměje se na plakát. „Mám to první říct Petrovi, nebo Lence?“

A Eris s Dysnomií si stoicky plují svou nekonečnou pouť, zatímco Sedna se beze spěchu blíží do perihelu a Voyager se noří do tmy hlubší, než jakou může člověk znát.