Jediná dobrá duše v pekle

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 28. 11. 2005

Upoutávka na připravovaný román

„Jak si představíš zelený den?“ zeptal se rytíř.

A ona bez přemýšlení řekla: „Jako bezchybnou přírodu, jako nekonečné planiny, nad kterými létají zelení, modří a žlutí ptáci, jako svět, kde leží hrdý vlk, s hlavou vloženou mezi přední tlapy, kde letí třpytivý motýl a můžeš navždy ležet v trávě bez potřeby přemýšlet nebo se hýbat, kde ležíš spolu se všemi, kdo žijí i nežijí a všichni jsou tím navždy stejně okouzlení.“

 

Narodíte-li se jako dcera barona, nikdo vám nebude věštit osud největšího válečníka, jaký kdy procházel Dsuejským královstvím. 

 

Měla sucho v puse a celá se třásla. Nevěděla, jestli má plakat, nebo křičet. Má utíkat, nebo stát. Válečník se pohrdavě podíval na ženu, jenž mu klečela u nohou a pozvedl čepel.

„Mami!“ zvolal její bratr, vytrhl se chůvě a vrhnul se po něm.

Muž ho chytil za pačesy a před jejíma očima mu usekl hlavu. Ona se nedokázala ani hnout. Jakoby z velké dálky slyšela matčin křik, který byl vzápětí ukončen úderem a chrčením. Celý svět se pro ni rozpil na krvavou skvrnu.

A přeci mladá, navždy slabá a ani ne moc odvážná; avšak s nezměrnou vůlí a chutí přežít, povstane nakonec ona, které před očima vyvraždili celou rodinu, v čele armády, která osvobodí království ze zajetí démonických sil. 

Utichla a přemýšlela. Potom, spíš pro sebe, začala tiše mluvit: „…na rozměrné louce, pokryté vysokou zelenou trávou, ve které je každé stéblo samostatné jako u rozčesaných vlasů a která se ohýbá ve větru; která mě šimrá na dlaních, když jí procházím a když pozvednu ruce; tam, přímo nad menším, čistým městem s bílými domy, které nijak nekontrastují s okolní scenérií nízkého, jarního údolí, přes které, nedaleko od městských domů protéká rychlý, mělký a chladně modrý potůček, možná menší říčka. Otevřu dveře a vyjdu na práh. Slunce mě na chvíli oslepí, ale po mrknutí oka spatřím jen krásné ráno, kdy se třpytí rosa v trávě, teplo se začíná pomalu zvětšovat a první lidé vycházejí na své kukuřičné lány. Nemusím se obouvat, protože v téhle trávě není nic zrádného, jen měkká hlína.“

„A co lidé?“ řekl čaroděj.

Podívala se na něj a jakoby se vrátila do reality.

„Co lidé, kteří by žili kolem tebe? S tebou.“

„Chtěla bych žít mezi takovými lidmi, abych věděla, že mi nikdo z nich nechce ublížit a nikomu nejsem lhostejná. Chtěla bych se někde cítit jako doma, jako že tam patřím, že se tam můžu kdykoliv vrátit a že tam můžu žít v jistotě. Přála bych si, aby někde v té pustině pekelné, která je kolem mě, bylo jediné malé místo, jenž bych mohla nazvat domovem.“

„Nemůžeme být v pekle, protože v pekle by se nemohl narodit nikdo takový jako jsi ty. Byla by jsi jediná dobrá duše v pekle,“ řekl čaroděj.

Ona se mu dívala do očí. Měla na stole hřbetem vzhůru položenou ruku. On na ní položil svou dlaň, snad aby naznačil, že alespoň jemu bude moct věřit.

Bude to cesta peklem, tak snad bude na konci čekat ráj.