Cesta do školy aneb podstata nebe

Autor: Histes <magazin(at)postreh.com>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 03. 12. 2005

m-2834vra.jpgZvonění rozbitého mobilu nese se celým domem. Pomalu se probouzím a přemýšlím o tom, zda čirou náhodou není sobota nebo neděle. Je středa. Ještě chvíli poležím, pomyslím si. Opět se zabírám do svého snění.

Komár přelétá po koupališti. Je tak velký, že jej vidím z veliké dálky se svými dvěma dioptriemi. Pojednou se změní v animovaného komára a prolétá 3D scénou letního koupaliště. Nikomu není divné, že nemá třetí rozměr. Nikdo jej ani nehledá. Komár. Velký jak kámen uprostřed bazénu. Bazénu, jež se třpytí a stříbrně se leskne jako kuličky čerstvě vytřepaného rtuťového teploměru. Už zapichuje svůj sosák a saje. Krev se do něj hrne. 2D komár se nafukuje a stává se z něj plnohodnotný 3D savec. Krev dělá komára.

Oblékám si zimní kabát. Baret, hůlku, rukavice a šálu. Jdu na příměstské vlakové nádraží. Je mi zima a trochu se třesu, mám pocit, jako bych na sobě nic neměl. Už abych tam byl, pomyslím si. Cesta ke stanici je proplétána mosty a strništi, je velice hladká. Není divu, je zima a žulové dláždění, na které padá sníh, není nic příjemného. Mé černé boty bez vzorku na podrážce si se mnou zahrávají jako vítr se sněhovými vločkami.

Už se rýsuje nádraží. V zamračené mlze se vyobrazují první hrany a modrý nápis držící už jen na jednom hřebíku. Hispánia.

Starobylá budova z červených cihel předsedá všem kolejím. Tváří se, že zná všechny důvody. A ví proč už lidé vlaky skoro nejezdí. Chce to povědět, ale dokáže se jen tvářit jako nádražní budova. Viděla všechno. Celou éru tohoto nádraží. Jako kamera zaměřená na jediné místo. Její záznam je však ukryt v oknech, na podlaze, na dveřích. Záznam vypovídající o tom, co s ní celých sto let lidé dělali. Koukám se na ni dobré dvě minuty. Stále čekám, že mi něco řekne. V tom se zahledím na prostřední dveře, kde je napsáno: SBĚRNA ODPADU. Provozní doba: až přijdeš.

Paní za záclonou se mě optá, co že prý chci a proč jsem sem zabloudil.
„Lístek,“ řekl jsem.
„Do pekel či do nebe? Sebevražda s místenkou či bez?“
„No, jestli je sebevražda jízdenka do vlaku, tak se ničemu nebráním. Dám si do nebe“
„Na,“ odvětila.
„Platit není třeba?“
„Životem, mladíku. Chacha. Dej si pozor, ať ti neujede vlak. I když, chybí nám tady zametač.“
„Děkuji.“
„Jdi vedle. Dveře, kterými jsi vstoupil, se dají otevřít jen z jedné strany.“

Kupodivu, žádný to pekelný stroj na nádraží nestál. Byl to řadový osobní vůz vyráběný v 70. letech ve Vagónce Studénce.
Otevírám dveře a vstupuji dovnitř. Všude chvojí, svíčky, vánoční baňky. Lidé se usmívají, rozbalují dárky. Pro mě taky?
“No to Víš že jo,“odvrátí tvář od zasněženého okna a pohlédne na mě strojvůdce a pokračuje, „Tak co, Jíchajde,“ sundá si čepici, „co moje kolo, udržuješ ho?“
„Jé, dědo Edo, ahoj, jo, teď jsem vyměnil řetěz, blatníky, ozubená kola, duše, pláště, všechna ložiska.“
„Ale zespod rezaví. Měl bys to natřít.“
„Natřu.“
„Kolik bych ti toho ukázal. Někdy mám chuť ti vyliskat, puberťáku. Až moc si o sobě kolikrát myslíš. Ve škole moc učitele nerespektuješ. To ti nepřilepší, ba naopak. Učiteli udělá větší radost, když někdo napíše úkol hrozně, ale držel se určených pravidel. Ty děláš dobře, ale něco úplně jiného. Víc bude oceněn ten druhý. Ríšo, ještě není třeba se odlišovat. Na to bude v životě ještě spousta času, spousta rozhodování, moc a moc příležitostí formovat osobnost. Teď ještě poslouchej. Pak tě budou mít rádi a ty najdeš bezpečí v pořádku. Škoda jen, že jsi takový bordelář. Od toho se to všechno odvíjí. Vezmi si má slova k srdci.“
„Jo. Akorát babi se od té doby docela změnila.“
„Vím, ale ne na dlouho.“
„Taky umře?“
„Kdo ne :)“
„Mohl jsi vzít to kolo.“
„Proč?“
„Opravil bych ti ho tak jako nikdo jiný“
„A k čemu by mi bylo kolo po smrti?“
„A k čemu ti je teď, doma?
„Dědo, je někdo, kdo rozhoduje, kdo je nade všemi? Pro křesťany bůh a tak.“
„To ti nemůžu říct. Lidé potřebují něčemu věřit, aby dostali pocit bezpečí. Kdyby věděli pravdu, hledali by zase jen díry v systému, jak se co dá obejít. A ti, co věřili, těm by se život celý obrátil. Církev by zkolabovala. Začal by ohromný psychický nátlak. Podívej, řeknu ti to tak. Není špatné něčemu věřit. Třeba i tomu, co ve skutečnosti neexistuje. Věřit znamená, že jsi tolerantní, že připouštíš i jinou možnost, než právě existuje a je dokázána. Máš otevřené dveře pro všechny lidi i obyvatele země.“
„Takže nic takového jako bůh není :).“
„Nemůžu odpovědět. To, co na tebe dohlíží a myslí, jsou zesnulí nejbližší. Ty nesmíš zklamat. Protože jsou to ti, co potom mají přehled naprosto o všem. My už nemáme filtry, které se snažíme obejít, abychom zjistili, kdo je jaká osobnost. Stačí se na někoho podívat a není třeba být s ním dlouho abychom ho poznali. Vidím, vím. Já dohlížím i na tebe, neboť mě znáš. Jestliže v arabii znají Aláha, Má teda co hlídat. Tvoří se nám tady pak centralismus. A boj o moc. Ano, opět. Přenáší se to od vás. Církve bojují o moc. Sdružují lidi, kteří znají Ježíše, Budhu… Ve mně věří a znají mou osobu možná maximálně stovky lidí. Zato Budha nestíhá a má dokonce již svůj úřad. Jeho správa je mnohem větší, než moje. Má tudíž větší moc. Původně byl systém, jak vy říkáte nebe, zamýšlen jinak. Podle toho kdo toho udělal víc dobrého, více lidí jej znalo a vzpomínalo na něj v dobrém. Takový jedinec, když k nám přišel, hlídal více lidí než zachmuřený bohatý statkář. Je to ta nejlepší práce tady, hlídat lidi. Rozkoš. Jenomže jak u vás se z nejasného důvodu drží už 40 let Karel Gott, i když už dnes nic neumí, tak se u nás stále drží přednosti církví. Ti, kteří měli moc na Zemi, mají ji i tady. A ten zatracený dějepis se stará o další a další přírůstky. Nikdo neví, jak to půjde dál. Každopádně globalismem se natrápíte jen vy.“
„A jak je to třeba s Bořivojem a s Václavem?“
„No, protože si všichni připomínají Bořivoje jako vraha, nemá co na práci. Nudí se k smrti, jenže ta už nepřijde. Zato sv. Václav má miliony lidí. Když přišli komunisti k moci, Masarykovi zbyli už jen zatvrzelí kapitalisti, bydlící většinou ve věznici. Bylo to pro něj depresivní. Po revoluci se vydaly nové učebnice a z ničeho nic byl naším nejlepším prezidentem TGM. Zase se má dobře, Zato Gottwaldovi zbyli jen idioti, kteří si dosud neuvědomili, o čem komunismus je.
„A co když už nemáš koho hlídat?“
„Tím tady moje práce končí, tedy přesněji, když už na mě nikdo nevzpomíná, ať v dobrém či ve špatném.“
„A co potom?“
„Musím se znovu narodit, abych si zase všechno připomněl a potom měl přeci koho hlídat. Čím déle tady vydržím s hlídáním lidí, o to lepší život se mi postarají. Třeba Češi jsou tím nejlepším, když to pojmu globálně. Ani bohatí, ani chudí, chytří. I na to, aby si uvědomili podstatu života.“
„Co je podstata?“
„Jsi přeci Čech, ne :)“?
„Snad ano.“
„Tak buď na to pyšný. A kvůli tomu rozhovoru se neotálej v životě dělat téměř vše, co jsi dělal doposud. Nedus v sobě emoce, jen kvůli tomu, abych to neviděl. Stejně všechno vidím, tak to máš jedno.“
„Jak v životě? Vždyť jsem si už koupil jízdenku.“
„S tebou se ten vlak nemůže rozjet. Vidíš ty dveře?“
„Ano, otvírají se“
„Kvůli tobě“
„Musíš do školy, ale příště si nezapomeň vzít kolo. Budu tady čekat. A nemusíš spěchat,“ usmál se a doprovodil mě ven.

„Vstáváš?“ volá na mě taťka ze spodního patra.
„Jo,“ odpovídám ještě v polospánku. Lehnu si do vany. Pustím vodu. Zase zavřu oči.

Chci se vrátit do toho vlaku, na všechno si dopodrobna vzpomenout. Zase se potkat s dědou. Jsem z toho nadšený a zároveň vyděšený. Chci toho tolik, ale i ta voda vystydla, tak se oblíknu a jdu dolů, do jídelny.

Snídám vánočku s vodou. Nemám náladu si nic chystat. Zkousávám a přemýšlím. Přemýšlím i o tom, že mi zase křupe v bantech. O tom, že se mi chce spát a bude dneska matika. Zase jsem se na nic nepodíval. A písemka z Angličtiny. Snad se to naučím v autobuse.

Stojím na zastávce. Trochu se třesu. Vždycky, když jsem nervózní, nebo mám velikou radost, tak se třesu. A když mi je zima, mám radost a jsem nervózní zároveň. Vyhlížím oranžová světla předního displeje našeho autobusu. Co to bude dnes. Sor, nebo stará babča Karosa? Jaký řidič mě přivítá, řeknu bez zaváhání Opava studentské? Pozdravím jasně, sebevědomě, nebo jen s jistou úctou spíš sám pro sebe?

Je to Karosa. Jedna z novějších. S nálepkou emise plynů S3. To je dobrý. I pro Evropskou Unii. Zdravím lehce, mimo smysly. Sednu si na poslední místo vpravo. Je ještě šero. V autobuse linoleum stejné barvy, špinavá okna a zchraptělý motor. Řidič točí volantem stejně, jako vždycky. Každý den stejně a nikdy jinak. Plyn, spojka, zařadit, plyn… Všichni kolem unavení. Stejně jako já. A zase přemýšlím, plánuju…

„Až půjdu do školy, spáchám hřích. Jo, i s Markétou. Oba. Bude sranda. A ještě větši, když bude na konci vyšlapaného chodníku stát tělocvikář Srubek.“