Kdo jsem a kam směřuji

Autor: Barbara Smílová <barbara.smilova(at)gmail.com>, Téma: Zamyšlení, Vydáno dne: 02. 01. 2006

vesteckakoule.jpgKdo jsem a kam směřuji....(úkol do psychologie)

       Kdo jsem? Divná otázka, jako bych si ji nepokládala ka?dý den, kdy? vstávám z postele, poka?dé kdy? stojím před zrcadlem a nahlas mluvím ke svému odrazu. Je?tě nikdy neudělala něco dřív ne? já, nikdy nemrkla, kdy? jsem nemrkla já, a přece se mi zdá, ?e ta dívka v zrcadle není toto?ná se mnou, ?e má svůj vlastní svět, ve kterém je ??astněj?í, ne? já tady.
Jednou se stalo, ?e ta dívka v zrcadle, část z ní, pře?la do mě. Ta část rostla a vznikla Barbara Smílová. Holka, které má svou cestu, která si zvolila, ?e bude pomáhat, holka, co se sna?í hledat v lidech soucit a porozumění. A Barbora Macková? Ztracená holka, co neví jak dál, bloudí v kruhu a ztrácí se, je trochu pra?těná a je?tě dítě, jen?e Barboru Mackovou mají lidi z nějakého důvodu rad?i, doká?e se bavit a na nic nemyslet, vykládat blbosti a smát se jako blázen.
       Za koho ale psát tuto práci? Za tu, kterou jsem ve ?kole a doma, za tu, která se sna?í být neviditelná a zapadnout do davu? Nebo za tu, co chce pomoct, co se odli?uje, za tu z které mají mnozí lidé strach a mnozí ji nechápou?Tak málo mů?u být Barbara, tak hodně bych ji chtěla být. Pomáhat, vědět, ?e najdu v?dycky ta správná slova.
       Člověk se neustále přizpůsobuje a mění pro své okolí a ka?dou přetvářkou, v?dycky kdy? si na něco hrajeme, se kousek na?eho pravého já ztratí a já mám strach, ?e jednou otevřu oči a zjistím, ?e mě Barbara opustila a u? se nikdy nevrátí, ?e jsem někdo, kdo vlastně ani být nechci. Člověk vymodelovaný okolím, ve kterém ?ije, dokonalý proto, aby se mohl bavit s kýmkoli, ale člověk, který nedoká?e pomoct, který ztratil svou cestu a své sny.
       Znovu se ptám: kdo jsem? A znovu nenalézám odpověď. Mo?ná ani ?ádná neexistuje a celá tato práce je o dohadech, o tom, co si myslím, ?e jsem, nebo spí? o tom, co doufám, ?e jsem. Copak vy u? jste někdy přesně věděli, kdo jste? Věděli, kam vede ta va?e cesta? Vy ano? Nevěřím. Moje cesta se ztrácí ve tmě a ka?dý dal?í krok kupředu kousek osvětlí, ka?dým dal?ím krokem se blí?ím ke konci, ani? bych věděla jakému. Ne, já vá?ně nevím, kam směřuji, kam mě zavede má cesta a jestli má tato otázka znamenat, kam hodlám jít na vysokou ?kolu, a pak do jakého zaměstnání, kolik chci mít dětí, atd., ani to vám neprozradím. Chci brát dny, jak přicházejí, vyu?ít ka?dou situaci. Poka?dé, kdy? půjdu večer spát, si říct: Dneska jsem nic nepromarnila, dne?ní den jsem nepro?ila nadarmo, nikdy na něj nezapomenu.
       A někdy si zase stoupnout před zrcadlo a věřit, ?e tam je ten jiný svět, ?e ona mě jednou vezme sebou.