Co si o mně myslí cín

Jedna sloučenina zná mě již delší dobu. A její kousky, které prošly mou rukou, se toulají po celé republice. Opravdu nevím, co na mě ví a jak se cítí pod teplotou 350 stupňů, když ji rozlévám po plošném spoji. Snad vám to poví sama.

Říká si, trochu přitlač, teď na stranu, hezky, rovnoměrně, ať jsem hladká. No tak, copak nevidíš, že mi dochází šťáva? No zvlhči ten hrot, namoč ho do kalafuny. Ano, takhle to mám ráda. Po dehydraci je tato do bronzova zbarvená pryskyřice suprový krém, lepší než s koenzymem Q10.

Zase si mě prohlíží. Udělal jsi mě dobře Richarde, však sám vidíš.. sebe. Jo, jsem lesklá, jsem, ale mohlo by to být lepší. Vždycky. Kdoví co včera dělal, že se mu tak třepe ruka. Takový machr, že jsem z toho celá rozžhavená, ale dneska se  bojím, aby mě nesetřásl na lino. Hnusné, smradlavé lino, na kterém se rozplácnu a udělám hvězdičku. Pak se sehne a sroluje mě jako koberec. Dobytek.

Jsem česká pájka, ale když chce šetřit, pozve na horký špacír šikmookou Věru. Jak je odporná, vůbec se neleskne, tvrdá jak poleno a ani se hezky nerozlívá. Jo, když nás začne míchat a čeká, jestli z toho vyleze mulat, to mě dožírá ze všeho nejvíc. Povídá se tomu u nich šetřit. Já sem prý noblesní panička z kovohutí Příbram, kdežto čínské jelito je mnohem lacinější. A něco mezi tím by mělo být ideál. Já si s Číňany vážně nepadnu do oka. A být siamské dvojče, to vám nepřeji. Humus. Sdílet všechno teplo, odsávání, lakování, vše s Číňanem. Já se bez něj obejdu, on se však na jediný drát sám neuchytí.

Škvařím se ráda, zvlášť, když se toho ujmou šikovné ruce, které předchozí den neflámovaly. Ten můj stávající je dobrý, ale chybí mu šmrnc. Nemusí být vše dokonalé. Nějaký ten větší kopec by občas neuškodil. Mám totiž ráda přírodu – a bez Tater to není ono. Hej, sory, já už nějak tuhnu. Asi jsem dožvanila, ale můj další kousek se právě škvaří, tak se ho zeptejte – segra, sbohem, tuhne mi huba – snad nás někdy zas zahřeje.

Jo, až mě dotaví, spojíme se. A vydržíme tak dlouho, dokud nás opět někdo nerozdělí. Bude to normální život, protože na Tatry to dneska nevypadá. Ale hlavně, když je z čeho žít. Jíme kalafunu. Moc dobrá, a když zatuhneme, nepotřebujeme nic. Jen se trochu obávám těch nových vyhlášek Evropské unie. Už nesmíme obsahovat těžké kovy – ale já jsem jeden z posledních Příbramských rebelů s ušlechtilým olovem. Jsem ráda, že to na mě ještě nevyšlo. Zinek zničí každý hrot a to Richard zuří. A občas řekne i hnusné slovo. No… Ale vem to drát, nemám čas klábosit, už mě veze na svatbu se segrou. Jo, my se za lesbický vztah nestydíme. A nikomu ani nevadí. Jdu vychladnout, zeptejte se bráchy, co má za názor, právě ho roztavuje.

Hej zdar. Mojím snem vždycky bylo, aby mě roztavili na Venušiny koule. V příbramském podzemí jsem měl dost času přemýšlet o různých věcech. A to mě jako že – láká. Sem si říkal, že by to jako byla aji dobra prdel. Ne? A pro jaku televizu to vlastně točite? Na kravčí hory?

Jsem jenom reportér, pro paní Smékalovou. No ta, co má toho velikého muže. Metr devadesát šest. Přesně, jako Tatry.