Opravdu nevím, zda je to nostalgií či jinými aspekty, ale jakmile se dostanu do prostředí mé bývalé ZŠ, cítím se fajn, přirozeně. Nemusím mluvit, aby ostatní pochopili, co chci říct a nemusím se smát, aby se zasmál někdo další.
Jedu vlakem, rekordně dlouhým, neboť z divadla cestuje zpět do městečka má bývalá škola. Mohu srovnávat, mohu vzpomínat, hrabat se ve vlasech a přemítat dva stavy. - Ponurá šeď a špinavé zakouřené záchody, nefungující rozhlas a spolupráce proti zhruba stejně velké škole s pestrou nabídkou školních akcí, soutěží, možností obětavé pomoci. To je tam, kde má vrchní slovo uklízečka a pan školník, v prostředí přímé akce a reakce, tvrdého trestu. Pospojitost a tvrdý režim mísící se s ujetostí výletů, chvilkově poskytnuté svobody. To bude asi to, co mi chybí, na co vzpomínám, když se dnes rozhlédnu po bandě zvonových hlav, do kterých stačí ťuknout a zahrají skladbu o jedinečnosti a nároku na vlastní svobodu. A každý hraje jen tu svou, orchestr však nikdy nezazní..
Vlak dojel a já stihl dopsat tento řádek.
Pohov