Scestní mrtví - (2) - Dospělé ženy nepláčou

Autor: Anit <anit(at)postreh.com>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 22. 04. 2006

Kopie_dospele_zeny_neplacou.JPG První setkání s Eleanor...


Sára se s trhnutím probudila. Nervózně zamžikala do tmy a snažila se rozeznat obrysy v pokoji. Teprve po chvíli si uvědomila, že je v domě Unedwoodových a že Ruth, Johnova matka, ji řekla, že pokud chce spát s Johnem v jejím domě v jednom pokoji, budou spát venku.

Zašátrala na noční stolek a nahmatala budík. Bylo půl šesté ráno. Vstala z postele, rozsvítila si malou lampičku a oblékla se. Dnes už neusne.

Po tmě mířila do koupelny. V téhle „vilce“ se vůbec nevyznala, ale koupelna byla naproti jejího pokoje, takže dveře našla snadno. Zrovna se chystala zatáhnout za kliku, když si všimla  slabého světla, které vycházelo zpod dveří.

Nerozhodně, pomalu otevřela dveře. V koupelně byla úplná tma. Vešla dovnitř a rozsvítila.

„Nekřič, holka, sakra, jenom nekřič a zavři ty zpropadený dveře,“ strachovala se stará žena, sedící na okraje vany a dlouze si potáhla cigarety, kterou držela v ruce.
Sára poslušně zavřela. „Kdo…kdo jste?“ zašeptala roztřeseným hlasem.
„Já jsem Eleanor, holčičko. Možná jsi už o mě slyšela.“
Kývla hlavou. Vlastně celou dobu, kdy jim Loyd říkal o Eleanor ji toužila poznat.
„Já…víte..raději půjdu..“ zakoktala a sama nechápala proč…nebo se spíš bála přiznat si, že má z Eleanor strach.
„Hlavně neříkej Ruth, že kouřím. Nesnáší cigarety. A já nesnáším ji. Jsme si kvit. Ty taky, jak jsem slyšela, Ruth nemáš v lásce. Nebo to byl někdo jiný, kdo se včera u večeře hádal s milou ženou mého syna, zlato?“
„Ne..to nebyl…“
Otočila se a vyšla z koupelny, když ještě Eleanor špitla. „Sáro, přijď dnes k večeru do mého pokoje, promluvíme si, ano?“
Naskočil ji v krku knedlík. „Já jsem neřekla své jméno,“ zachraptěla.
„Holčičko, některé věci nemusíme říkat a přesto víme, že jsou….“
Sára měla ještě tisíce otázek, ale usoudila, že bude lepší zeptat později…
 
John ji pohladil po rameni a Sára sebou polekaně škubla.
„Co je s tebou? Jsi nějaká roztržitá…“
„Já jsem v pořádku,“ zalhala ale pohled měla tvrdý. Od rána přemýšlela jen o Eleanor.
„Sáro…žijeme spolu sedm let. Nemůžeš mi nalhávat, že ti nic není.“
„Dobrá. Dnes ráno jsem viděla Eleanor, byla v koupelně, šla jsem tam-“.
„Eleanor? Myslíš Ruth..mou matku. Jasně, jména se ti trochu pletou. Hlavně to nespleť před ní, na to si potrpí.“
Vytřeštěně na něj hleděla. „Proč jsem ji nemohla vidět? Vždyť Loyd říkal, že právě ona řekla Ruth, že přijedeme. Vzpomínáš?“
„Tvrdí? Co má tohle všechno znamenat, Johne?“ stála si pevně za svým Sára.
„Sáro…“ netrpělivě se na něj dívala. „Eleanor zemřela, když mi bylo dvanáct.“
Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, a pak ji zase zavřela. Chvíli tam jen nehybně stála a dívala se na něj ledovýma očima. Potom se otočila a odešla.John ji v tom nebránil.
Běžela do pokoje Eleanor. Otevřela dveře a s prásknutím je zavřela.
„Eleanor! ELEANOR! Prosím! Kde jsi?…prosím…Eleanor, prosím !“
Já nejsem bláznem, já nejsem blázen! Myslela si.
„Sakra, Eleanor!“ sesunula se na zem a zabořila tvář do měkkého koberce.
Nebrečela.
Dospělé ženy už přeci nepláčou….
 
Někdo otevřel dveře. Myslela si, že je to John, neobtěžovala se zvednout ze země.
„Co tady děláš?“ obořila se na ni Ruth.
V tom okamžiku se vzpamatovala a v sekundě byla na nohou.
„Já…“ hledala slova, nechtěla lhát. Nechtěla říct pravdu.
„Raději nemluv, dělá se mi z tebe špatně! Vypadni!“
Sára to udělala ochotně. Vlastně to udělala víc než ráda.
Ruth tam stála a pozorovala Sáru, jak se spěšným krokem odebrala ke schodům a ke vchodovým dveřím…
 
Sára si oblékla kabát a vyšla ven z vilky. Řekla, že musí jít nakoupit, ale ve skutečnosti se chtěla jen projít.
Lidé tady v okolí vypadali moc mile.
Ale Sáře se zdáli jiní. Občas, jen na chviličku, mezi nimi zahlédla další. Nevěděla, co jsou zač, ani co chtěli. Ale bála se jich. Jako se bála Eleanor.
Byla tam třeba holčička, které chyběla půlka obličeje. Nebo žena, které někdo vyloupl oči a zašil rty.
A tak si prostě sedla na lavičku, zakryla si tváře rukama a pohupovala se sem a tam. Lidé kolem ní procházeli a nevšímali si ji. Ale takový už je život..když potřebujete pomoct, tak není nikdo takový nablízku.
Jen nějaký chlapec, kterému z úst kapala krev a oči měl červené, se před ni zastavil a zabodával do ní svůj bezcitný pohled.
Nakonec se zvedla a se rozběhla zpátky k vile.
Plakala.
V hlavě ji výstražně zněla jediná myšlenka.
 
Dospělé ženy už nepláčou…

 

dospele_zeny_neplacou.JPG