Strážce Slunečních Paprsků (1) Papírek

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Povídky, Vydáno dne: 07. 06. 2006

strazce.jpgPrvní kapitola románu, který se myslím trochu nepovedl stylisticky, ale příběh se mi líbí a myslím, že by byla škoda, kdyby o něj byl svět ochuzen - takže si ho užijte

Tento příběh začíná roku 1830, v srpnu

Byla temná noc a halila celé město do tmy. Sem tam se mihla po střeše toulavá kočka, zavyl opuštěný pes. Ztichlým městem procházel tajemný muž. Po kratší procházce městem se zastavil před dívčím sirotčincem sv. Heleny. Po chvíli vklouzl dovnitř. Procházel tichými chodbami a nahlížel do dveří. Zdálo se však, že pokaždé nebyl spokojen s tím, co viděl uvnitř. Teprve nakonec si zaml ruce a vstoupil do jednoho pokoje.

Ranní ticho prořízl výkřik a sestry vyběhly z pokojů. Obklopilo je hejno děvčat v nočních košilích.
„Zmizela! Zmizela!“ křičely jedna přes druhou.
„Eleonor!“ odpověděly na dotaz: „Kdo?“
„Eleonor zmizela?!“
Sestry vletěly do jejího pokoje. Byl prázdný. Na polštáři byl papírek.
„Esb neagn cltkies nhces. Skákal pes, skákal! Skákal pes, skákal! Kámen je nerost a nerost je minerál. Půjdeš-li od šesté hodiny ranní, až do té doby, než ti slunce stane nad hlavou, tak rychle jako divoké prase na sever, a potom asi 14 tuctů dní jako hlemýžď na jihovýchod a potom celou trasu na východ vyzrcadlíš, zjistíš konec značení. Potom do elipsy chodit budeš, nejvyšší bod budiž na severu, nejnižší zas na jihu – začátek zjistíš. Když pak tři žraloci spolu poplavou hodinu severně a potom se pohádají. Jeden žralok, uražen, poplave hrdě dál, za cílem, který na začátku zvolili si – rovně tedy. Druhý na jihovýchod půjde, třetí na severovýchod. Pokud v hvězdě židů ocitneš se, oheň spálí louku,“ přečetla jedna z nich.
„To nedává smysl,“ řekla druhá.
„Honem někdo skočte pro šerifa.“

Z mlhy vystupuji já a nejsem už tedy žádnou cizí postavou. Mám jméno, mám podobu, mám historii. Jmenuji se Bořivoj Jánský a dělám něco jako šerifa v tomhle zapadákově. Tohle jsou první stránky mého nového deníku, tak doufám, že v něm bude o čem psát. Nejsem moc starý, ale ani mladý. Do téhle funkce jsem se dostal z jedné tajné organizace, ta už ale zanikla. Jsem tak trochu vědec a bojovník. Umím bojovat zblízka, umím střílet mými revolvery. Tady však k tomu nemám moc příležitostí.
Ležel jsem na stole a přemýšlel, kdy se konečně v tomhle zapadákově stane něco zajímavějšího, než je krádež chleba. Pohlédl jsem na Huberta, mou pravou ruku. Právě měl v ruce svou „gentlemanskou“ hůl a vyřezával její konec do špičky.
„Se špičkou se ti bude špatně chodit,“ pravil jsem.
„Oh no, mister Jansky. I have a special holder to my stick,“ a vysvětlil mi, že když s holí chodí, má na ni násadu, a špičku používá pouze pro sebeobranu.
Mávl jsem rukou a věnoval se dále ležení na stole. Vtom se rozrazily dveře a do místnosti vběhla nějaká šestnáctka v průhledné potrhané noční košili.
„Objednal jsem si to až na sedmou hodinu večerní,“ pravil jsem ji.
„Ale kdepak, pane, já nepřicházím z nevěstince, nýbrž z dívčího sirotčince.“
„Chm, vy už jste se taky zřídili jako…“
„Ne, zmizela mi mladší sestra!“
„Kdy? Jak?“
„Přes noc. Zmizela!“
Pobídl jsem Huberta, aby vstával.

Seděli jsme u stolu. Za oknem byla temná noc. Hubert jen zíval. Já hleděl do papírku a přemýšlel.
„Esb neagn cltkies nhces. Skákal pes, skákal! Skákal pes, skákal! Kámen je nerost a nerost je minerál. Půjdeš-li od šesté hodiny ranní, až do té doby, než ti slunce stane nad hlavou, tak rychle jako divoké prase na sever, a potom asi 14 tuctů dní jako hlemýžď na jihovýchod a potom celou trasu na východ vyzrcadlíš, zjistíš konec značení. Potom do elipsy chodit budeš, nejvyšší bod budiž na severu, nejnižší zas na jihu – začátek zjistíš. Když pak tři žraloci spolu půjdou hodinu severně a potom se pohádají. Jeden žralok, uražen, půjde hrdě dál, za cílem, který na začátku zvolili si – rovně tedy. Druhý na jihovýchod půjde, třetí na severovýchod. Pokud v hvězdě židů ocitneš se, oheň spálí louku, to nedává smysl,“ mumlal jsem si.
„Co si o tom myslíš?“ podíval jsem se na Huberta.
„Co si to na… na… paintnout.“
„Nakreslit,“ opravil jsem ho a zeptal se, co bychom si měli nakreslit.
„Tu tra… trasu, o které tam pí… š… write.“
„Píší.“
Podíval jsem se na papírek.
„Půjdeš-li od šesté hodiny ranní, až do té doby, než ti slunce stane nad hlavou, tak rychle jako divoké prase na sever… Co to znamená? Jak rychle jde divoké prase, Huberte?“
„What?“ zvedl se Hubert.
„Jak rychlé je divoké prase?“ opakoval jsem otázku.
„Divoká? Prse?“ nechápal Hubert.
„Wild pig,“ vysvětlil jsem mu.
„Jó, ták, ty ptát se já, jak wild pig rychlé je?“
„Jo,“ potvrdil jsem.
„Hm, do you want to look to encyklopedia?“ navrhnul.
Hmátl jsem do knihovny a vytáhl moudrou knihu fyziognomie. Po chvíli listování jsem našel: prase divoké, prům. rychlost 17 km/h.
„Prase jde na sever od 6 do 12, tedy 6 hodin. Okolo stovky kilometrů ujde.“
„Yes, yes, one hundred kilometres,“ přitakal Hubert.
„Potom šnek jde 14 tuctů dní, to je 168 dní, to je 4032 hodin. Šnek ujde 5 metrů za hodinu, to je kilometr za 200 hodin, takže ujde asi 20 kilometrů.“
„Oh yes, you are genius, mister!“ nevycházel Hubert z údivu.
Nakreslil jsem tu trasu. Vyšla mi vodorovně obrácená jednička.
„Celou trasu na východ vyzrcadlíš…“
„This is M!“ vykřikl Hubert, reagujíc na to, co se objevilo na papíře.
„Elipsa!“ udělal jsem vedle M elipsu.
„Žralok plave rychlostí 45 km/h. Jeden půjde svisle, druzí dva takhle… a… takhle…“
Vedle M a elipsy přibylo K.
„M0K,“ přečetl to Hubert.
„M0K, to může být označení chaty v chatové oblasti.“

Vběhli jsme do chaty M0K a obrátili ji vzhůru nohama.
„Tak co jsi našel tam nahoře?“ zeptal jsem se Huberta, když sešel ze schodů.
„Nothing,“ řekl.
„Me too,“ řekl jsem smutně.
„Třeba to 0 není nula, ale O.“
„No, O is circle, no eliptic,“ pochyboval Hubert.
„Ale O můžou někteří lidi psát jako 0.“
„MOK? This nedává smy… smy… interpretation.“
„Smysl… ale…“ zamyslel jsem se, „Tam se píše, že elipsa je začátek a M je konec.“
„OKM?“ řekl Hubert.
„Co to může být?“
Chvíli jsme přemýšleli.
„Orwaldova & Kelvinova Mýtina!“ vykřikl jsem, mysla na louku v lese.
„No jo, satra!“ zvolal Hubert.
„Sakra,“ opravil jsem ho.

V lese zašumělo listí, zavrčel vlk, zahoukala sova, zafuněl ježek, ale na mýtině, na které jsme stáli, se nic nedělo.
„Tak zase nic,“ vzdychl jsem.
„Wait a moment…“ řekl Hubert a vyšplhal na strom.
Potom upřeně hleděl na louku.
„Vylez za já… mnou.“
Vylezl jsem a pohlédl na louku. To co zdola vypadalo jako rozházené šutry, teď bylo ve tvaru šesti písmen: PNOULC.
„Pnoulc?“ podivil jsem se.
„Yes, Pnoulc, what is it?“
„Pnoulc, nebo Nopulc, Olcunp, Pulnoc – Půlnoc! Máme tady přijít o půlnoci!“

Byla temná noc. V křoví na okraji louky stál vlk a pozoroval nás. Další dva vlci stáli na okraji louky, na jiných stranách. Dohromady tvořili trojúhelník. V hloubi lesa zahoukala sova. Další v jiné části lesa. A další. Dohromady jejich houkání dělalo body ABC dalšího trojúhelníku, tentokrát jinak položeného. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, až mi to došlo.
„Hvězda Davidova!“ vykřikl jsem.
„The David star?“ nechápal Hubert.
„Zdrhej! Je to past!“ strhl jsem ho do křoví.
Vzápětí celá mýtina vzplála jasným plamenem.
„Uf, to bylo o chlap.“
„O chlup,“ opravil jsem Huberta a sledoval plameny.
Na druhé straně ohně se něco hnulo a vběhlo do lesa.
„Follow me!“ křikl jsem na Huberta a začal se rychle prodírat hustým křovím.
Asi jsem běžel dost rychle, neboť jsem brzy ztratil Huberta. Zastavil jsem se. Byl jsem v sevření temných stromů. Nedaleko ode mne něco zašustělo. Potom jako by mně to obcházelo. Krev mi ztuhnula v žilách. Z křoví vylezla liška. Oddechl jsem si.
„Héééélp!“ ozvalo se najednou Hubertovo zakvílení z hloubi lesa.
Něco mě chytlo za rameno. Rozběhl jsem se lesem. Běžel jsem strašně dlouho a doběhl jsem až k bílému oparu v černé temnotě. Prošel jsem jim a dostal se do zvláštního údolí. Byl to opuštěný, mechem porostlý hřbitov, úplně zapomenutý v hloubi lesa. Náhrobky padaly, vlci tam šmejdili a najednou začalo pršet. Odběhl jsem od toho pekelného místa. Běžel jsem dlouho, až jsem doběhl k opuštěnému kříži velkému jak člověk v temné hloubi lesa. Dokud byl zahalen tmou, měl jsem jen příšerný strach, jakmile ho však ozářil blesk, příšerný strach se změnil v neovladatelnou hrůzu. Na kříži byl ukřižován Hubert. Ruce měl doširoka roztažené a každou dlaň proraženou pevným hřebem. Nohy měl na sobě a byly proražené jediným hřebem. Po obličeji mu stékaly praménky krve. Pohlédl na mne.
„He isn’t human, he is devil!“ zasípal a já se začal propadat do mdlob.

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na svahu vedle naší vesnice. Bylo krásné ráno a sluneční paprsky mi dopadaly na obličej. Jak jsem se sem dostal? napadlo mě.

Hledali jsme s vesničany dlouho. Našli jsme polorozpadlý hřbitov, ale opuštěný kříž v lese nikoliv, ač jsme pročesali les křížem krážem.

Šel jsem po návsi. Zastavila mne žena v černobílém rouchu – sestra z dívčího sirotčince sv. Heleny.
„Tak co?!“ vybafla na mě.
„Ehm, bohužel, zatím nic,“ zněla má odpověď.
V očích té starší ženy se zakalila veselost a jakoby ji přes tmavě modré oko přelétl temný mrak. Nakrabatilo se jí čelo a její brada snížila vnitřní úhel k hrudi. Odešla.

Byl den další a bylo ráno. Seděl jsem za stolem a lámal si hlavu. Rozrazily se dveře a dovnitř vběhla jedna ze sester s křikem: „Další! Další zmizela!“
„Kdo?“
„Starší sestra té, co zmizela předtím.“

„Jaká je, sakra, hádanka v tom, že to jsou sestry?“ mumlal jsem si pro sebe.
Otevřely se dveře a vešel nějaký mladík.
„Co je?“ zeptal jsem se ho.
„Já jsem Alois. Byl jsem k vám přidělen.“
„Kým přidělen?“
„Tím, který to tady celé řídí.“
„Císařem?“ tipl jsem si.
„Bohem. Přišel ke mně v noci a řekl, že vám mám pomoct.“
Dál jsem se věnoval přemýšlení. Přisedl ke mně.
„Víte, když jsme prohledávali ten les, podíval jsem se na to Orwaldovo a Kelvinovo spáleniště. Nevím, jestli jste si toho všimnul, ale ty kameny byly…“
„Jo,“ přerušil jsem ho, „byly seřazeny do slova Pnoulc. To se přehází a je z toho půlnoc.“
„Půlnoc? To by mně nenapadlo. Já jen vím, že PNOULC je jedna námořní společnost – Petrova Námořní Obchodní Ullytsseová Lodní Corporace.“
„Ullytsseová?“ podivil jsem se.
„To znamená, že převážejí modrý smaragd, jinak zvaný Ullytsseus.“
„Proč ale Corporace?“ zeptal jsem se.
„Taky jsem si zprvu kladl tuto otázku, ale teď vím, že kdyby tam dal K, nevyšla by mu ta Půlnoc.“
„Co teď ale budeme dělat?“
„Prohledáme doky.“

Nakoukl jsem do posledního skladiště. Kromě beden nic zajímavého.
„Co vlastně hledáte?“ zeptal se mně starý námořník.
„Dvě dívky, jedné je 12 let, druhé je 16.“
Alois otevřel bednu a vytáhl z ní hrst Ullytsseů. Potom je zase nasypal zpátky a zavřel bednu.

„Nechápu to,“ naříkal Alois a pročítal dále odjezdy a příjezdy lodí z doků.
„Tohle je na nic,“ poznamenal jsem.
Znovu jsem vytáhl papírek a znovu se na něj zahleděl. Nic nového jsem z něj nevyčetl. Naštval jsem se, zmuchlal jej a hodil do krbu. Sice do krbu spadl, ale sjel po jednom polenu a spadl zpět na podlahu. Alois ho zvedl a přečetl: „Esb neagn cltkies nhces. Skákal pes, skákal! Skákal pes, skákal! Kámen je nerost a nerost je minerál. Půjdeš-li od šesté hodiny ranní, až do té doby, než ti slunce stane nad hlavou, tak rychle jako divoké prase na sever, a potom asi 14 tuctů dní jako hlemýžď na jihovýchod a potom celou trasu na východ vyzrcadlíš, zjistíš konec značení. Potom do elipsy chodit budeš, nejvyšší bod budiž na severu, nejnižší zas na jihu – začátek zjistíš. Když pak tři žraloci spolu půjdou hodinu severně a potom se pohádají. Jeden žralok, uražen, půjde hrdě dál, za cílem, který na začátku zvolili si – rovně tedy. Druhý na jihovýchod půjde, třetí na severovýchod. Pokud v hvězdě židů ocitneš se, oheň spálí louku. Jestliže chceš mne poznati, musíš na mysl vzíti, že mohu vycestovati a bednu s sebou vzíti.“
„Cože?!“ vykřikl jsem a vytrhl mu papírek.
Skutečně to tam bylo napsáno.
„To písmo se muselo nahřát v krbu,“ zamumlal jsem.
„Co to znamená?“ přemýšlel Alois.
„Vycestovati? A potom z kamenů ta zkratka! Najdi v tom seznamu loď, která vezla někoho s bednou.“
„Jo, předevčírem, odtud do Washingtonu, vezla loď nějakého pana Browna s bednou a s dvěma děvčaty. Sakra, jsme na stopě!“
„Počkat, není to divné?“ zeptal jsem se.
„Jak divné?“
„No, jako, že nás chce navést na špatnou stopu. Proč by se prozrazoval?“
„Třeba tě chce dostat,“ řekl Alois.
„Klidně, jedeme do Ameriky…“

 13_rays_fog_trees_rmb_1.jpg