Linux - adresářová struktura

Snad každý, kdo začíná s Linuxem, si musel všimnou jiné adresářové struktury, než byl zvyklý u M$ Windows. Složky se jinak jmenují a jsou jinak uspořádany. Nikde dokonce není Program Files či WINNT. Pojďme se tedy společně podívat, jak tomu je a proč tomu tak je...

Linux je UNIXový systém. Z toho mimo jiné pramení i jeho adresářová struktura, která se poněkud liší od té, kterou běžně známe z prostředí M$ Windows. Všechna data jsou pečlivě roztříděná a tak můžeme snadno najít to co potřebujeme. Avšak pro běžné nebo začínající uživatele to může být nezvyk, který dnes prolomíme.

Všechna data jsou umístěna v tzv. root (kořenovém) adresáři, který se značí /. Do tohoto kořene jsou pak umístěny všechny ostatní "standartní" adresáře. Zde je přehled nejčastějších adresářů:

• /bin - zde jsou uloženy základní UNIXové programy (cp, rm, mkdir, ls atp.)
  
• /boot - adresář obsahující data, nutné pro zavedení systému (jádro Linuxu)
  
• /dev - soubory speciálních zařízení
  
• /etc - konfigurační soubory nejrůznějších aplikací
  
• /home - uživatelské složky (obdoba Documents and Settings ve Windows)
  
• /lib - základní knihovny
  
• /mnt - adresář s přípojnými body, např. pro disketu nebo dvd mechaniku
  
• /opt - aplikace 3. kategorie (openoffice, komerční aplikace atd.)
  
• /proc - systémové informace napojené na jádro
  
• /root - složka administrátora (roota)
  
• /sbin - správcovské programy (formátování disku, práce s jádrem)
  
• /tmp - adresář pro dočasné soubory
  
• /usr - programy 2. kategorie - uživatelské programy
  
• /var - proměnná data systému (jsou zde uloženy logy, data serverů atp.)

 

Jak můžeme vidět, adresářová struktura je velice promyšlená. Snadno tak nalezneme přesně to, co hledáme. Podívejme se však podrobněji na jednotlivé adresáře, tedy alespoň na ty nejdůležitější.

Podrobnější popis

V adresáři /bin se nalézají programy. Název je přejat ze slova binary - binární - dvojkový. Jedná se o základní aplikace, umožňující například práci se soubory nebo příkazovou řádkou (včetně příkazové řádky samotné). Rozdíl mezi /bin a /sbin jsem popsal výše. Zde je výčet základních programů:

• sh, bash - příkazový řádek (shell)
• cp - kopírování (souborů i adresářů)
  
• rm - mazání
• mv - přesun/přejmenování
• mkdir - vytvoření adresáře
• rmdir - zrušení adresáře
• chmod - změna atributů
• ls - výpis (přepínač -l podrobný výpis)
• ln - práce se symbolickými odkazy
• df - volné a využité místo úložných zařízení (přepínač -h převede velikost na jednotky)
• du - zjíštění velikosti souborů a adresářů (viz přepínače)
• mount, umount - připojování a odpojování (viz níže)
• su - přepnutí uživatele
• tar - vytváření archivů
• gzip, bzip2 - komprese

Dalším adresářem, který stojí za bližší ohledání je /mnt. Zde jsou umístěny složky, které se vážou s nějakým zařízením. Jsou to tzv. přípojné body. V UNIXu se vše připojuje a odpojuje, i disky. Má to své výhody. Především, že můžete za běhu připojovat a odpojovat pevné disky (to jak softwarově, tak hardwarově). Některé distribuce používají místo /mnt název /media. K odpojování a připojování nám slouží příkazy mount a umount. Např.: mount /dev/fd0 /mnt/floppy připojí disketu do adresáře /mnt/floppy. Příkaz většinou vyžaduje rootovská oprávnění.

Nejobjemnějším adresářem, výjma toho domovského, bude bezesporu /usr. Když do něj nahlédnete, zjístite, že má velice podobnou strukturu jako kořenový adresář. Je to dáno tím, že se zde ukládají všechny uživatelské aplikace, včetně grafického prostředí, které je většinou uloženo pod složkou X11R6 nebo jednoduše X11. Dále pak obsahuje složky doc (kde je uložena dokumentace k programům), share (data aplikací), include (hlavičkové soubory pro programátory) nebo src (zdrojové kódy programů, třeba jádra).

Všechny systémové konfigurační soubory naleznete v adresáři /etc. Najdete zde i soubory s konfigurací pro jiné aplikace, například pro server MySQL, apache, zvukový systém atp. U každé distibuce se styl i rozmístění těchto souborů liší, ovšem až na vyjímky, které jsou na všech linuxových stanicích stejné. Například soubor fstab pro rozdělení disku, nebo resolv.conf pro DNS záznamy. Pro bližší informace můžete využit manuálových stránek příkazem man nazevsouboru.

Za zmínku stojí také adresář /proc. Ten obsahuje virtuální soubory vázájicí se k jádru. Rovněž obsahuje adresáře s číselným pojmenováním, které v sobě obsahují soubory s bližšími informacemi o procesu - neboť název adresáře odpovídá číslu procesu. Dále pak obsahuje klasické textové soubory, ve kterých naleznete bližší informace o vybavení vašeho počítače. Zkuste například vypsat soubor /proc/cpuinfo třeba příkazem cat /proc/cpuinfo.

Adresář /var využívají programy pro uchovávání proměnných dat (od toho i název adresáře z ang, variable). Jedná se například o databázové programy, webové servery atp. Rovněž zde nalezneme logy (záznamy) systému.

 

To už by pro dnešek stačilo. Snad se mi podařilo osvětlit řád a vymýtit chaos. Příště se podíváme na práci se systémem v příkazovém řádku, osvětlíme si pojmy jako je terminál, konzole, bash, proces atd. Takže nashledanou u dalšího článku!