Frído?
Vždy tudy chodíš tuto dobu. Jsem zde taky.
Oba za hrází, zní to tak stejně. Za hrází a za hrází.
Stojíme si naproti a nikdy se nesetkáme.
Jak je tam na druhé straně?
Lidi
nemají čas přemýšlet. Žijí, dřou, makají a živí. A den jediným
nezdaněným požitkem končí. Je to pořád stejné. Stárneme a stárneme. A
možná trochu vyčítáme, že jsme nic neprožili.
A já si můžu nadávat sám sobě, že pěknou řádku let nic. Prostě nic.
A co slova za hrází?
Nutí mě přemýšlet, kdo za nimi stojí. Jak vypadá, co zpívá si pro sebe, a tak, vůbec.
Popíšu sám sebe.
Ne, to ne.
- ticho
Četl
jsem knihu. Můj hrdina byl vysoký s uhelnatými vlasy a šlachovitým
tělem. Uprostřed příběhu jsem se naštval a knihu zahodil. Řekla mi –
obtloustlý vrtošivý stařík.
Já četl svou ženu. Proto, že časem přibrala a není tak veselá, jsem ji nezahodil a čtu dál.
Myslíš, že je Tvá četba smyslná?
Máme
něco za sebou i v sobě. Každý druhého. A že když nejsme v krizi,
snažíme se ji bezdůvodně přivolat, je asi normální. Raději silné
prožitky a podupaná osobnost než sebevědomý Němec.
Můj táta je Němec.
Aha, co na to mám říct? Mám se zastydět?
Ne,
to ne. Jen člověk aby se dnes styděl, že ho zplodil Němec. Aby se
styděl, že je za hrází mezi mřížemi a řetězy a bál se toho, co si myslí
ostatní.
Ten svobodný se tehdy opravdu zastyděl – asi jako když se potkáte s vozíčkářem a vy jej minete krokem. Raději ani do tváře nepohlédnete, do velké mezisvětské zrady a zničeného života, shnilý kompot taky vyhodíte, a že pár třešní není plesnivých, to nikoho nedojímá. Že by to všechno bylo důvodem, proč hledat útěk u teplého chlebu?
Děti mají rády chleba teplý. Už pádím domů.
Od pekaře jdeš? Teplý chleba. To je lepší než veselá písnička.
Můžeš uchopit. U písně jedině uvěřit, že ti něco dává.
Co neuchopíš, můžeš schovat na vždycky.
Mě taky neuchopíš.
Přes hráz ne. Neuchopím, ale dnešní myšlenky schovám.
Ahoj Patriku.
Ahoj Frído.
Vítr byl přívětivý, kopal do zadku a protáčel plátěnou tašku do všech stran. Slunce se prodíralo mezi mraky a jediné, co rušilo šelest přírody byly staré vrzavé boty a zvuk akordeonu z nedaleké hospody. S chladnutím chleba Frído stále více přidával do kroku.
„Že já jsem byl blbý, když jsem byl mladý. Kdybych se naučil na něco hrát a mohl si takhle užívat s písněmi. Umí muzikanti hrát taky divadlo? Tak mě napadá, jaký je rozdíl mezi hraním písně a hraním jiného člověka. Dobrý muzikant s písní sroste, ať mu je nebo není blízká. To herec asi taky. Prožít tolik životních příběhů, to musí být nádhera. Stačí umět hrát. Je jedno co. A já můžu jen poslouchat. Ach jo,“ povzdechl si Frído.
„Tati, ahoj!“
„Jé, taťka je tady!“
„Nazdar Bětko, ahoj Ančo.“
„Dobrý den pane Frído,“ ušklíbla se mamča.
„Nesu chleba, Markéto,“ vzácně oslovil svou ženu jménem.
„Kolik si za to vzal?“
„Osmdesát haléřů.“
“Zase podražil, když mu nenatrhneš prdel ty, udělám to já.“
„To by byla jen zbytečná ostuda.“
„Co je ti zase po ostatních? Tady máš děti, zde se taky starej. Proč se tak podivně koukáš?“
„Nekoukám.“
„Ale koukáš, nejsem blbá. Ven s tím.“
„Hmm, nevím, kde začít.“
„Od začátku,“ začala příběh Markéta.
Šel jsem od staré přehrady, když tu najednou, na cestě housenka. Krásná, chlupatá s přísavkami.“
“Fúj,“ doplnily Frídovy dvě děti a zasedly také ke stolu.
„Žádná
ošklivá zelená, ale pruhovaná, hlavně hnědá. Nastavil jsem ruku a ona
na ni vylezla. Byla horká stejně jako štěrk na cestě. Cítil jsem její
přísavky a drápky předních chodidel, jak se zabořují do mé ruky. Řekl
jsem si, musím ji donést domů, ukázat Vám ji.“
„Jé, kde ji máš?“
„Pustil
jsem ji. Chvíli jsem se na ni koukal. Měla černé oči ve tvaru trianglu.
Byly tak smutné, že ve mně probudily soucit. Vzpomněl jsem si na tu
větu, co do mě vtloukali za mlada. Vždycky si představ, že jsi tím
druhým. Jak by mu asi bylo? .. Jak bylo housence na mé ruce, která se
stále vytáčela, jen aby potvůrka neutekla. Chudák byla tak zmatená.
Ne, řekl jsem si. Dokaž si, že nejsi stejný hajzlík, jako všichni kolem, že je v tobě kousek citu. Vypusť ji!
Položil
jsem ruku na cestu. Chlupatice slezla a zase se zahřála stejně jako
štěrk. Usmál jsem se a kráčel dál. S chlebem, který byl taky teplý jako
štěrk, housenka a moje chodidla. S chlebem, který teď žvýkáte. Že je
dobrý?“
Bětka s Ančou se zachechtaly.
„Ještě že jejich starosti dřímají v mojí hlavě. Kéž by takhle veselé zůstaly napořád,“ zamyslel se.
„A co se stalo pak?“ optala se zvědavá Bětka. Frído trhl hlavou a probudil se ze zamyšlení.
„Uslyšel
jsem řehtaní koní. Otočil jsem se. Doktor jel se svým povozem do města.
Můj usměv ztvrdl a zrak se upnul na jediné místo, plazící se housenku.
Srdce mně zaplavil strach a úzkost. Prosím, nepřejeď ji. Trochu víc
doprava, copak nevidíš? Povoz projel, housenka vypadala celá a hýbala
se. Rozeběhl jsem se zpátky. Byl přímo nad ní, ale ona už se nepohnula.
Měla přejetou hlavičku. A její tělo bylo pořád stejně teplé jako štěrk
má chodidla a o něco teplejší nežli můj chleba.
‚Proč jsi ji jen
nenechal být, mohla žít. Na co sis s ní hrál a přehazoval z ruky do
ruky, proč když zase svitla naděje, přejel ji doktor? A nezachránil ji,
nezachránil…‘
Marná to byla v té chvíli slova. Svá skrytá křídla už nám neukáže. To jiným. Těm nahoře.“
„Housenky mají nebe, tati?“
„Všichni máme jedno nebe.“
„No jasně, přece bychom nejedli sami sebe, že jo!“
„Jo, jen samé hodné a dobré zvířátka.“
„Ne, ty bych nejedla,“ ozvala se druhá dcera.
„Mám nápad. Zasadíme mrkev. A pojďme rovnou teď.“
„Ale ale, tatínek nám konečně sehnal semena?“ ozvala se mamča.
„Přeci nejdu sadit kedlubnu :).“
„Stejně si myslím, že jsi zase kecal,“ zakončila Markéta.
Nepověděl
nic o Patrikovi za hrází. Ostatně, dětem je stejně jedno, o čem se
mluví. Hlavně když pochopí a rozumí. Ví, že Frído neměl jen veselý den.
Housenka
bez hlavy a člověk bez svobody, jaký je v tom rozdíl? Jediné, co jim
zahřívá srdce, je cesta, ta, kterou mají před sebou a kde snad ještě
nějaký úkol sehrajou. Byť jen kořist pro hloupého ptáka.
Vítr byl přívětivý, kopal do zadku a protáčel strašáka na louce do všech stran. Slunce se prodíralo mezi mraky a jediné, co rušilo šelest přírody byly staré vrzavé boty a zvuk akordeonu z nedaleké hospody.