Je večer.
Obloha je spoutána deštěm
a bledne jak nemocná tvář.
Dívám se do stínů
protínajících průhlednost
míst
naplněných vzpomínkami
a usmívám se…
Protože
tvá tvář se otvírá mé lásce
jak v tichu zrozený květ.
Je a zůstane věrna tomu letnímu dni,
kdy hladina vod se prostřela
pro hodokvas světla a stínů.
Protože
někde na světě
žijí koně, co se nebojí lasa,
plují lodi, co trhají sítě poledníků
se řítí kameny, co neničí život,
stojí mlýny, co skládají svá křídla,
se zastavují hodiny,
co se nestaly spoluviníky času.
Protože
někde daleko
tiše letí hvězdy,
co unikly vesmírnému řádu
a pomáhají básníkům
spojit slova,
v myšlenku,
jež zachytí světlo okamžiku
a vyrobí si své vlastní slunce.