Malý chlapec černé pleti jménem Samuel vyplul na hladinu a položil se na vodu.Mlčky hleděl do výšky. Neviděl žádná zářivá světla na noční obloze, znal pouze oblohu černou a šedou, černá byla prý kdysi „noc“ a šedivá „den“, ale v jeho světě pod hladinou tato slova již neznamenala téměř nic pro běžný život. A kapky věčně padajícího deště, řinoucího se z neměnných oblaků po celém horizontu, už ani nevnímal.
Z hlubiny zaslechl tato slova: " Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle všechno je skutečné..". Jeho uši plné vody bez problémů zachytily ultrazvukové signály, které lidé už dávno převzali od svých nejbližších příbuzných, delfínů.
„Rodiče se zase hádají“, pomyslel si. Jakoby na tom záleželo, co je skutečné. Je skutečný tady ten malý ostrůvek? Tam už přece nikdo nechodí, když dýchat žábrami je tak příjemné a zakrnělými plícemi zbytečně namáhavé. Jen on, Samuel, který miluje dávné zkazky, o nocích, ve kterých svítila na obloze podivuhodná světélka, podobná těm, jaká vídával na tělech hlubinných ryb, a po mohutných bouřích zářila tajemná jasná duha na obloze po celé 2 dny ( ne noci). I báji o praotci Námořníkovi, který se plavil po hladině na veliké trojbřiché rybě s obrovskými vzdušnými ploutvemi, a porazil strašné dýmající obludy pomocí ohně. I když „dým“ a „oheň“ byly už pro lidi pouze prázdné pojmy bez významu, jen se říkalo, že „oheň“ se šířil vzduchem a pálil mnohem víc než horký pramen poblíž jeho vesnice, v kterém se tak chutně dají upravovat ulovené ryby.
Samuel se otočil a plaval dolů, domů. Cestou minul na skalním hřbetu pod ostrůvkem, který byl kdysi vrcholkem pohoří, už téměř smytou kresbu „Velkého marťanského boha“. Tak ji nazvali kdysi lidé, chodící po nohou tehdy vyprahlou zemí jménem Sahara. Ale o tom už nevyprávěly ani ty nejstarší báje. Kdyby o tom Samuel věděl, možná by si pomyslel, že globální oteplování, tání ledovců a přesuny kontinentů „sú pekná sviňa“.