Den za dnem toulal jsem se krajem. Potkával milióny lidí. Rozdmýchaval jejich plamen naděje, když byl pochybnostmi téměř udušen, utěšoval je, když zoufali si nad nespravedlností světa, horkým dechem jsem sušil dětské tváře, když smáčely je slzy a jediným pohledem tlumil zlobu v lidských srdcích. Pro malíře jsem byl polibek múzy, pro poety inspirace. Byl jsem anděl. Vznešený a nesmrtelný.
Jednoho dne
jsem při svých toulkách světem zabloudil do chudinské čtvrti jednoho
malého městečka. Ulice zde byly špinavé a páchly podivnou směsicí
chudoby a mizérie. Kam jsem se jen podíval, lemovaly cestu polorozpadlé
chatrče a v prachu cest se povalovaly odpadky a staré veteš, která už
dávno zrezivěla či jinak dosloužila, a mezi tím všim byli lidé s
prázdnými výrazy v obličejích. Se svěšenými rameny, zahaleni v cáry,
mířili za svou večerní šichtou.
Nejspíš většina z nich skončí na
jedné z rušných ulic s provizorním kelímkem, škemrajíc o ohmataný
pěťáky, které za rohem vymění za pár loků laciného alkoholu.
Bylo mi jich líto, ale v silách andělů není rapidně měnit lidské osudy. Naše úloha je pouze duchovní, můžem měnit nálady a vytvářet nápady, ale dotknouti se člověka, by znamenalo smrt.
Kousek opodál hlouček dětí pronásledoval mourovatou kočku. Zahnali ji až do slepé uličky. Kočka postrašeně mňoukala a krčila se ve stínech, které narůstaly, jak se k ní děti přibližovaly. Pak jeden z nich, vytáhlý zrzatec s pihami ve tváři, vzal do dlaní kámen a mrštil s ním s takovou silou, že by kočku na místě usmrtil. Byla však rychlejší. Vymrštila se dopředu a se zuřivým prskáním se propletla mezi nohama dětí a utekla dřív, než se stačily vzpamatovat.
Z domku, jež se mohl pyšnit pevným zdivem, se ozýval pláč dítěte. Přistoupil jsem k oknu. Asi pětiletá holčička tahala svou matku za sukni. Slzičky jak hrachy se ji koulely z abnormálně vypoulených očí, obličej měla bledý jako smrtka a z nosu ji na šaty crčel potůček krve. Musela být nemocná, ostatně i její matka mi mou doměnku následně potvrdila, když holčičku zvedla do náruče. „Musíš odpočívat, jsi nemocná,“ zašeptala a starostlivě ji přiložila hřbet ruky k čelu. „Jen hoříš, kéž bych měla na léky. Ale neboj, nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš?“ Pokračovala, když holčička nepřestávala plakat.“Sice je tohle všechno skutečné. Ale my se s tím poperem, uvidíš.“ Pak jí z obličeje odhrnula pramínek slepených vlasů, cípem rukávu utřela krev a položila ji do jediné postele v místnosti. Smutně se na ni usmála a lehce ji políbila na bledé tváře.
Pohroužil jsem se do své mysli a vykouzlil na dívčině tváři úsměv. Sice jen plachý a prchavý, ale i za minutku štěstí je třeba bojovat. Uplynula minuta, pak dalši, když dítě usnulo. Znovu jsem použil svou mysl a seslal na její tělíčko ochranný štít, který zaručoval klidný spánek a sladké sny. Rozhlédl jsem se ulicí na obě strany. Zdála se být podivně ztichlá, pokračoval jsem tedy dál.
Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou zmizet z tohohle bezútěšného světa, ale bylo zde příliš mnoho tváři, které ještě čekalo na svou chvíli štěstí, na svůj úsměv. Musel jsem zůstat! Míjel jsem několik slepých uliček, když můj pohled přitáhlo něco tmavého, ležícího v jedné z nich.
A pak jsem ho poprvé uviděl. Seděl uprostřed hadrů, které měl vytvarované do jakéhosi hnízda. Na holých zjizvených nohách mu ležel vychrtlý pes s pohaslýma očima. Mechanicky ho hladil mezi ušima a nepřítomným výrazem zíral na kousek cesty před sebou. Měl černou pleť a smutné velké oči. Byl jedním z vyvrženců, který zaplatil za barvu své pleti. Překvapila mě mladost rysů v jeho tváři, mohlo mu být tak osm, devět. Jeho vrstevníci prožívali své dětské lásky, v rodinných kruzích pořádali výlety a on? Sedl jsem si naproti němu a chvíli ho pozoroval.
Vypadal jako
socha, stejně nehybný a se stejně chladným výrazem ve tváři. Uvědomil
jsem si, že se setmělo. Z dálky sem proniklo světlo neonové lampy. Bylo
však tak slabé, že zářivá světla na noční obloze se zdála být silnější.
Začal jsem si přát, aby se pohnul. Vyslyšel mě. Pozvedl hlavu, tak
těžce a bolestivě, že mi tím připomněl den, kdy se ze mě stal anděl a
já poprvé protáhl své zkřehlé údy. Chvíli se koukal skrze mě, a pak mě
překvapil znova.
„Kdo jsi?“ zeptal se a stal se tak prvním člověkem, který mě uviděl.
„Anděl a ty?“odpověděl jsem jednoduše. Zadíval se na mě pozorněji a pes na jeho nohách slabě zakňučel.
„Jmenuji se Sam,“ na chvíli se odmlčel. „Anděl. Opravdový anděl. Čekal jsem tu na tebe. Teď mě doprovodíš do nebe, že?“
„Proč myslíš?“
„Umírám.“
„Třeba ne,“ zašeptal jsem, ale oba jsme věděli, jak moc velkou lež jsem právě vyslovil.
„Já vím, že umírám,“ řekl na svůj dětský věk až příliš pevně, až příliš odevzdaně.
„A splníš mi mé poslední přání?“ podíval se mi přímo do očí. „To přece andělé dělají, ne?“, pokračoval, když jsem mlčel.
„A
co by sis přál?“ Zasněně se zadíval na oblohu. Měsíc mu ozářil tvář,
přes čelo se mu rýsovala tupá vráska. „Přál bych si, aby ... aby mě
alespoň jednou někdo pohladil po tváři. Jednou, jedinkrát v mém životě.
Máma to nikdy nedokázala a otec byl příliš zamilovaný do alkoholu.“ V
očích se mu objevily slzy, stékaly po jeho obličejíku a on je nechal
skapávat do klína. Najednou byl zase malým a slabým dítětem, které by
se nejradši chytilo máminy sukně a schovalo v ní svoji tvář. Srdce se
mi sevřelo soucitem. Natáhl jsem svou dlaň, až jsem se bříšky prstů
opatrně dotkl jeho tváře... a lehce jen jako vánek jsem jej pohladil.
Vděčně se na mě podíval. Avšak náhlá křečovitá bolest sevřela mé
srdce... Nemohl jsem to zastavit! Uši se zdály být plné vody .... Hukot
je úplně ohlušil ...
„Same!“ zakřičel jsem z plných plic. Celé mé
tělo se zachvělo, a pak ... pak jsem se rozplynul, jako mlha do které
začne svítit zlatavý kotouč slunce. Vysoko nahoře začala nebesa plakat.
Poslední maličký útržek mého vědomí, vystoupal vzhůru. Neznepokojován
špatností světa a svůj nesmrtelný život, vědomý si pouze vlastního
pohybu vzhůru, proplul jsem hustými mraky a vynořil jsem se v nebi,
odkud jsem pozoroval barevnou stuhu, která na moji počest dva dny
svítila na obloze. Sociální pracovnice Nováková vyšla na svou
pravidelnou obchůzku. V jedné nejmenované ulici uviděla ležet na zemi
chlapce tmavé pleti. Poznala v něm devítiletého Samuela Barkse. Když se
k němu sklonila, zjistila, že chlapec již nedýchá. Zarazila ji však
skutečnost, že v jeho už navěky spící tváři září úsměv ....