Dnes již nelze pochybovat o tom, že poměry, za jakých jsou děti
vychovávány, mají vliv na celý jejich další život. Snad každý z nás byl
alespoň někdy v životě nervózní, ale nebyl ještě neurotikem. Možná že
měl špatnou náladu, byl podrážděn, mučil se vnitřními pochybami,
nespal, bolela ho hlava, něčeho se nadměrně bál. Do neurózy jako nemoci
měl ještě daleko. O té hovoříme teprve tehdy, když se tyto jednotlivé
příznaky spojují ve větší celky, jsou trvalejšího rázu.
Co vede k neuróze
V
průběhu podrobného vyšetření neurotiků, při sezeních individuální a
skupinové psychoterapie můžeme stopovat, jak tyto poruchy úzce souvisí
s nesprávnou výchovou, nevhodnými zásahy rodičů, učitelů a jiných pro
dítě významných osob.
Neurotické poruchy nepřebírají děti po
svých předcích dědičnou cestou, ale spíš udržováním neurotických
rodinných tradic. Životní smůlou neurotických dětí není to, že se
narodili neurotickým rodičům, ale že nemají možnost jiné volby, než s
nimi po dlouhou dobu žít. Každý z nás ví, jak dítě bezděčně přejímá
naše vlastní názory, jak do sebe vstřebává systém hodnocení věcí z
osoby, kterou má rádo a s níž se ztotožňuje…
Kdo je neurotik
Neurotik
je nejhorší nepřítel sám sobě, často i svému okolí, včetně dětí. Neví
co chce, snaží se řešit konfliktní problematiku útěkem do nemoci,
nevyřeší však nic, naopak upadne ještě více do svých obtíží a bludný
kruh se upevňuje. Není schopen reálného postoje.
Vady ve výchově
Základem
pro budoucí psychické problémy je buďto příliš povolný režim,
rozmazlování nebo naopak prostředí, kde se s dětmi jedná hrubě,
nespravedlivě. Nesprávná je výchova, kde se dítěti od útlého věku
věnuje nadměrná pozornost a je neustále vychvalováno a kde se lehce
uspokojí všechna jeho přání. Tato neochota navykat děti práci v nich
rozvíjí sobectví, sebelásku, vzdorovitost. Takové děti pozbudou
schopnosti brzdit svá přání, jež jsou v rozporu s potřebami společnosti.
Příběh ukazující na nesprávnou výchovu
…vznik
neurózy se začal postupně vyjasňovat teprve tehdy, jak pacientka
nabývala důvěry k lékaři a vyprávěla mu o svém životě. V rodině
vyrůstala jako jedináček. Byla velice půvabná. Rodiče ji zahrnovali
láskou a omezovali její styk s dětmi. Rostla ve společnosti dospělých.
Rodiče se obávali o budoucnost této hezké dívky. Neustále jí proto
vštěpovali svůj svérázný názor na morálku, podle něhož se neměla na
muže ani podívat a neměla svým pohledem komukoli prozrazovat své
sympatie. V její přítomnosti často vyprávěli o případech špatného
chování dívek a silně je odsuzovali. Stala se ostýchavou a nadmíru
zdrženlivou. Bála se stýkat s lidmi – nejen muži, ale i ženami. Když se
v ní v mládí probouzel zájem o mladé lidi, pozorně jej kontrolovala.
Jednou potkala na ulici mladého muže, který se jí velmi líbil. Pozorně
se na ni podíval. Jeho pohledu se však zděsila. Odvrátila se a
pocítila, jak se jí vlévá horkost do tváří. Zdálo se jí, že chlapec
uhádl, co cítí. Od té chvíle zápolila se zájmem o společnost mladých
lidí a strachem „aby se neprozradila“. Už při pouhém setkání s nimi
nezadržitelně zneklidněla, zčervenala, zvláště tehdy, když jí věnovali
pozornost. Tak se ereutofobie i samo zčervenání staly trvalými…
Nejlehčí verze neurózy
Můžeme
nazvat přepracování. Ale ne u všech se pracovní vypětí projeví stejně.
Některým právě naopak práce pomáhá zdravě a radostně žít. Již starý
ruský psychiatr Čiž upozorňoval na to, že „horliví pracovníci
neurastenii (nemoc z přepracování) nedostanou.“ Podle Daviděnkova se
pracovní schopnost snižuje přepracováním většinou jen dočasně a
odpočinkem se snadno obnoví. Často se jednostranně přeceňuje význam
duševní činnosti a snižuje se důležitost práce tělesné. Zapomíná se na
to, že teprve spojení obou složek je podmínkou harmonického vývoje
osobnosti.
Odstranění chyb ve výchově
Makarenko kdysi napsal: „Naučit člověka šťastným nelze, ale vychovat ho tak, aby mohl být šťastný, už možné je.“ Nejjistější obranou proti neuróze je šťastné a bezpečné dětství.
Základní postoje k dětem:
Láska
– pocit bezpečí, nikoli je omezovat. Nikdy bychom neměli děti strašit
tím, že je přestaneme mít rádi, značně je tím traumatizujeme a
ohrožujeme jejich pocit bezpečí.
Pochopení – snažme se děti
pochopit, nepotlačujme dětskou přirozenost. Dítě si musí vždy zachovat
svou svéráznost, je to rozhodně lépe, než aby bylo naprosto dokonalé a
vzorné. Děti potřebují především lidský vztah.
Porozumění –
dítěti je třeba porozumět. Příliš často mu říkáme svá „ne“, aniž se
pořádně přesvědčíme, co vězí za jeho přáním. Nemá smysl je stále
okřikovat, potřebují mít své ventily právě tak, jako dospělý člověk.
Cílevědomost
a důslednost – vědět stále, co od dítěte chceme. Pravidelný denní režim
musí být zachován i během nemocí dětí, kdy se často chybuje a dětem se
z lítosti často ustupuje. Celodenní rozvrh práce a odpočinku, spánek,
stravování, hygienické návyky, to jsou oblasti, které můžeme do značné
míry zautomatizovat.
Je na rodičích, aby je této samostatnosti
učili a postupně zatěžovali větší odpovědností a náročnějšími
úkoly.Kasárenskou disciplínou v rodině bez lásky a pocitu bezpečí mnoho
u dětí nedosáhneme. Ze závislosti na rodičích se musí s rostoucím věkem
postupně osvobozovat a rozšiřovat okruh svých vztahů k jiným členům
lidské společnosti, než je pouze rodina.
Povaha dítěte lze přímo modelovat, nepřistupujme k ní jako ke kousku laciného těsta
Zdroj: Kniha Výchova a neurózy - R. A. ZAČEPICKIJ, E. K. JAKOVLEVA