Poslední dotek

Jejich ruce se naposledy něžně navzájem dotkly prstů toho druhého.

Jejich ruce se naposledy něžně navzájem dotkly prstů toho druhého, jen tak lehce a nevinně, jako se křídly dotýkají dva pestrobarevní motýli v jejich němém toužícím tanci, tolik podobnému lidským hrátkám a přesto něčím tak cizím, něčím tak novým, když se jejich téměř průsvitná, blanitá křídla ladně překrývají, proplétají, splývají spolu...
Ten nepopsatelná, věčnost trvající okamžik, snoubící se s okolním stísněným tichem a jejich lehce zranitelných, city tak snadno ovlivnitelných, srdcí, aby tam navždy zanechal ničím nesmazatelný tisk nikdy neuskutečnitelné touhy, která neodolatelně láká svým smrtelně krásným, zrádným objetím zakázané rozkoše.
Najednou se motýlí křídla, jako by snad nárazem jejich téměř neslyšného, lehce přerývaného dechu, či pohledem jejich až příliš lesknoucích se očí odloučila, navždy od sebe oddělila své barvy, pocity i sny a mezi nimi zůstalo jen bezbřehé prázdno s neměnným tichem místnosti, když se jejich od sebe vzdalující křídla, kdysi zářící barvami, pomalu měnila v šedá, těžká křídla nočních můr...

Už se neohlédl. Jeho mírně shrbená silueta oblečená v oříškově hnědém, manšestrovém saku a tmavých kalhotách tiše zmizela za nezvykle hlasitým klapnutím nemocničních dveří.
Prázdnou místností se nesla neslyšná ozvěna toho tak primitivního zvuku a sotvaže se v bolestných vlnách dotkla jejich uší, její velké, smutně zelené oči dál neudržely krůpěje drahocenných, průhledných perel, zrcadlící všechny nikdy nevyřčené myšlenky, nevyslyšená slova, přání, prosby, touhy, emoce. Ztotožňovaly se se všemi jejími nesplnitelnými sny, s každým promarněným okamžikem. Zvlášť, když šlo o něj...
Skanula první. Vzápětí za ní další. Pak je přestala vnímat. Necítila jejich spalující mráz na svých bledých tvářích, ještě před malou chvílí schovaných v úkrytu jeho dlaní.
Dá se cítit prázdno? Ten zvláštní, nepřirozený pocit až příliš těžké lehkosti, co po samotný okraj zaplňuje srdce, tělo i mysl, každý, byť sebemenší kout nitra, div že nesplyne s okolním vzduchem?
Náhle se jí zatmělo před očima a ona cítila, jak se propadá do tajuplného, černého oceánu ticha, přinášejícího blažené, osvobozující nevědomí...

Když s námahou otevřela oči, zjistila, že leží v posteli, přikrytá peřinou. Netušila, kdo nebo kdy ji uložil, ale vždyˇto bylo jedno, stejně jí na tom nezáleželo.
Pohledem, bůh ví proč, sklouzla ke své levé ruce položené na polštáři. Všimla si, že kolem prstů zaťatých v pěst, se jí ovíjí tmavý, lehce vlnitý vlas jako tenký, k hříchu svádějící had z Ráje. Nebrečela. Neusmívala se. Jen přiblížila prsty k téměř bezbarvým rtům a jemně vlas políbila.
Posadila se. Bílá nemocniční košile zcela nepovšimnuta sklouzla z jejího pravého ramena a jen tak tak se zastavila, aby omylem neodhalila něco víc než jen hebké, trochu kostnaté rameno s maličkým, ale nepřehlédnutelným znamínkem na lopatce. Pomalu odhrnula peřinu stranou, vystrčila bosé nohy z postele a vstala.
Ráznými kroky zamířila k otevřenému oknu, kterým do pokoje pronikaly teplé, zlatavé paprsky zapadajícího slunce.
Necítila je.
Necítila už nic.
Rozevřela dlaň své levé ruky a vystrčila ji z okna.
Necítila ani slabounký větřík, který ji násilím vyškubl vlas z dlaně a majetnicky jej odnášel na svým proměnlivých, dikových křídlech neznámo kam...

Stejně nelítostně jako před pár dny krutě odňali z jejího vlastního těla nový, ještě nenarozený život...
„Leave me, alone...“ zaslechla odkudsi úryvek z jedné, pro ni až moc dobře známé, písně.

A ona věděla, že se tak stalo...