Za sklem

Z kolekce: Poezie v próze


Slunce mi svými paprsky procházejícími skrz sklo vykrádá oči, pohled prořezáván ostny světla. Dveře se zavřely. V protějších okenních tabulkách se zazrcadlila šmouha mého odrazu. Teď je pryč.
Po přechodu přešel muž: docela mlád, v šedé kárované košili. Neměl naspěch. Díval se zpříma před sebe, jen jakoby něco očekával, někoho hledal. Ale tahle píseň už je pryč, jen tiše doznívá…

Cítím jak dešťový asfalt uzamyká svůj trpký dech do chodidel. Ne, neprší. Jen unáhleně polykám doušky provlhlého vzduchu. Je za sklem.
Rukou si podpírám hlavu. Krmím se míhavými obrazy vzhlížejících stromů: zeleň, modř. Červenomodrá, žlutá. Ne, není podzim. To jen barvy se mísí i tam, kde je tma. Ale tahle píseň už je pryč, jen tiše doznívá…
  
Rozfoukaná mračna dorůstají s běžícím časem. Rostou i domy, betonové sloupy, dráty odsouzené větru. A přece i tady se rodí stromy a slunce dře o pohled. A přece, vyrostlo město: v klíně beskydských kopců.
I tady muži v šedých košilích chodí přes přechod, jen hlavu sklání k zemi. Autobus zastavil…