Pořád je ještě čas na nealkoholické nápoje

Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...

Ach jo, to co jsem Ti psal, nevím jestli to dokážu znovu, protože ohromně zuřím a jsem smutný zároveň. Vše se mi smazalo a ztratilo v nenávratnu. Prostě není, proč? Kam se to podělo, proč nefunguje tlačítko zpět, proč mi život dává lekci i v tomto virtuálním světě? A proč musím mít zase hlad a nechce se mi jíst? To chce klid, vždyť jsem ve vyhřátém domě s bílou fasádou a klavírem uprostřed pokoje.

Krása a bělost, neposkvrněnost versus opadaná omítka až na cihlu. To, co celé stavení utváří. S maltou. A přitom si nejsou vůbec podobné. Jednou omítka odtrhne se a na svět vykoukne čistá cihla.. Pozná déšť, slunce, vítr, to vše krásné, co ji zároveň drolí. Opadnout omítku. Ale.. tobě se to stalo. I za cenu že se budeš drolit. Nejvíc to, co tě pojí s ostatními, malta. Ne, nezůstaneš sama, je tu pořád slunce a déšť. Časem nebudeš hranatá, ale vytvarovaná životem, třeba jako oblázek, uchopí Tě malé dítě a nakreslí skákacího panáka, který neuhne, když se mu podíváš do očí. Nakreslí to, čemu důvěřuje, s čím si může hrát... Malta?

Oči na výši Ta' Dmejrek, u nás v rovině. Vidíme oba. Někdo možná posprejoval naše zdi a my vypadli. Ne, pod nacistickým znakem ne. To nejsem já ani ty. Jen.. tam venku za zdí a narůstajícím věkem vše plyne rychleji, než se zdá. Když se otočíš, jako bys za sebou neviděla nic. Musíš se zeptat ostatních, kterých už ses vlastně zeptala - jsem tady vůbec? Jistě že, jen si to sama nestíháš uvědomit. Utíkáme rychleji a rychleji, abychom se na chvíli zastavili. Jenže, zastavit se nedá. Jen v myšlenkách. Prý neznají čas.

Stojíme na křížovatce. Podzim je tady, zelená nás opouští. Ale, zase příjde, počkáme si, to ano. Při pohledu z dáli na semafor, ucpanou cestu a rozhodnutím kam jet dřívějším, než vůbec rozcestí viděla, se zdá být svět absurdní. Ale je to on, a věřím, že zbrkle neujedeš, budeš silná, a zařadíš na zelenou.

Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...

Histes

---

Z čistě sobeckých důvodů bych přispěla větou o tom, jak je úžasná, jak nádherně dokáže psát o věcech, které napsat s pocity, co existují , vlastně ani nejde. Byla by taky o tom, jak dokáže dát radost ostatním... Ale protože mám ruku v sádře, tak nebude nic . Snad jen... Všechno nejlepší a hodně štěstí a ještě více lásky než máš teď... :-)
Kristýna M

---

Milá Čestná Redaktorko,
buď nadále tou silnou dívkou, co píše o lidských osudech, co nestojí ve stínu, před sluncem nekryje si tvář stínítkem, nehyzdí se očními stíny a nebojí se vyjít si bosá po dřevěném plotku. Buď nadále svědomím mé víry v Jednorožce. Ani nevíš jak jsi vlastně silná Anit.
Tvůj Bílý Stín

---

Anitka. Kouzelný skřítek z říše snů...Zatím jsem neměla to štěstí poznat ji osobně, ale i tak jsem si jí oblíbila. Nejdřív skrze její krásnou, zajímavou a vždy uchvacující práci na postřehu, potom přes krátké vzkazy na icq a jednou snad přijde i ten den, kdy se jí budu moct podívat na živo do těch jejích nadpozemských očí...Ona sama říká, že se lidé těch očí bojí, ale já mám strach ráda, ráda si s ním hraju a i kdybych věděla, že mě ten pohled vyděsí, stejně bych to riskla a topila se v modři těch jejích oken do duše.
„Musím se přiznat, že tě vlastně neznám Anitko, ale stejně tě mám moc ráda a záleží mi na tom, aby jsi zůstala taková jaká jsi, aby jsi byla v rámci možností šťastná, aby jsi neztratila touhu snít a hlavně...aby ti Rachel neubližovala. Stejně jako ty mám teď díky Postřehu tolik důvěryhodných a milujících přátel, že bych nikdy nevěřila, že je to skrze net možné. Ty patříš mezi ně a přála bych si, aby to tak zůstalo, abych tě mohla lépe poznat. Měj se krásně andílku, létej,trap se, raduj, směj, plakej, padej...my ti vždycky pomůžem vstát :o)“
Kolibřík

---

Je toho asi moc, a je to moc těžké něco sem napsat, protože ty určitě víš všechno, na co já myslím. Kdysi jsem ji brala jako "jen" kamarádku a později jsme se trochu více sblížily (viz. kausa Karolína). Jenže bohužel následoval můj odchod na gymnázium. Nebo možná naštěstí protože jinak bych vůbec nepoznala co v ní je. Po roce odchodu ze ZŠ mi zazvonil mobil, byla to Anča(tehdy ještě). Domluvily jsme se spolu a vyrazily jsme ven, povídaly jsme si a začaly jsem se scházet čím dál častěji. Najednou jsme měly "svá" oblíbená místa (splav, lom), "naše" věci o kterých jsme se bavily( to divné na druhém břehu řeky, kýčovitý dům s věžičkou).

Jsem strašně ráda že jsem ji poznala, protože je to skvělá dívka(ted už Anit). Konečně začíná být silnější, poznala lidi kteří ji mění život a je opravdu nadaná a bláznivá. Jelikož se mi o ní tak špatně píše, protože všechno už ode mě ví shrnu to do pár slov: Skvělá dívka, vstupujicí lidem do života, ne aby tam po sobě nechala prázdné místo, ale aby lidem pomohla. Anděl, světlo na konci tunelu,a motýl s těmi nejpestřejšími křídly.

Děkuju ti za všechno co jsi pro mě udělala, mám tě nejradši ze všech a nevěř tomu jestli nechceš, ale je to tak.

Padesátka--tobě pro radost.:-P

PS: Neboj, jestli chceš tak já už budu do lunaparku jezdit jenom s lidmi, které chci zničit.:))