Pomačkaná organza prošedivělého nebe nevybíravě a bezostyšně osahává štíhlé komíny. Nakonec - zhrzená jejich nezájmem – unaveně klesá na jitřní mlhou zdrogované a ke všemu lhostejné střechy…
Patchworky podzimu, ve spěchu, ale vkusně spíchnuté z uklidňujícího okru, vyzývavě krvácející červeni, arogantního bordó a decentní hnědi padajícího listí, odevzdaně leží na zaprášených asfaltových chodnících…
Lidské kroky bezděčně trhají patchworky na cáry. Někdy - kdo ví proč - ta nebo ona noha kopne do nich úmyslně … Jak ten čínský generál do mandaly ve filmu „Sedm let v Tibetu“. Lidé spěchají po vyšlapaných cestičkách … Lidé spěchají pořád a rádi … Vlastně ze všeho nejraději spěchají … Odkud a kam vedou ty cestičky? – Od startu k cíli? … Od naděje ke zklamání? … Od zklamání k naději? ... Od touhy k naplnění? … Od osudu k osudu? … Anebo odnikud nikam? ...
Podzim se směje paprskem studeného slunce, trhá ze stromů prokřehlé listy a hravě přikrývá trapnou nahotu asfaltového prázdna dalšími a dalšími autorskými díly…Umělec…
Jaký klid se zmocňuje mé duše, když si vzpomínám na dětství! Věřím, že barvou dětství je barva vody ve studánce, chutí dětství je sladká chuť malin a jeho vůní je vůně spadaného podzimního listí…Duše je najednou průzračná… Ale málokdy o tom mluvím… Protože to nikoho nezajímá a nikoho se netyká… Je to totéž, jak vyprávět svoje sny…
Opatrně našlapuji na paletu podzimu, prohlížím si barvy a tvary a rozmrzele si všímám popraskané asfaltové díry v patchworku… Zahanbeně uhýbám pohledem, jako bych shlédla něco nepřístojného… Není těžké milovat to, co je krásné. Pochopit a přijmout škaredé, odporné a hnusné – to je složitější úkol…
Země, zavěšená ve vesmíru na teňoučkých nitkách gravitace, mlčky předvádí svoje dokonalé piruety a fuete. Neví nic o agónii podzimu. Vůbec neví, co je podzim…K čemu by jí to vlastně bylo?… Dívám se na ni z dálky… Shora? Nebo zdola?... Pokouším se vykročit, natahuji ruku, abych ji pohladila, nebo se aspoň dotknula… Chci se přiblížit k té nebezpečné hranici, kde se nereálné setkává s reálným…
Podzim ždímá ze šedi nebeské organzy olověné kapky deště. Ty se tříští o okenní parapet a zanechávají po sobě jen marnivou ozvěnu….
Maliny…chechot podzimu… tančící Gaia… Usínám…