Závidím

Jedna z dřívějška...


Závidím lehkému závanu vzduchu,
vířícího kolem tvé zadumané tváře,
tu možnost doteku, dráždivého vzruchu

A s děsivou myšlenkou žháře,
zakládám požár ve hloubce dechu,
svým hladem už zachvacuje střechu

plane výhní s palčivostí sžírání,
sil není dost k pokornému přiznání

ohnivý vír se nedá zvládat dál,
ty pouze stojíš a jako by ses smál

za tavící se plochou matného zrcadla,
se tu před tebou, ve žhavé uhlíky rozpadám