Stále více zjišťuji jak je to marné bojovat proti lidské hlouposti.Nejlepší obrana je útok,ale zde toto pravidlo neplatí, to bychom se stali hlupáky.
Drsný,
studený
inkoustový pot
vpíjí nejlepší romány,
verše,
lásky,
jen ne vzlyk dávicích systémů.
Shrbím se nad rukopisy historiků,
doplním je úlovky,
doplním nadbytečné dějiny minulosti.
Nemám šanci ozdobït bílou stěnu prázdného krunýře.
Proto ulehám do ticha omotaného jemným lanem,
přelétavě zavzpomínám na zmrtvýchvstání,
mé přání zní:
umírat na kříži společně s malým Ježíškem v cirkusovém stanu.
Věnovat se smrti.
Pánbíček zamává na poslední dobrý skutek obyčejného muže neobyčejných vlastností.
A opustí ho.
Budeš-li nucen proniknout do šťáv svých útrob,
raději seskoč a nenech se oblizovat vředem hnidobásníků.
Národy připraveny na sex od nymfy- zohavené masky lidskosti.
Jsou to lidé o nichž se psaly knihy ,,,?
A nebo to byl jen vlastní grimasa potěšení,,,?
Ne!
Je to jen představa o lepší aleji,
o stromoví v němž ční prosycen vanilkovou vůní vánoční stromek,
plný zacpaných úst.
Ozdoby mají fialovou barvu,
doprovázeny břeskným hlasem,
zpěvem nadšených koledníčků,
s kadidly v rukou opakují zvrácená slova nedospělých ministrantů.
Tvá paže se stává rezavým mečem,
tvůj mozek se topí v bezbarvém tuku.
Zahojit lidské?
Ať při tom nepotratíš narozené krásy průhledného,
ledově čirého svědomí.
Příteli,
povídám:
„je zde“!
Učí se cizímu jazyku jen pro radost cizinců,
obšťastňuje hnijící civilizaci,
sama s ní hnije!
Neumím se radovat,
neumím prožít tu slast,
zůstat v řadě a chápat zlozvyky.
Možná to jsou jen rituální schopnosti,
nevnímat.
Nepochopím západní myšlení,
jejich bohy,
jejich slabiny,
a možná ani jednu z těch věcí nemají,
snad jsou to jen bizardní molekuly a my jsme bakterie přinuceni k přeočkování.
Sedět v podřepu,
kreslit nebe za deště a rozjíždět nájezdy.
Jak holubice nad pomníkem držící v zobáku dva hřeby,
dříve zaražených v duších vdov a stařeckých vrásek,
ví jak založit listy do desky s malbami génia,
jak použít slova,
aby z nich rostli bodláky a nebo jen slasti z bolesti hlásající světlo z mozkem můry a tváří promítače.
Ve strži tiché chodby slyším mluvit entitu.
Špitá si potichu,
ale slyším ji.
Lže.
A my lidé?
Jsme pouhé díly.