Stříbrná hvězda na nebi

Autor: Tomáš Dostál <korektor(at)postreh.com>, Téma: Psychologické Drama, Vydáno dne: 05. 11. 2006

Dílo pojednávající o závislostech. Ale z trochu jiného pohledu, než je obvyklé...

Stříbrná hvězda na nebi

Ta bytost byla podivná. Vypadala jako tvor pocházející z mých nejtemnějších snů. Přitom byla tak povědomá. Obrovité červenočerné tělo, blanitá křídla, dlouhý ocas s imitací srdce na konci, nechutná hlava se špičatou bradou a ústy otevřenými v podivném šklebu. Tiskl jsem se zády ke žhavé stěně, neustále pozoruje jeho nechutný obličej. Vlivem velké teploty mi po tváři stékaly obrovské kapky potu. Přesto jsem se třásl po celém těle. Byl jsem strachy bez sebe. Nevěděl jsem, co mám dělat. Snažil jsem se protlačit co možná nejdále do zdi, abych byl maximálně vzdálen tomu stvoření, které vypadalo, že se mou situací neskutečně baví.

            Škleb na jeho obličeji se ještě více rozšířil a já zaslechl tichý náznak hrozného a šíleného smíchu. Než jsem se nadál, propukla bytost v nesnesitelný řehot. Úzké stěny odrážely onen bláznivý skřehot, přetvářely jej, až se změnil k nepoznání, až se stal neposlouchatelným. Zvuk mi trhal ušní bubínky. Padl jsem na kolena. Nemohl jsem ten nával vydržet. Stál nade mnou jako vítěz nikdy neuskutečněného a nepsaného zápasu. Byl jsem poražen, aniž bych věděl, jak se bránit, aniž bych tušil, jak bojovat.

            Se skloněnou hlavou a dlaněmi na uších jsem pozoroval hrozivé nohy ozdobené kopyty blížící se k mé shrbené postavě. Pálící ruka uchopila mou bradu a zvedala můj pohled stále výš. Chytil jsem ji a tlačil dolů. Má snaha však byla zbytečná. Musel jsem opět pohlédnout do hrozivé, šklebící se tváře. Jeho ruka zakončená odpornými pařáty se napřahovala k úderu, jenž směřoval přímo do mého obličeje. Zděšeně jsem zavřel oči a čekal na ránu, která ne a ne přijít.

            Pln bázně jsem pomalu zvedal víčka. Ten pohyb mě stál mnoho úsilí, ale nakonec jsem pohlédl realitě do očí. Horký vzduch zmizel jakoby mávnutím kouzelného proutku. Místo něj jsem cítil hrozivý chlad, který se zakusoval do mého těla. Celý svět se točil, avšak stál jsem na obyčejné ulici. Kolem mě nerušeně probíhal život. Auta projíždějící kolem mě, osoby míjející mou postavu, to vše mě hřálo na duši. Zjistil jsem, že už neklečím, ale že jdu neznámo kam. Něco jsem neustále svíral v dlani. Podíval jsem se a uviděl použitou injekční stříkačku. Netušiv, kde jsem k ní přišel, jsem ji odhodil velkým obloukem někam pryč ode mne. Tiché dopadnutí ji proměnilo jen ve škaredou vzpomínku.

            Pokračoval jsem v chůzi, aniž bych tušil kam jdu, kde jsem a co dělám. Rozbolela mě hlava, takže jsem si musel sednout na lavičku, která mne přímo vybízela k odpočinku. Neznámý permoník bušil v mé hlavě, snaže se rozbít ji na co nejmenší kousíčky. Svět se vlnil pod nárazy kladiva, světla blikala jako semafory do pekla. Má duše bloudila, nevěděla, co dělat. Byl jsem unavený. Musel jsem alespoň na okamžik zavřít oči, alespoň chvilku si odpočinout. Zapomenout na veškeré starosti. Vědomí mě kvapem opouštělo, hledaje si neznámou cestičku vysvobození.

            Těžké kroky mě kolébaly do transu. Měl jsem zavřené oči, ale přesto jsem šel. Vůbec jsem nevěděl kam. Nohy hltaly cestu a vedly mě dál. Musel jsem procitnout. Ztěžka jsem otevřel oči. Pryč byla lavička, pryč byl celý můj svět. Díval jsem se do tváře pouličního osvětlení. Na neukojitelnou touhu mnoha lidí, kteří si razili průchod neviditelným davem. Sklouzl jsem pohledem na obrovskou osvětlenou budovu a marně hledal v paměti, kdy a kde jsem ji už viděl. Byl jsem na dně. Nevěděl jsem co mám udělat. Zhluboka jsem se nadechl a z plných plic jsem zařval na celý svět: „O co tady kurva jde?“

            Lidé se na mě otáčeli a nevěřícně kroutili hlavami. Zničehonic jsem měl pocit, že se každý kouká mým směrem. Nevím proč, ale vůbec mi to nevadilo. „O co, kurva?“ dodal jsem plačtivě, avšak stejně nahlas. Bylo mi do breku. Zůstal jsem stát na místě a nadále jsem pozoroval život kolem mě. Po chvíli jsem si toho všiml. Byla to kašna, v jejímž středu stála obří koule. Odkud to jen znám, proběhlo mi myslí. Přistoupil jsem blíže. Posadil jsem se na nedalekou lavičku, ale vzpomínka se ne a ne dostavit. Celý můj svět se proměnil jen v jednu obří kouli, která stála přímo naproti mně jako nějaký podivný odkaz mého vlastního mozku, jenž netušil kam ji zařadit.

            Dostavila se další bolest hlavy, avšak já cítil, že si vzpomenu, že si musím vzpomenout. To slovo plálo zapomenuté v nejtemnější části mé lebky, cítil jsem jeho chuť na jazyku. „Jsem v Opavě,“ zašeptal jsem polohlasně sám pro sebe. „Jistě, jsem v Opavě.“ Přišlo to náhle. Jako nechtěné ranní probuzení. Přesto mě to uspokojilo. Věděl jsem, kde se nacházím. Náměstí už mi nepřipadlo tak cizí. Snad proto jsem vstal a vypravil se dál. Už jsem nebloudil, měl jsem cíl své cesty. Nevěděl jsem sice, kde leží, ale tušil jsem, že zde musí být z nějakého neznámého důvodu. Vyčnívající dlažební kostka přetrhla tok myšlenek. Než jsem se nadál, ležel jsem na zemi. Silný úder do hlavy zajiskřil myslí. Svět se proměnil v milióny neprozkoumaných hvězdiček, aby nakonec ztmavl a ztratil se.

            „Vystupovat, konečná!“ zařval řidič, čímž mě dost nechutně vytrhl ze spánku. Přesto jsem se líně postavil a vystoupil. Ještě když jsem stál na zastávce a hledal krabičku cigaret, jsem si říkal, že to byl dost hloupý sen. Konečně jsem z hloubi kapsy vylovil touženou cigaretu. Zapálil jsem si a lačně vdechoval modravý kouř, který pronikal do plic a působil jako uklidňující balzám na duši. Po každém nádechu jsem se cítil lépe a lépe. Netušil jsem proč, ale věděl jsem, že to potřebuji.

            Dokouřil jsem a vydal se směrem k mému domu. Ruce jsem měl schované v kapsách, protože bylo chladno. Najednou jsem v levé ucítil nějakou trubičku, která vydávala zvonivé zvuky. Hned jsem si uvědomil, co to je. Proč ne, řekl jsem si a už jsem tahal marihuanou nabitou skleněnou špičku. Nažhavil jsem konec a zhluboka jsem potáhl. Štiplavý kouř zaplnil plíce. Aniž bych vydechl, potáhl jsem znovu. Začal jsem kuckat jako nějaký začátečník. Pociťoval jsem sílu látky dostávající se do každičké lebeční skuliny. Vydechl jsem. Vnímal jsem pouze podivné uspokojení a ještě podivnější nutnost okamžiku. Následovalo ještě několik mohutných prásků a trubička byla opět schována do kapsy.

            Svět se změnil. Už mi nepřipadal tak zlý. Bylo mi krásně. Nechtěl jsem, aby ten pocit skončil. Přál jsem si, aby trval navěky. Abych už nikdy nemusel řešit žádné problémy, abych mohl bezstarostně dýchat čerstvý vzduch proudící okolo. Musel jsem se začít hlasitě smát. Kdyby skutečně všechno šlo jak chci, tak bych nikdy nežil jak žiji. Zaklonil jsem hlavu a koukl na nebe. Třpytila se na něm spousta hvězd. Nekonečné dálky na mě koukaly a tiše volaly k sobě. Zavřel jsem oči a představil si, jak by bylo krásné dostat se někam daleko odtud. Klidně i na jinou planetu.

            Do obličeje mě neskutečně silně zasáhla sluneční záře. Víčka jsem musel přivřít daleko silněji, protože jas byl až nepříjemný. V ruce jsem cítil něčí teplou dlaň. Vrátil jsem hlavu do normální polohy a podíval se na dívku, jež stála vedle. Byla malá. A mladá. Přesto měla krásný obličej, který zdobily krátké černé vlasy.

            „Co blbneš?“ zeptala se něžným hlasem.

            „Je to skutečné?“ odpověděl jsem otázkou. Musel jsem se tvářit dost podivně, což jsem poznal z jejího výrazu.

            „Proč by nemělo?“ Sjela mě pohledem, za který by se nemusel stydět leckterý tvrďák v americkém filmu.

            „Já nevím. Zapomeň na to, prosím. Trochu jsem se zasnil.“

            „Zasnil? A nad čím?“ dotázala se provokativně. V jejích očích jsem uviděl maličký záblesk. Ten se však okamžitě ztratil.

            Usmál jsem se na ni, ale neodpověděl jsem. Místo toho jsem se naklonil a začal se s ní líbat. Líbala, jakoby měla strach, že se onen okamžik co nevidět rozplyne. Přesto, nebo snad právě proto, to bylo krásné. Vše čarovné však musí jednou skončit.

            Zadíval jsem se na ni. Byla doopravdy mladá. Mohla mít čtrnáct let. Nemohl jsem si vzpomenout kdo to je. „Víš, že to, co dělám, je na kriminál?“ zeptal jsem se tiše. Navíc jsem natáhl ruce před sebe a překřížil je ve známém gestu značícím zatýkání.

            „Vím, ale neboj.“ Napřáhla paže vodorovně před sebe a neznatelně se usmála.

            Políbil jsem ji a měl strach z toho, co se stane. Svět se měnil snad podle mých nálad. Jeden den byl překrásně růžový, aby se druhého dne proměnil v neprostupnou černotu proudící mou myslí. Měl jsem pocit, že před pěti minutami jsem byl někde úplně jinde. Avšak s jistotou jsem si pamatoval, že jsem s ní už víc než hodinu. Nevěděl jsem, co se děje. Vše bylo najednou nějak složité. Cítil jsem se jako někdo, kdo ani netuší kým je.

            „Musím najít to slovo. Ten únikový východ Exit REALITA,“ zašeptal jsem zasněně. Myslí mi problesklo, že se to už jednou stalo, že se jen opakuje dávno prožité.

            „Cože?“ zeptala se zaraženě. Ani se nedivím. Mluvil jsem dost z cesty. Ale pomohlo to. Celý svět se slil v jeden obrovský mrak a já se ocitl doma na své vlastní posteli. Dost mě to zarazilo. Vůbec jsem netušil co si počít. Plná injekční stříkačka v mé ruce u žíly napověděla. Jemně jsem jehlu vpravil do těla. Natáhl jsem kapku krve a vstříkl celý obsah do krevního oběhu. Před očima se mi začaly tvořit podivné barevné obrazce, které nedávaly smysl, avšak byly překrásné. Upadl jsem do snového stavu. Realita se stávala fikcí, fikce byla skutečnost. Aniž bych věděl proč, vstal jsem a šel pryč. Byt zmizel a s ním i celá země.

            Přemýšlel jsem nad tím, jaký je skutečný svět. Naneštěstí jsem věděl pramálo. Mohl jsem v něm klidně žít celý život a nevšimnout si toho. Nebo je snad realita něco, co se mi bude nadosmrti vyhýbat? Ale co když žiji v realitě a snažím se ji opustit? Ale proč? Myslí mi proudily stovky myšlenek a otázek, bohužel jsem na žádnou neznal odpověď.

            Prudká rána mě srazila na kolena. Přijímal jsem další údery a bylo mi celkem jedno kdo je dává. Neměl jsem sílu bránit se. Naštěstí dopadla poslední. Bolelo mě celé tělo. Někdo mě násilím otočil a pohlédl do mého obličeje. Uviděl jsem nějakého uniformovaného chlapíka.

            „Nech ho, už má dost,“ pronesl kdosi mimo můj zorný úhel.

            „Jo, raději vypadneme, aby nevěděl, kdo to byl,“ odpověděl ten, který se tyčil nade mnou.

            Jedno mi bylo jasné. Oba dva byli policajti. Nevěděl jsem, proč si mě vybrali. Raději jsem to ani nechtěl zjišťovat. Něco jsem zaskuhral a dostal další ránu, která mě poslala do snové říše.

            Probudil jsem se, abych zjistil, že mi nic není. Všechny rány musely být vymyšlené, blesklo mi hlavou. Ale proč bych si je vymýšlel, zeptal jsem se v duchu sám sebe. Rozhlédl jsem se a zjistil, že stojím na nějaké střeše. „Je to skutečnost nebo jsem se zbláznil?“ dotázal jsem se.

            „Nezbláznil, proč by ses měl zbláznit?“ odpovídal můj vlastní hlas.

            „Je to realita nebo ne?“ ptal jsem se s obtížemi dál.

            „Je. Co jiného by to mělo být?“ uslyšel jsem zase svůj hlas.

            „Nevím. Skutečně nevím.“ Přistoupil jsem k okraji střechy a zadíval se dolů. Pode mnou se klenula nekonečná propast ústící v ulici, která z mé výšky vypadala mrňavá. Odstoupil jsem raději o něco dozadu.

            „Myslíš, že by to nevyřešilo všechny tvé problémy?“ dotázal se.

            „Jaké problémy?“ odpověděl jsem otázkou.

            „Úplně všechny. Myslíš si, že žádné nemáš? Proč bys potom dělal co děláš? Proč bys neskočil?“

            S hlavou zakloněnou jsem se díval na hvězdné moře. Vůbec jsem netušil, že mám nějaké problémy. Vždyť ani žádné nemůžu mít, protože jsem šťastný.

            Jakoby četl všechny mé myšlenky, suše konstatoval: „Jsi skutečně šťastný? Trochu jsi to přepísk. Chtěl jsi zapomenout a ono se ti to skutečně povedlo. Ale za jako cenu? Podívej se na sebe a řekni co vidíš.“

            Poslechl jsem ho. Natáhl jsem před sebe obě ruce. Klepaly se. Bylo mi jasné, že to není zimou. „Na co jsem chtěl zapomenout?“
            „Na to, na co jsi zapomněl a co je stejně pořád schované ve tvé hlavě.“

            Zničehonic jsem si vzpomněl na jeden citát, který jsem slyšel někdy v minulosti. Tiše jsem ho citoval: „Nebe nahoře, nebe dole. Hvězdy nahoře, hvězdy dole. Pochopíš-li to, budeš šťastný.“ Přistoupil jsem k okraji a podíval se dolů. Přímo pode mnou se třpytilo krásné hvězdné nebe. Bylo tak neskutečně blízko, že jsem se jej mohl téměř dotknout. Natáhl jsem se poté kráse, ale byla dál než jsem čekal. Stačilo by udělat krok, a všechno bude v pořádku. Dostal bych se do své vlastní říše, kde by každá hvězda patřila jen mě. Dál jsem se díval na stříbrné hvězdy na nebi a hledal tu nejkrásnější. Nakonec jsem ji objevil. Byla přímo pode mnou. Toužil jsem po ní. Chtěl jsem ji tak moc, jak v životě nic jiného.

            „Na co čekáš? Skoč!“ rozkázal můj vlastní hlas.

            Nemohl jsem mu oponovat. Naposled jsem se podíval co mě čeká a udělal ten krok do hlubin. Skutečné nebe se začalo vzdalovat, ale já se přibližoval tomu mému, vysněnému. Hvězdy se jedna po druhé blížily k mému letícímu tělu. Byl jsem volný jako pták. Věděl jsem, že budu šťastný.

            Všechno zmizelo a já ležel na vonící louce. Nade mnou plálo daleko víc hvězd, než jsem kdy v životě viděl.

            „Ahojky, človíčku“ ozval se ten nejkrásnější ženský hlas jaký znám.

            „Ahojky. Kde to jsem a kdo jsi ty?“ optal jsem se.

            „Jsi v ráji. Nepamatuješ, žes mi slíbil, že mi tady budeš držet místečko?“ odpověděla a přiblížila se ke mně. V měsíčním svitu jsem rozeznával jen nádhernou siluetu a delší vlasy na hlavě.

            Jistě, ona byla ta vzpomínka, kterou jsem se snažil vystrnadit ze své mysli. „Už jsem si vzpomněl,“ řekl jsem tiše.

            „Jak dlouho v tom jedeš?“ dotázala se a kývla směrem k mé ruce.

            Podíval jsem se na strašlivě vypadající vpichy a odpověděl: „Asi týden, od toho, co jsme se rozešli.“

            „Rozešli jsme se před víc jak půl rokem,“ šokovala mě.

            „To nemůže být pravda!“ vykřikl jsem. Věděl jsem však, že lžu sám sobě.

            Nic neřekla, jen se ještě víc přiblížila. Nakonec se mě jemně dotýkala. „Polib mě,“ zašeptala. Natočil jsem se k ní. Dotkl jsem se jejích vlahých rtů. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Byla pro mě vším. Dlouze jsem jí líbal a těšil se z toho, že je zase se mnou. Vše bylo rázem zapomenuto. Měl jsem pocit, že toto je jediný skutečný okamžik v mém životě.

            Muselo to skončit, ačkoli jsem nechtěl. Viděl jsem její krásný úsměv a zavřené oči. Zlatavé, neskutečně vonící vlasy. Podívala se na mě a já spíše tušil, než viděl nádheru jejích zelených očí.

            „Líbáš pořád stejně krásně,“ odříkávaly potichu rudé rty.

            Zničehonic jsem byl strašně unavený. Položil jsem hlavu na zem a díval se na nebe. „Chce se mi spinkat.“

            „Ne, prosím, ještě aspoň chviličku,“ zažadonila, ale já jí to nemohl splnit. Víčka se mi sama od sebe zavírala. Nemohl jsem to vydržet. Objevil jsem mou stříbrnou hvězdičku na nebi. Byla vedle mě a já byl šťastný. Uchopil jsem její dlaň a naposled zašeptal: „Nezlob se.“

            „Miluji tě,“ špitla.

            Mé oči se zavřely. Věděl jsem, že je to naposled. V ruce jsem cítil poslední dotyk mé hvězdičky. Na rtech jsem cítil poslední polibek. Ale vědomí mě kvapem opouštělo.

            Ulice byla neskutečně blízko. Už jsem to nemohl zastavit. Mé tělo se velkou rychlostí blížilo svému konci. A najednou jsem kdesi vysoko uslyšel strašlivý výkřik: „Ne, prosím ne!“ Nemohl jsem to vrátit a zem byla už tak blízko. Tak moc blízko…