Dešťové kapky naděje

Autor: Kolibřík <V.Bloud(at)seznam.cz>, Téma: Romantické, Vydáno dne: 10. 11. 2006

kapky.jpgTahle zpověď je pro mě hodně osobní a dost mi na ní záleží. Proto jsem se pokusila o malou úpravu. Vzala jsem si k srdci velmi dobré rady od kritiků. Jen konec jsem nechala takový, jaký byl. Jinak to prostě skončit nemůže, protože můj život také ještě nekončí...Za připomínky moc děkuji, líbí se mi to teď daleko víc.

 

Smutně rozesmátá dívka kráčí temnou ulicí. Za zvuku písní linoucích se z chladného přehrávače se jí vrývá do srdce další šrám hořko-sladké naděje. Jak je to dlouho, co držel moje ruce ve svých dlaních a pohrával si se záplavou dlouhých vlasů, tak krásně že jsem předla jako kotě? Je to hodina? Několik dní? Měsíců? Věčnost?   

Kdo to zavedl moje kroky sem? K rozběsněnému vodnímu toku? Kdo mi to připravuje takovéhle pokušení se vším skoncovat a už necítit chlad samoty? Před očima se jí promítají ty chvíle propletených prstů a ona padá vyčerpáním do deštěm zkropené trávy. Už nemá sílu jít dál. Hledat. Přemýšlet a trápit se. Chce se jen schoulit do klubíčka smáčeného slzami a vyvolávat v myšlenkách vzpomínky na ty chvilky prchlivého štěstí...Přes závoj mlčenlivých slz hledí na vodní hladinu a přemýšlí o kapkách rozplývajících se v jejím objetí. Padají z nebe, i když vědí že po kouzelně radostném okamžiku vášnivého doteku s hladinou, zemřou v její kruté náruči. Tak jako já vyhledávám ty chvíle vábivého štěstí a kolísavé naděje, kdy slyším tlukot jeho srdce jako by byl mým vlastním...vyhledávám je, i když vím že co nevidět se rozplynou jako ty kapky vody...že i já utonu a nebude cesty zpět. Ano, to jsou ty smutně – šťastné, šťastně – smutné chvíle...okamžiky, které prožíváme znovu a znovu, i když víme že vzpomínka na ně bude bolet víc než trn v slavíkově milujícím srdci.

Bělostnou rukou objímá křehkost květin oživlých podzimním deštěm v zoufalé snaze udržet si naději, že ta chvíle, co právě minula...nebyla poslední. Že se vyplatí čekat na další. Skousnout nevlídnost osamělých nocí, pozvedlými koutky úst zakrýt smutek v očích a hrdě jít dál...jako by se nic nestalo...nestalo. Nic se přeci nestalo! Jen byl zase jednou tak blízko, že se moje tělo otřásalo v radostných křečích, že jsem uvěřila ve splněná přání padajících hvězd...Ona to vydrží. Musí. Chce. Smrtelná náruč vody, kapsy zatížené chladnými kameny...to by bylo moc snadné. Nesmí to vzdát, musí pohlédnout na nebe a vzít si příklad z radostného letu rozesmátých kapek...

Přijímá průhlednou ručku svého věrného anděla a kráčí zpět do světa, kde se radujeme i z kapek věcí, které za prchlivou chvilku pohřbí moře času...

 

kapky.jpg

 

 Poznámka redakce: tento článek byl upraven a změněn ke dni 6.12.06 - komentáře starší než toto datum nejsou aktuální. Děkujeme za pochopení.