Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet

Autor: Ivo-Hary <Normalnisilenec(at)seznam.cz>, Téma: Zamyšlení, Vydáno dne: 16. 11. 2006

… nějaké to zamyšlení nad pozoruhodnými datumy s číslicemi 68 - 89 v 20. století

Sice jsem na diskusním fóru napsal Histesovi, že na takovou úvahu nemám čas ani energii, ale toto je jedna z nabídek, jaké se neodmítají. A tak odkládám vše, co mám rozdělané, pokud nepřijde opravdová pohroma (škoda, Pohroma Katka, ta by přijít mohla ...), a naťukám ryze subjektivní a zcela naivní zamyšlení k řečenému.

Ano naivní, protože já stále věřím, že to co se jako dobré nabízí, dobré také je, dokud se neprokáže opak. Včetně politiky ...

Tzv. rozum brát, jsem začal koncem 50. a začátkem 60. let. Slova "padesátá léta" mají zlověstnou příchuť a i když se mne přímo nedotýkala (až na to, že jeden můj příbuzný z otcovy rodiny měl navržený trest smrti za studentský "protistátní" spolek - naštěstí se mu nějak podařilo uprchnout a vedl spokojený život v Maroku, o tom se však mluvilo jen pouze okrajově jako vůbec o všem takovém). Ve škole jsme poctivě žrali krmni o vedoucí úloze SSSR, o budování komunismu a o zlém kapitalismu, našimi hrdiny byli husité, rudí kozáci Čapajevovci a partyzáni z 2. světové války.
O vedoucí úloze strany nikdo nepochyboval i když k jejím představitelův vládla velká opatrnost a nevraživost jako k nové šlechtě. Jistě, malinko jsme pamatovali otřes pádu Stalina a kultu osobnosti, v praxi to však neznamenalo nic, jen jedna stranická klika vyměnila druhou.

Do toho přišlo Jaro 68. Magické číslo, kdy za mořem jeli naplno Hipies, v celé západní Evropě řádily levicové studentské demonstrace a u nás naopak se nějak projevovala únava materiálu tuhého levicového režimu.
Začínalo to postupně, téměř nepozorovaně. Ale najednou se začali odvažovat humoristé a dotýkat se předtím zapovězených témat, například v jednom skeči komik předvádějící řečníka na schůzi použil místo "soudruzi a soudružky" výrazy "souzi a soušky", což bylo typické pro tehdejšího nejvyššího straníka a prezidenta Antonína Novotného - věc předtím neslýchaná. V kultuře se rozjížděla nová vlna, knihy a filmy o tématech předtím řekněme nepovolených a novináři a spisovatelé otevřeně mluvili o komunistických přehmatech. Až potom jsem si všiml, že se začínají propagovat jacísi "Muži ledna" - Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský - kteří to jako začli - no dejme tomu, řekl jsem si a vzal to tak. (Malinko předběhnu - Dubček a Svoboda podepsali po roce a půl pendrekový zákon, umožňující zmasakrovat ty, kteří bláhově za ně ještě demonstrovali, Černík se stal naprosto loajálním husákovským straníkem a Smrkovský myslím taky všechno odvolal - to ale nevím, ale ani  to hledat nebudu. Nakonec byl Dubček uklizen do Turecka jako vyslanec a pokojně dožil penze, než jeho mýtus oživil rok 89., Svoboda se stal poslušným přitakávačem a později naším nejdéle umírajícím prezidentem. - Co to ovšem bylo proti Brežněvovi, kterého vodili po konferencích a návštěvách jako bezvládného panáka).

 Do té doby mocné organizace ČSM a Pionýr náhle skončily s monopolem a lidi si mohli zas založit, co chtěli - Junáka, USU a kdoví co ještě ..
Doba to byla krásná - plná otevřenosti diskusí a nadějí na život "s lidskou tváří" - ale i obav, jestli nám to "na východě" projde. Jak víte, neprošlo. Mně bylo 16 let, 20. srpna jsem odjel se školou na chmelovou brigádu, večer jsme vesele zpívali u ohýnku, dokonce i Kaťušu a jiné ruské písničky, jen tak pro srandu, že už se to může zlehčovat, no a ráno bylo po srandě, probudili jsme se do "spřátelené pomoci", kdy jsme poslouchali vysílání z Prahy přepojené na obecní rozhlas, včetně závěrečné hymny podbarvené střelbou ... Po čtyřech dnech si nás odvezli k rodinám, po dalších 4 dnech jsme jeli znova zachránit úrodu, když bylo jasné, že už k ničemu nebezpečnému, nehledě na tisíce vojáku s ostrou municí, nedojde. Na podzim jsme stihli navštívit Národní muzeum s rozstřílenou fasádou a stropy a ještě v roce 1970 jsme měli v maturitních otázkách Solženicyna. (Však náš učitel skončil zakrátko u lopaty a nakonec v něm poměry zahubily vůli žít ...)

Pak to probíhalo jak známo. Po dubnu roku 69 se budovaly pozice nového vedení, pak se přitáhly opratě, udělaly čistky, vážení lidé a odborníci skončili jako pomocní dělníci a popeláři, jiní si zase moc pomohli - byla to volba. "Zrádci národa" z 68. - Indra, Kolder a zvlášť očividně Biľak byli odměněni vysokými funkcemi. Něco přetrvávalo jako dlouhá vlečka, např. dlouho se na vysoké škole oslovovalo "pane profesore", než i tam vítězně vtáhli s novou dravou generací soudruzi. To už jsem byl v praktickém životě a snažil se žít, jak to šlo. Takové okýnko do světa v podobě rockové muziky a občas povolených západních filmů zůstalo, zcela nesouměřitelné přes všechnu novodobou cenzuru s neprodyšností 50.  let., atd. ...

Tak jsem samozřejmě listopad 89 uvítal jako spásu - najednou se zcela otevřeně začalo mluvit o všem, národ - oba národy se opět zdály jednotné jako v r. 68, zas byla radost chodit po ulicích a číst samovyvřelé plakáty mapující společné mínění. Já, v té době uklizený do malé slovenské vesničky poblíž Nitry jako čerstvý a ukázkově podpantoflový manžel, jehož žena neskrývala nedůvěru ke všem těm změnám, jsem se do ničeho nezapojoval. Až potom jsem zjistil, že všichni moji nejbližší známí z bývalého bydliště zakládali Občanské fórum, případně jezdili na demonstrace do Prahy - zůstat s nimi, možná bych byl dnes v parlamentě - nebo spíše v průšvihu, jak se znám...

Dodnes se lidé hádají, zda to byla revoluce vedená "hrdiny třetího odboje", nebo prosté předání moci dohodou "koupeným figurkám". To prostě neřeším. Jsem rád že to přišlo a přes všechny negativní politické a společenské jevy věřím, že tento způsob řízení a rozvíjení státu, jakkoliv se "zdá poněkud nešťastným", má podle mne budoucnost a věřím, že to nakonec dopadne dobře (byť jsem nedávno napsal že "dobré konce jsou jen pro pitomce" - to bylo v zápalu "tvůrčího nadšení" a ovšem k jinému tématu)

Je tu v porovnání roku 68 a 89 (magie těchto číslic otočením o 180 st. si všimli lidi hned) jeden velký rozdíl. V 68 roce byly změny možná iniciované i mimo KSČ, ale potom byly řízené lidmi přímo z vysokého vedení strany a málokdo její vedoucí úlohu zpochybňoval - nějak se to zdálo možné, že by to mohla vést dále v novém duchu. Tenkrát slovo disident neexistovalo, byli pouze emigranti venku (zakrátko měla přijít další mohutná vlna).
Kdežto v roce 89,  se s komunisty už nepočítalo. Že vývoj šel trochu jinak, to všichni vidíme a odsouvám to mimo rámec této úvahy.