Už nežije a možná ani nežil, jeho dcera žije místo něj, ale jen přežívá. Je sama.
Sama nadává na cizí lidi, sama se rve se svým životem, sama si není jista kým je.
Je napojena na čip zoufalství. Napojena mezi bohy, pluje v mezikrystalech.
Narozdíl od svého mrtvého otce udělala něco užitečného, něco, co
prospívá mysli a žilám, nekonečné hodiny v práci zaměnila za odlesk
bídy a zoufalství.
Její otec, dá-li se tak nazvat, živitel a
milující manžel, miloval svou práci, miloval i svou milenku. Stavěl si
cihlovou chatu, kterou miloval ze všeho nejvíc.
Její maminka, dá-li se tak nazvat, starostlivá milující manželka, milovala svou domácnost,
v tichosti trpěla tatínkovu nevěru, s nadšením plela záhonky, se zapálenou vervou,
se
špínou za nehtama od zeminy, od vlhké půdy smáčené nočním deštěm, se
strachem o další den, o zítřejší oběd, o nedělní úklid. Nikdy nebylo
uklizeno podle její představy,nebyla vděčná za klidný večer, prach byl
vždy a všude. Strach byl vždy a všude. Uklidnil ji jen Hypnogen.
Dcera těchto milujících, starostlivých a chápajících rodičů se učila ve
svém spokojeném pokojíku. Byla to její jediná chvilka, kdy mohla
nerušeně poslouchat své idoly. A nechat se olizovat od svého pejska.
Díky
dnešní vyspělé civilizaci a díky uvědomění rodičů víme, že učení přes
dohled vede k neurotismu provázené komplexem méněcenosti, a proto
každou neděli, každý člen v této skvělé a šťastné rodině měl nárok na
svůj klid.
Klid provázen tichou onanií myšlenek, zadumaného otce popíjejícího lahodný mok z lahve.
Klid doprovázen melodií z automatické pračky, myčky a vysavače.
Klid v soukromí malého pokojíku jedné sladké holčičky utopené ve svém malém světě snů.
Měla
svou představu o svém životě, o životě celebrity - bylo jí jedno jakou
hvězdou se stát, zdali zpěvačkou, herečkou či hlasatelkou, bylo to
nepodstatné, jen aby ji někdo miloval, je jedno kdo, je jedno jak, jen
aby se našel ten, kdo ji připraví o panenství.
Ještě neskončil
příběh oné hrdinky, jedné z miliónu povedených dcer, která se nechala
potají olizovat od uslintaného jezevčíka, ... Čokl, který sotva slyšel,
ale jediný v rodině měl lidské jméno: Lucinka, nikdy se nikomu
nesvěřovala. Byl to hodný domácí mazlíček, který patřil nejmenovanému
otci. Otec, který se podílel z větší části na štěstí své zadumané
rodiny, svého pejska pravidelně venčil, obešel dvakrát stejný blok a to
každý den třikrát. Byl to velmi trpělivý muž-venčil, montoval, luxoval,
krmil, zabíjel. Zabíjel především sebe a čas.
Zavraždil možná i své
představy o šťastně fungující rodině. Stvořil si svou rodinu plnou
mokvajících vředů domácího dusna, zničil i tu šedivou fenu, která si
raději spolykala hrst diazepamů, než aby mu dala alespoň jednou za půl
roku.
Nikdy mu nic nevyklouzlo z ruky, pouze mýdlo, a to vždy, když si vzpomněl na svou první
lásku a představoval si, jak by to bylo jiné.
Nebylo.
Pokud by v tom hráli roli jeho konservatismus, jeho rasová nenávist ke všem minoritám,
jeho
perfekcionizmus i ty jeho chlapské nejubožejší historky proti své
vlastní ženě, dnes by po jeho dávné lásce zbyl jen opar důstojnosti,
stejná rodina, stejná chata se zarostlou zahradou plnou těch nesmyslně
pojmenovaných květin, které jsou cítit chronickým pachtěním po kráse.
Stejný zablešený pes, nikdy neslyšící na rozkazy ani na jméno Lucinka.
Stejně vyleštěné plagiáty, kterým se říká obrazy, stejné odrazy v
zrcadle a jen špetka naděje na znovuzrození.
Není toho moc, ale jen malé šlápnutí do hoven nestačí ke štěstí, někteří z nás se musí
ve
sračkách vykoupat, možná být na pokraji šílenství, aby se naučili
přijímat dar. Ten břeh hnusu začíná aromem z rozpálené lžíce, s nožem
na pokraji tepny.
Nezůstalo mu nic. Televize, hifivěž, prasátko,
myčka na nádobí, mikrovlnka, vysavač, zůstaly mu jen doklady o jeho
existenci. V prázdným bytě, kde štiplavý vzduch naháněl slzy do očí,
vlastně to ani tím vzduchem nebylo. Zůstal tam viset strach jeho dcery,
ve zdech, ve stěnách nasáklých nudou, nenávistí k rodičům, malomyslného
myšlení a jednotvárným prokletím věčně nefungujícího zapalovače.
Dopřávat si blahobyt, a možná se vytratí pointa z životů vašich dětí, manželek, milenek a psů. Vytratí se radost z nových parket, z povýšení, z pohlazení.
Možná zabila otce právě ona bezejmenná dcera, jen pro pár zrnek prachu, pro samou nenávist k němu, pro nenávist k uspokojování rodiny, šéfa a vředů šéfa. Jedna budoucnost zabila generaci jednoho jména. Ona, jeho vlastní dcera, ho nenáviděla, jako dnes nenávidí své dítě vyvrhlé z křeče, ze dna ozývajícího absťáku, přestala doufat jako její otec, jako její matka, jako její Lucinka, jako svět, ve kterém se snažila přežít.
Vypadá, že je konec
jejím plánům i tohoto vyprávění, zkuste se podívat do svého já, zkuste
naslouchat. Nikdo se nechce zhnusit sobě. Je lepší zůstat ve své
polospokojenosti idiotství a dál si pro štěstí poplivat na kus hliníku,
který cestu neusnadní. Chyby se nedědí, chyba je převtělená slza
zhoubného nádoru, stéká na asfalt na černý zápach roztavený vroucí
lávou smíchu šílenosti, pozastavuje se, až v nekonečně svíravé radosti
pro smrt jediného zoufalce sevřeného v kazajce studu.
Jeho dcera jednou pozná jakou chybu udělala. Ale bude příliš pozdě, nedokáže usnout,
alespoň
ne tak jako dřív, má vrásky, ne snad za stáří, toho se stejně nedožije,
vrásky jí zůstaly z písečné bouře, která se jí vryla do její krásné
tváře, ona miluje, i přesto, že nemá cit. Nemiluje však žádnou bytost
žijící mezi námi, je to postava smyšlená v psychodelirickém stavu,
vybroušená však do dokonalosti odrážející lidské prolnutí mezi božstvem
a plazem. Na její pleti si pohrál čas prachu z opojení, z chtivosti, z
harmonie nesoucí jméno "Hrdina"!
Trpící děti trpělivých rodičů, končící v odpadu lidské chamtivosti, homosexuální syni
dychtící po troše soucitu, vynakládají všechny své síly pro sobectví.
On
došel příliš daleko-vracel se do minulosti, než aby začal chápat, že
jeho dcera si vybere všechnu daň, nezůstal mu ani majetek a ani duše
slabošství, jeho sehnutí nebylo z úcty, byla to pozůstalost z pokřivení
páteře, zde už končí dovětek o jejím otci schouleném ve své chorobě v
rakvi, zdělané v nejlacinějším truhlářství smrti. Nikdo už neví, jak
umíral, zda s láskou ke svému vrahovi, a nebo prokletí mělo vydržet do
dalšího pokolení.
Paní, stvořena ze žláz smutku, nezůstala
sama, má syna, a její syn má otce trpící efebolií, každý večer je
slyšet pláč z vedlejší místnosti, pláč chtíče, který její partner
provádí na svém vlastním synovi, je to pláč pederastie, pláč kletby,
kterou vyřkl děd zneužívaného vnuka.
Už není sama má svého syna a milujícího manžela, má i svou celoživotní abstinenci a svůj tichý pláč....slzy z jiného světa.