Stačilo, aby mi zklamání zaklepalo u srdíčka. Hned tu byla...
Nečekala na další nepozvání. Nikoho se nezeptala, jestli vůbec může dál.
Ta chvíle, kdy utíkám sama před sebou.
Taková, jak ji každý zná.
Možná si mé myšlenky myslí, že se v tý zemi nezemi ztratí.... Jenže, co pak, neví-li kam jít.
Proč mám pořád ten stejný pocit, že až za Tebou, zkrátka nesmí?
Ne, nedokážu to.
Nechci je odehnat pryč.
Chci
jen, aby tolik nebolelo, že tady a teď nemůžeš být se mnou... Aby tolik
nebolelo pomyšlení a představa, že se vlastně neznáme... a že neumím
říct to, jestli se Tě někdy znát naučím.
Někdo mě to možná odnaučil.
Co když jsem to všechno o lásce zapomněla?
Co když jsem chtěla zapomenout... a co když se to všechno zase připomene nám.
.
Víš, ve světě, kde žiju... Tam nejsou žádné hranice.
Je
tam tma, ke které mluví hvězdy o tom, jestli by nebylo lepší odejít.
Věděly, že by tím snad i někoho potěšily. Nebyly by - nebylo by na zemi
tolika snílků... A neznamenalo by to v dnešním světě vlastně dobro?
Jenže
pak tam je taky jeden stále svítící Měsíc.... který vždycky všechno
musí převrátit vzhůru nohama.. Jako by toho už tak nebylo dost.
Hvězdám
jsem vždycky mohla všechno říct. Snad se pak kvůli mě nehádaly...Kdo
ví.. I když.. proč by... Kdepak.. Já nejsem zajímavé téma :)
A
až budu vědět, že se můžu se vším svěřit samotnému Měsíci... pak bude
svět básníků a iluzí ještě krásnější a možná víc naivnější... Tak je to
totiž vždycky, když se snílek zamiluje...
.
Víš, už
mnohokrát jsem říkala, jak jsem ráda, že si mohu uvědomovat to, že tady
jsem. To, že tady... možná trochu dál .. je někdo, kdo by chtěl být i
pro mě.
Uvědomovat si to pořád.
Každou minutu.
Je krásný,
pozastaví-li se dospělý nad rozkvetlou pampeliškou a nad tím, že zrovna
teď se něco děje... a že se to děje vlastně pořád... že zrovna teď může
žít.
Bohužel se to moc často nestává.
Bohužel se v mým
světě dá asi pouze snít. Proto i já musím v mezičasech vykouknout ven,
podívat se... co se pro mě děje.. jak by napsal můj oblíbený
spisovatel.. "za zrcadlem" .
Za zrcadlem, kde se dnes už neodráží
krása zahrnující lidskost a víru. Ne, dneska už nikdo nevidí krásu v
umění zamyslet se nad krásou, kterou do vínku uložili každému z nás.
Víš..
Ze začátku bylo tohle dvojžití těžký. Bylo a stále je strašně moc lidí,
kteří by mě z mé naivity chtěli dostat pryč... Říkali tomu "záchrana" .
Věřila jsem.
Ponořila jsem se do každodeních povinností. Do učení a do všeho, co zabíjí fantazii a mělo by mě zajímat.. Podle jiných.
Měla
jsem kluka a měla jsem ho asi i ráda. Asi kvůli němu, jsem si pohoršila
své studijní výsledky. Bez něj chvíli nešlo vůbec nic. Připadala jsem
si jako normální puberťačka, která protestuje proti všem a všemu, prudí
ji rodiče a nikdo ji nerozumí.
Asi mi nikdo rozumět nechtěl, protože taková já být přeci nechtěla.
.
Tím
vším jsem chtěla říct jen to, že teď, když jsem tady, 24 hodin denně,
13. den předhozena všemu tomu přemýšlení nad věcmi, o kterých bych
jinde než v nemocnici asi nepřemýšlela...Teď, když jsem se znovu přes
všechny zákazy zamilovala.... Teď teprve mi došlo, že já se změnit
nechci... Jsem jiná... a ten, komu na mě aspoň trochu záleží by se s
tím smířit měl... Změnit mě nikdo nedokáže.
Chci vždycky hledat
zázraky tam, kde žádné nejsou a všechny věci budou určitě mnohem
krásnější jako velké a nerozluštěné záhady...
Chtěla bych svůj život
prosnít... a nevěřím, že jsou lidi, které by nikdy nepopadla touha
vyjít ven, když prší. Skočit do písku ... a jen tak.. do vzduchu říci
celému světu... " Vidíš to.. Jsem blázen.. no a? "
Možná se pouze nedokážeme ptát sami sebe na to... jestli tak jak žijem, jsme doopravdy šťastni.
Ale proč?
Z obav a strachu, že život není pohádka?
Tak si ji vymysleme.
Já věřím, že JE pohádkou. A nebyla bych první, kdybych dodala.. že každý je autorem té své.
Když
jsem se psaním začínala, napsala jsem tohle : Někteří nevidoucí vidí
mnohem lépe než vidoucí... nebo nějak tak si to aspoň pamatuju.
Dnes bych to napsala jinak.
Jsou
lidé, kteří mohou být slepí a přesto tu nádheru kolem sebe vidí. Tihle
lidé vás doopravdy znají a znají vás takové, jací jste. Nemusíte se
přetvařovat, protože oni by viděli, že tohle nejste vy.
Jsou ale lidé, kteří jsou k těmhle věcem slepí. Protože takoví být chtějí.
Je na nás na všech. . . jestli je tenhle zvyk a útěk do ticha přetvářek.... dokážeme odnaučit.....
.
Víš... Myslím si, že jsem vyhrála.
Došla
jsem ke konci velkého příběhu trvajícího celý můj dosavadní život.
Otázkou je, jak dlouho žiji... Myslím, že tak tři roky... Tři roky to
všechno kolem doopravdy chci vnímat.. a to, jestli to vnímám.. to už
není důležité...
Jsem jednou z mnoha hvězd, co se za chvíli ztratí...ale já... budu mít zatraceně dobrej pocit.
Budu vědět, kdo jsem...
Navždycky malá holka s nezdravě velkou fantazií....
No a?
.
Takhle to totiž chci.
Takhle to tedy musí být správné...