Nehoda

Co vše se stane dvěma astronautům, když se jejich loď odchýli od stanoveného kurzu.

ZMĚNA! Naše průzkumná loď se z důvodu zatím neznámé poruchy v naváděcím systému srazila s velkým asteroidem.
(Možná jsem měl halucinace z vyděšení před srážkou, ale zdálo se mi, jako bych na asteroidu viděl obrovského pavouka s lidskou hlavou, kterému pronikavě červeně blikaly oči a pod ním se skvěl nápis „WELCOME TO NOTHING“. To však během okamžiku zmizelo.)
Vzájemná rychlost byla velká, ale naštěstí loď přečkala srážku téměř nepoškozená, avšak mnohem hůře se ovládala a navíc byla vychýlena neznámo kam. Po půl hodině tohoto letu však termický a gravitační radar odhalil planetu, která se zdála být podobná Zemi, a na kterou jsme přímo mířili. Rozhodli jsme se loď pomocí ještě fungujících trysek nárazových iontových motorů navést na oběžnou dráhu a potom se nějak pokusit o přistání.

Náhle v protisměru prošel záblesk a my jsme ucítili slabé brnění na našich tělech. Za pár okamžiků se to zopakovalo a z místa, kde se měla nacházet planeta, zářil kužel silného bílého světla a loď začala zrychlovat směrem k němu. Silně se rozezvučel alarm. Ze všech displejů palubní desky blikaly jak pominuté nápisy „FATAL ERROR“, „HIGH DANGER“, „TOTAL DAMAGE“ a podobné optimistické věci.
„Co se děje? Co to je?“ vyhrkl jsem.
„Vůbec nevím. Že by nás pohlcovala černá díra? Zkontroluj přístroje a dělej něco, sakra!“ zoufale vykřikl Shar Nuclator, jaderný fyzik výpravy.
Loď nabývala na rychlosti, ne přímo úměrně s časem, ale snad exponenciálně.
Nic se nedalo dělat.

Nic jsem neslyšel, jen vysoký pronikavý tón, jehož výška pořád stoupala, takže to za chvíli přešlo do ultrazvuku a já jsem jen cítil, jak mě z toho brní hlava. Zahlédl jsem obrys planety a na ní jeden obrovský listnatý strom, skoro dvakrát tak větší, než pozemská sekvoje.
Ten však počal rotovat a hroutil se do geometricky přesné koule, která do sebe „vtáhla“ tu část povrchu planety. Potom se pořád hroutila a zmenšovala, až dosáhla velikosti bodu a už neexistovala. Nakonec všechny přístroje „zmrzly“, na displejích se zobrazovalo něco jako záblesky výbuchů, a my jsme už ani neviděli, jak se pohybujeme a jestli se vůbec pohybujeme. Všechno tak hrozně splývalo. Vytřeštěně jsme se jen dívali před sebe, beze slova, bez myšlenky, bez citu. Na nic víc jsme se nezmohli. Potom najednou….

Mé vědomí se úplně vypnulo, asi jako když se restartuje počítač, a já jsem si také vypnutí svého vědomí neuvědomil, ale vnímal jsem, že si neuvědomuji vypnutí svého vědomí. Začal jsem od „píky“ a v mé mysli se postupně skládaly: bod, úsečka, čtverec, krychle, … a tak dále (asi to pro čtenáře bude nepředstavitelné, ale já jsem skutečně viděl to další). Náhle jsem proniknul celou touto nekonečnou řadou (ano, opravdu jsem celou svou představou obsáhnul nekonečno, a to ne jen tak, jak si běžně nekonečno představujeme a uvažujeme o něm, což jsou jen víceméně metafory, zde jsem to skutečně procítil) a spustil se obraz a zvuk. Po chvíli nastartovaly i čich, chuť a hmat, ale nepřicházely od nich žádné informace.
Byl jsem v jakémsi tmavém tunelu, a pohyboval jsem se jím vpřed bez vlastního přičinění. Dýchat jsem mohl, ale žádný odpor vzduchu jsem necítil. Po jeho obvodu problikávaly jen proužky slabého bílého světla. Konec tunelu jsem nedohlédl. Myšlení ani pocity se ještě nespustily, měl jsem pouze vědomí vlastní existence. Takže jsem si tedy ani nepoložil logické otázky typu „Co se stalo?“, „Kde to jsem?“ a „Kam to jedu?“, neptal jsem se ani po Sharovi. Podíval jsem se na své hodinky, avšak na digitálním displeji zářily všechny body. Když jsem chtěl zjistit polohu, oznámilo mi to, že nemá žádný údaj. Zvláštní, ale čas jsem vnímal. Za pár chvil mě jakési neviditelné síly začaly zpomalovat, až jsem úplně zastavil, a prudce mě vrhly zpátky. Podařilo se mi udělat salto a pak jsem viděl, že jsem z tunelu vyletěl do světlejší prostorné místnosti a přistál na podlaze. Vstal jsem a zahlédl Shara. Ležel na podlaze s vytřeštěnýma očima.

„Share. Jak ses sem proboha dostal, člověče?“
„Rád tě vidím, Logu. Nebudeš mi věřit, ale ten světelný kužel, který nás chytil v lodi, se pořád rozšiřoval, až nakonec pohltil vše okolo mě. Byl jsem jen sám já a to světlo. Jasnější než tisíc sluncí. I já jsem se stal světelným paprskem a pohyboval se jeho rychlostí c. Vzhledem ke všemu možnému, samozřejmě. Pohyboval jsem se takto současně dopředu a dozadu. Ale to nebylo všechno. Potom „universum“ okolo mě zkolabovalo do reálného časoprostoru, v němž je tato místnost. Zde jsem se nacházel ve všech možných polohách, současně. Neuvěřitelné, ale všechno opravdu bylo tak. Heisenbergův princip neurčitosti se stal skutečností. Jednou jsem se vážně zamyslel, a hned nato se tahle superpozice zhroutila, a byl jsem tam, kde jsem teď. Ty jsi padal ze shora vedle mě“.
„Ty vole“, ulevil jsem si. „Ale s tím neuvěřitelným nejsi úplně sám. V bezvědomí jsem si představil všech nekonečno prostorových dimenzí, mentálním zrakem jsem splynul se samotným nekonečnem – a dokázal jednu věc, že nekončí.
Po obnovení vědomí postupným zapínáním složek vnímání jsem se ocitl asi v nějakém časoprostorově izolujícím tunelu. Zpětný ráz mě vyvrhnul sem za tebou.“
„Poklona andělu bizarnosti. Co více jsme si mohli v životě přát! Že?“, slavnostním tónem opáčil Shar.
„Na jednu stranu jsem rád, že už stojíme pevnýma nohama na pevné zemi“, trochu jsem ho uzemnil.
„No jo, ale teď jsme už zase v klasické třírozměrné euklidovské realitě, a do našich myslí se bohužel hrnou znepokojivé otázky, jako kde to vlastně jsme, jak jsme se sem dostali, a co s námi bude. To předtím nebejvalo.“
„To je fakt. Tak asi jsme někde v nitru té planety… Kde je vlastně naše loď?“
„Jestli jsme v minulosti, tak bude teprve vyrobena“, řekl Shar se sarkastickým úsměvem.

Pokračovali bychom v diskuzi dále, kdyby nás nevyrušilo silné cvaknutí a slabé zasténání. Rozhlédli jsme se kolem. Byla to prázdná místnost kruhovitého půdorysu se stěnami, které sem tam trochu prosvítaly. Celkově to vytvářelo dojem jako něco mezi jeskyní a moderní laboratoří. Zvláštní ovšem bylo, že strop byl úplně uzavřen, a přitom jsem přesvědčen, že jsem sem ze stropu spadnul.
Po detailním prohlédnutí jsme na jedné stěně zahlédli obrazce v kruhu, které velmi nápadně připomínaly symboly všech hlavních náboženství lidí ze Sluneční Soustavy. Byly sice stranově převrácené, ale my jsme je hned poznali. Křesťanský kříž, islámský půlměsíc, židovská šesticípá hvězda, východní jin a jang, obrácenný pentagram, a několik dalších.
„No nazdar, myslíš, že je to jen náhoda? Ale docela věrohodné…“
„Znamenalo by to dvě možnosti: Buď se sem dostali nějací lidé před námi a tohle sem vytesali. Když se nad tím zamyslíš, tak v tom je vlastně sjednocení všech těchto náboženství, i když si vzájemně odporují. Krásná myšlenka.“ opáčil jsem.
„Taky jsem o tom uvažoval. Ze všech světových náboženství vzít jen to pro člověka pozitivní a spojit to v logický celek. Mohlo by to přinést zajímavé souvislosti a možná větší porozumění mezi všemi lidmi.“
„Jestli se vrátíme do SS, můžeme o tom něco napsat. No, ta druhá možnost je, že něco se nám snaží naznačit, že ví o lidech – a třeba má s nimi nějaké úmysly.“
„Hm ano, vezmi si, proč nás sem ten světelný kužel zatáhl a co to bylo? Já bych to tu nejdřív detailně prozkoumal.“

Nyní jsme provedli různá fyzikální měření. Radioaktivita byla na normální, bezpečné úrovni. Teplota nějak okolo 20°C. Okolo směs dusíku, kyslíku a dalších plynů, tak jako ve vzduchu. Souhrnem fyzikální podmínky velmi podobné těm na povrchu Země, přátelské prostředí. Jen tíhové zrychlení bylo o 1 m.s-2 větší, ale to není moc.
Začala zde být celkem strašidelná atmosféra. Pořád se ozývaly nějaké rány, šramocení a podivné hlasy, nebo co to bylo, a zahlédli jsme spoustu blesků. Po chvíli jsme si všimli, jakoby se kolem nás pohybovaly nějaké stíny. Jeden z nich se prohnal velmi blízko mě a doprovázel ho krvelačný řev nějaké příšery ze záhrobí. Hned potom „zmizel“.
„No nazdar, to už vypadá jak nějací duchové. Nebojíš se trochu?“, zeptal jsem se Shara.
„Hm, duchové, to bych nejdřív musel vědět, co to vlastně jsou ti duchové. Tady ty světla a zvuky můžou bejt cokoli, a zcela jistě to má fyzikální podstatu. A já se ti ani nějak nebojím, jsem ochotný prožít všechno možné. Nebojím se ani smrti, vždyť stejně k tomu jednou všichni dojdeme a třeba to bude velmi zajímavé a vzrušující, co víš? Nic nevíš…“
Tato slova mě velmi oslovila a pořádně překopla některé mé názory a ideály.

Nato se zničehonic ze všech těch nesmyslů zformovala jasná červená šipka, zakroužila nad našimi hlavami a vydala se směrem k jedné stěně. Následovali jsme ji, ať už měla jakékoli důvody. U stěny byla malá škvíra, kterou jsme dříve nezpozorovali. Protáhli jsme se jí, a ocitli se v dlouhém potemnělém tunelu jakoby v jeskyni. Šipka nás dovedla až nakonec, kde jsme vystoupili z tunelu a ocitli se v obrovském komplexu prostorných místností. Šipka pořád svítila a vedla nás dál.
Další cesta byla velmi složitá a nebudu ji detailně popisovat. Bloudili jsme pro nás chaotickou změtí různých chodeb, místností a dalších nepojmenovatelných prostor. Celé to připomínalo komplex vědeckých laboratoří a možná i jakési město. Všude byly nějaké podivné předměty rozličného tvaru a velikosti z neznámé hmoty, některé různě svítily. To mohly být různé přístroje a zařízení, ovšem asi už dlouho nefunkční a nepoužívané. Nikde žádná forma života, jen ty skřeky a záblesky, ale ty nás provázely pořád a nic nám neudělaly, tak už jsme se nad nimi nepozastavovali. Napadlo mě, že se jedná o nějaké mrtvé podzemní (nebo kde to vlastně je) město, které kdysi obývala nějaká vyspělá inteligentní civilizace, která ale už vymřela, nebo se celá přesunula jinam a to město nechala ležet ladem. Jinak to tedy byl nádherný romantický zážitek procházet těmito místy, i pro Shara.
Nakonec nás šipka dovedla do podobné kruhové místnosti, ale byla mnohem světlejší, a trochu vybavená. Nevím, čím to, ale gravitace tam byla o poznání slabší. Ze stropu čouhaly dva sloupy zářící modrou barvou jako plazmová koule, a na jedné stěně byla absolutně hladká, lesklá plocha, skoro bez tření. Šipka se na ní zastavila, zhroutila se do jednoho bodu a zmizela. Nato se začaly na stěně objevovat různé body a obrazce. Měl jsem přitom všem zvláštní pocit, jako nikdy jindy v životě. Mohl jsem jednat a myslet podle svobodné vůle, ale přitom jako by na mé myšlenky něco zvnějšku působilo a říkalo jim, co a jak. Tato „pravidla“ byla nevyjádřitelná, ale něco v tom smyslu, jako že nemám sledovat svoje vnitřní zájmy, ale vnitřní zájmy nějakého jiného vědomí. Krásné a depresivní zároveň.
Na stěně se zobrazovalo několik fraktálních obrazců, např. kružnice, do které byly vepsány dvě další o polovičním poloměru se vzájemným dotykem a v každé z nich byly vepsány další kružnice podle stejného pravidla, a tak pořád donekonečna. Nakonec se vše spojilo do jedné svítící koule.
Promluvil na nás neznámý hlas:
„Teď mi určitě budete rozumět. Divergoval jsem do vaší úrovně myšlení a vnímání.“
„Ééé, a ty jsi kdo?“, řekli jsme oba spoluhlasně.
„My jsme energetické bytosti, žádná hmota, čistá energie, a to, co pozorujete, je částečné promítnutí našich jsoucen do vašeho omezeného časoprostoru“.
„Vás je více?“
„Asi takových 10256. To jsou ty hlasy a blesky, co tu pozorujete a velmi se tomu divíte.“
„Svatej fotone, tak tolik není snad ani atomů ve vesmíru. A nemůžete se nám zjevit celí?“
„To není dost dobře možné. Každý bod našeho vědomí je superpozicí rozprostřen ve všech časoprostorových bodech celého 10-ti rozměrného univerza. Stručně řečeno, to, co nazýváte „svět okolo nás“ a „naše myšlenky a city“je podmnožinou našich stavů. Vy jdete pouze po jediné časové přímce, z minulosti do budoucnosti, a je to pro vás nevratné. My si zde z vašeho hlediska můžeme libovolně cestovat dopředu a dozadu. Ale to je jen metafora.“, řekla ta podivná bytost.
„Herr Gott, tak z toho nejsem úplně moudrej, ale tak nějak z toho vyplývá, že to jsou prakticky Bohové. Všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomní, tak jak zní jedna z „běžných“ definicí Boha, ne?“ poznamenal Shar.
„No, Douglas Adams měl pravdu, když ve Stopařově průvodci po Galaxii napsal: „Existuje jedna teorie, která tvrdí, že kdyby někdo přišel na to, proč tu vesmír je, a jak vznikl, vesmír by okamžitě zanikl a jeho místo by zaujalo něco bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího.““ připomněl jsem jednu naši velmi oblíbenou knihu.
„Jiná teorie tvrdí, že se to už stalo, a tady máš důkaz.“
„Ať to je jakkoli, jisté je, pokud tahle energetica mluví pravdu, že o nás a o celé naší humanoidní civilizaci vědí skoro všechno a dokonale znají podstatu lidského vědomí, myšlení… zkrátka obsahy lidských mozků. A my jsme teď s nimi v kontaktu.“.
„Právě že taky můžou úplně kecat. Slyšeli jsme jenom slova, které mohlo vymyslet cokoli. Tohle by dokázal říct každý hňup s dávkou fantazie, který se trochu otřel o teoretickou fyziku.“
„To je základní problém vašeho myšlení, každý fakt můžete zpochybnit, a můžete zpochybnit i celou tuto pochybnost a všechny další pochybnosti na ni navazující, až nakonec dospíváte k tomu, co už u vás řekl jeden týpek jménem Sokrates, „Vím, že nic nevím“. Znáte to, že? Samozřejmě vás teď napadne, že lze zpochybnit i tuto myšlenku o pochybnosti. Asi vás zaujalo, že já, objekt zkoumání toho, zda jsem pravdomluvný či nikoli, vám vlastně toto tvrdím.“ znovu se ozval záhadný hlas a světelná koule přesně v rytmu jeho slov blikala.
„Ááááááááááuuuuuu……..“ zařval pronikavě Shar a kroutil se a zmítal v obrovských křečích. Vyděsilo mě to, ale asi se to stalo proto, že urputně přemýšlel a tak horoucně namáhal své mozkové závity, až z toho zkolaboval.
Že by? U takového (duševně) silného člověka?
„Co ti je, Share…“, ale dřív, než jsem stačil cokoli udělat, z koule vyšlehl na Shara modrý paprsek a on hned utichl.
„Dočasně jsem ho paralyzoval, jinak by dostal infarkt, mozkovou mrtvici a mohl by „skončit“. Veškerý výkon jeho procesoru, vědomý i podvědomý, dá-li se to tak nazvat, se teď soustředil na jednu myšlenku, jeden zacyklený soubor informačních bodů, takže ztratil kontrolu a ovládání základních životních funkcí.“ chladně a věcně konstatoval hlas koule.
Zanedlouho se Shar probral a vítězoslavně prohlásil:
„Heuréka, pro člověka dobré jest procítit a vstřebat do sebe energii, kolektivní „já“ věcí světa okolo sebe a jednotu protikladů v něm. Vím o tom, chápu to, ale nedokáži to…“
Po celou dobu jsem stál jak opařený a bál jsem se, aby to se mnou nekleplo, jako se Sharem.
Načež koule řekla: „Vy lidé uvažujete tím způsobem, že výroky a hypotézy přijímáte jako pravdivé anebo nepravdivé. Na tomto je i tak +- založen váš jazyk. Ovšem, spojte dohromady pravdu a nepravdu, dva protichůdné stavy, existenci a nicotu, váš život nabude na úplnosti a uvidíte…
Jestli máte zájem, nyní mě následujte.“
Koule se proměnila ve známou červenou šipku, která opouštěla místnost.