Rozpínáš křídla jak markýzy maringotek,
když zas jednou voníš mi po kytkách z papíru.
V zubatém úsměvu dloubáš mě do lopatek
a klíčíš své semínko do mého vesmíru.
Říkáš mi: "Maličká!
Vím,
škrábou tě pod víčka
drápy, co trhají
šupiny snů.
Z nich hnětou pak bolest
a
krvavá tělíčka
házejí na dvorek
toulavým psům."