Postřehy o Postřehu aneb Novoroční projev

Opadla křídla, abychom se naučili chodit. Podnikneme túru celou minulostí Postřehu - Rádia R - Postřehu.

Pro třídní kroniku (06.2004)

Jak vznikl Postřeh? Je to jednoduché. Moje rodina si na podzim roku 2000 koupila počítač. Byl jsem z něj neuvěřitelně nadšený. Jé, ono to samo tiskne! Můžu si všechno předem nachystat, kopírovat obrázky... Chtěl jsem u toho stroje sedět. Nějak ho využít. Ale nevěděl jsem jak. Hrát hry, to asi se 166MHz těžko. Jak jsem potom zjistil, jediné, co ta bedna uměla, bylo něco napsat a pak to vytisknout.

Konečně jedné noci blesklo mi hlavou, než jsem usnul (vždycky než usnu, tak přemýšlím, co budu dělat, na co se vrhnu, nebo si chystám plán, jak se s někým seznámit)  Třídní časopis! No jo, ale jak se bude jmenovat? Bluďas je ohrané, Bluďasšou se nehodí a Bludiště už se mi kreslit nechtěly, v té době už jsem si je promítal jen v myšlenkách - při hraní na klavír. Nazvu jej podle toho, o čem se v něm bude pojednávat. Třeba aktuální tématika, to, co zrovna frčí. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Marka, jak na mě včera hodil balónek. Na poslední chvíli na mě zakřičel postřeh. Já se otočil a měl balónek přímo v obličeji. Jo, "Postřeh", tak se to bude jmenovat.

Vyspal jsem se, probudil jsem se, vzpomněl jsem si na nápad. Po ránu se mi zdají všechny večerní myšlenky směšné. Naštěstí jsem neposlouchal svůj mozek, který mi říkal: "To je blbost, vykašli se na to. Není nad to si sednout a nic nedělat." Až jsem vystřízlivěl z ranního komatu, řekl jsem o tom Jakubovi. Dohodli jsme se na spolupráci a vše mohlo začít.

Ze začátku to byla děsná prdel (aneb kvalita stranou, hlavně že se čte)

Rozhodli jsme se psát svobodně, bez rozvahy a dostalo se nám trvalých následků - hned po prvním čísle jsme si získali "anti"sympatie u třídní učitelky, jelikož podle průzkumu byla nejméně oblíbená. Dodnes si pamatuji na její první otázku: "Ta 4 procenta, to je kolik lidí?"
"Jeden."
Tož, Mravcová naštěstí odešla učit jinam a po půlroce absolutistického režimu jsme obdrželi nádherný, ještě nepoškrábaný balík: mladá, talentovaná, hezká, středně přísná učitelka češtiny a třídní Mainušová. Jinak "Maina", která fandila každému dalšímu vydanému číslu. Bylo jich celkem 7? asi sedm.. To bylo období největšího rozkvětu, publikování Honzy s kouzelným proutkem Jakuba Raidy, mojí Malé Morávky a Opuštěného Hradu. Děti si hrály a třídní časopis se četl nejen v naší třídě. Silně konkuroval oficiální trapárně, která vychází dodnes, a kde se dočteme o tom, co dělá kocourek Mourek Pazourek. Učitelka šéfredaktorka se mě jednoho dne zeptala: "Jsi prý tak šikovný, nechtěl by ses ujmout školního časopisu?"
S lehkým úsměvem jsem řekl:"NE".
Konkurovali jsme dál. "Ne" jsem řekl vícekrát, na střední - zde ale ne s takovou chutí, ale až později z důvodu nedostatku času. Pak jsem odmítnul nechat se přetáhnout na server Xpress.cz, který ve své době provozoval xchat (dnes ve vlastnictví Centrum.cz). Už několikrát jsem se houpal na misce, která měla rozhodnout, jestli zůstanu nahoře, nebo seběhnu dělat něco jiného. Na druhou stranu, však vždy někdo skočil a vyhoupl mě zase nahoru. Buď vlastní hrdost na dílo jménem Postřeh, nebo kamarádi/dky. 

PDF výběr z třídního časopisu

Teď bychom si mohli představit první redakci:

S Jakubem Raidou jsme časopis založili, byl jeho šéfredaktorem. Milan Sosna tvořil ankety a testy. Markéta Jahodová se sestrou Katkou sbíraly odpovědi na naše ankety v jiných třídách. Lenka Mainušová dala podněty k většímu sepětí třídního kolektivu, naučila nás, že se dá chodit ven, opéct buřty, zazpívat u ohně. V čemž pokračujeme na Postřehu dodnes. Marek Šindlář, alias moje ochranka, publikoval jednu povídku a staral se o ankety. Nemůžu zapomenout na Vendulu, jak se řezala mé Malé Morávce, seřvala idioty, kteří se do mě naváželi, brala mě do hoňky, šlapky i vztekliny (naše hry) a nabídla s klidnou tváří bez sebemenšího studu.. sex. Tahle nabídka se mi líbila nejvíc, ale řekl jsem to své oblíbené: NE. A Zuzka byla vždycky fotogenická, tak jsem ji sem hodil.. Od doby, co chodím na chlapecký obor, už jsem nefotil žádné "akty". Richard Vacula (ten prokletý admin) s Terkou, se kterou seděl v jedné lavici. Tu vždy pravidelně celou zprasil makovcem a pitím. (důvod našeho lavičního rozchodu - že prý jsem děsné prase - a to prase dostalo ve čtvrté třídě funkci hygienika, který kontroloval svačiny a ubrousky. Byli jsme taková ulítlá škola se socialistickými praktikami, ale "Pánu Bohu" dík za to).

Rozhovor na téma Postřeh s Markem Šindlářem (2.12.2006)

Richard: Co se ti jako první vybaví, když ti někdo připomene časopis postřeh?
Marek: Tak pravděpodobně ankety o oblíbenosti učitelů. 
Richard: Co považuješ za největší úspěch tohoto časopisu? (ještě třídního)
Marek: Každý si v něm našel svoje a dokázal se při tom zabavit. Když ne pobavit, tak se něco zajímavého dozvěděl.
Richard: Když se podíváš na jeho vývoj, nalézáš v něm ještě něco takového dnes? Nebo už jde o něco docela cizího..
Marek: Jakési počátky tam ještě vidím, ale s rostoucím věkem se mění zorné pole časopisu. Takže si myslím, že se změnily okruhy témat a přibylo konverzace o nich.
Richard: Nemáš někdy zase chuť alespoň simulovat návrat času znovu zapojením do projektu?
Marek: Někdy ano, ale teď by to bylo jenom narušení dobře fungujícího stroje.
Richard: Zastáváš rovněž názor, že jsem příliš upnul pozornost k Postřehu a zapomněl na Vás, se kterými jsem strávil spoustu let v hradecké škole?
Marek: Určitě ne, na základní škole bylo hodně času, a tak jsme se o časopis zajímali. Dnes by stejně nikdo nedocenil snahu zavzpomínat na staré dobré časy... Dál si myslím, že jsi to bral jako dobrý způsob seberealizace, který byl opravu dobrý! Proto se nedivím, že jsi to rozvedl do dnešní formy.
Richard: Co bys vzkázal dnešní nejdůležitější části oné formy, autorům? Na co by měli u mě dávat pozor? Buď tvrdý a nekompromisní, pokus se mě charakterizovat - kdybych se měl představovat sám, cítil bych se trapně.
Marek: Ctižádostivý, nesmlouvavý. Stojíš si za svým názorem a jdeš si za ním. Co si vytvoříš, za to dáš ruku do ohně a nerad jsi poslední. Často jsi nad věcí.
Richard: A když nejsem nad věcí?
Marek: Tak se většinou rozzuříš (vybouchneš), nebo se to snažíš vší silou vyřešit. Pokud to nejde, tak potom vybouchneš. P.S.: Ale hodnotím to s odstupem 3 let od základní školy, takže se mohlo hodně změnit.
Richard: Chtěl bys ještě něco říct mimo kladené okruhy?
Marek: Snad jenom, že si rád zavzpomínám na celé osazenstvo ročníku 1996/2004.
Richard: To já taky, zvláště když vidím tolik písečků a žádný společný. Děkuji za rozhovor a hezký nový rok.
Marek: Wait, kam jsem to vlastně odpovídal? :-D
---

***

Postřeh i na internetu
Na šílené adrese www.rezivo.wz.cz/postreh/postreh.htm po dlouhou dobu fungovala prezentace třídního časopisu. Jelikož byla čtennost velmi  malá, nabídl otec řešení: napiš něco o balení holek, to se chytí. Tož jsem vytvořil dílo, za které se nejvíc stydím a jestli někdo bude prohledávat databázi internetovou před tím, než mě zaměstná, no potěš.. I dneska mi občas přijde mail - postupoval jsem přesně jak to bylo napsané, ale vůbec to nefunguje. Nebo, poradil byste, jak líbat? Nikdy jsem to nedělal.. kdyby tušili, že ten rádce taky ne. (tenkrát :)) )

První verze webu www.postreh.com/phprs/download/archiv/postreh_1.htm (Listopad 2001)
První logo webu:

Předposlední verze původního Postřehu www.postreh.com/phprs/download/archiv/postreh_2.htm (Červen 2004)
Logo původního Postřehu (platné dodnes):

A v dnešní verzi dostupný, zakonzervovaný projekt Postřeh: www.postreh.wz.cz

Asi by to chtělo vysvětlení, proč jsem začal hovořit o původním Postřehu. On byl totiž jakousi slátaninou všech možných stránek na různá témata. Jednou podstránkou se stalo Rádio R, magazín s články, nic víc.
První verze Rádia R: www.postreh.com/phprs/download/archiv/radior

Poslední verze Rádia R: www.postreh.com/phprs/download/archiv/rr2.htm

 

Rádio R překonalo návštěvností, obsahem i tvořícím týmem Postřeh, jehož plusem, oproti "Rádiu" byl už pouze název. Vzhledem k tomu, že magazín byl dostupný na doméně www.postreh.com, nakonec jej stejně všichni nazývali Postřeh. Proto došlo někdy v září roku 2006 k přejmenování a změně grafiky. Vedle Postřeh.com je na logu ještě stále Rádio R, neboť k dnešnímu dni je pod tímto názvem projekt evidován v Technické knihovně a Národní knihovně v Praze, v různých starších zdrojích se stále hovoří o Postřeh Rádiu R. Oficiální logo magazínu Postřeh neexistuje, pokud je někde název uváděn, tak jako "Magazín Postřeh". Ústředním se stalo logo Postřeh teamu, které inkluduje jak magazín, tak i veškeré mimo internetové aktivity - případné vydávání sbírek, točení filmů, zvukové záznamy, CD, gramofonové desky..

***

Spuštění redakčního systému phpRS 2.6.0, období těžkého rozjezdu plné naivity
Jednoho dne mi spolužák řekl, že by mě chtěla poznat jeho nejlepší kamarádka. Po otázkách, co ji k tomu vede a pár mailech, jsme se setkali, několikrát se sešli a pak se naše cesty rozešly. Dopisoval jsem si v tu dobu s Aničkou z Prahy, které jsem poslal nějakou vlastní poezii, reagovala, že si čte na literu nějakou Barbaru Smílovou, které fandí. Tož podíval jsem se kdo to je a co je to Liter. Některé věci se mi líbily moc, napsal jsem autorce email, už ani nevím jaký - dostala se mi opravdu zajímavá odpověď - promyšlená, atraktivní. Představoval jsem si brunetku s dlouhými vlasy, trochu vychrtlou, trochu smutnou, trochu veselou, chytrou a s potřebou zaplácnout díru po chybějícím protějšku. Po společném rozhovoru se z toho stvoření vyklubala kamarádka spolužáka, ta se kterou jsem se kdysi vídal. 

To je zvláštní, pomyslel jsem si. Někdy si říkám, jestli ta holka z Prahy náhodou taky není ze Skřipova. Myslím, že se ona Anča zmínila, že zná zdejší prostředí a dokonce i Hradec. Ať už to byl kdo chtěl, místo shánění bytu a učení na výšce, sezení u Křižíkovy fontány se válel u skřipovského rybníka - psalo se mi s ním dobře. Bez znalosti databáze a PHP jsem na druhý pokus objednal doménu www.postreh.com v červnu roku 2005, a když už jsem za to vysolil prachy, měl pořádnou adresu, rozhodl jsem se udělat něco pořádného. Hledal jsem dlouho automatický redakční systém, který by byl zdarma. Zaujal mě český balík kódů phpRS, který se mi na podruhé s obrovským štěstím a náhodou podařilo nainstalovat. Od té doby rosteme, vyvíjíme se, zlepšujeme se. Původní kódy jsou obohaceny jednou tolik různými funkcemi, od interní pošty, rozesílání novinek, komentářů až po WYSIWYG editor.

První články se na www.postreh.com objevily v září 2005. Vkládaly se ještě v html tagech. První autorkou byla Barbora Macková, později šéfredaktorka. Klíčovou roli sehrála Jana Vyležíková (Krtica), kterou jsem oslovil chvíli po spuštění magazínu. Tehda na icq jsem z ní měl strach a cítil se jak po vykradení banky. Chvíli nás sledovala a po nějakém měsíci se rozhodla vypomoci. Byla jakousi branou z Literu, který tehdy začal prohnívat a po srazu v Ostravě na jaře roku 2006, kde nám dělala reklamu právě Krtica, přibylo pár dalších autorů. Nezapomenu na větu - tady tohle mi prosím šéfuje. :). I váhající Manik, jakmile zbystřil zrak a zjistil - ona je tam Krtica? No jasně.. a už publikoval i u nás. 

Krtica uprostřed

V nadpisu hovořím o naivitě. Přejděme k ní skokem přes pláž. Byl jsem naivní já, byla naivní Bára. Naše tvorba v podobě Markéta - jablíčko - klubíčko a Sněženka - rosa - spí... Uvědomoval jsem si nedostatečné ambice, zkušenosti, bojovnost, objektivitu Barbory Mackové na postu šéfredaktorky a bylo mi jasné, že zkvalitnění bude možné dovedením zcela nového osazenstva ve vedoucích pozicích. Rozhodl jsem se pro rozdělení magazínu v podstatě na tři. Tři šéfredaktoři a každý se stará pouze o své rubriky. Poezie - Próza - Technika. Ač by se možná kdekdo vysmál, že není jednotné utváření obsahu, v krizových chvílích se toto členění ukázalo jako dobrá cesta. V době kdy byl zaneprázdněn šéfredaktor poezie, běžela dál próza a technika. Na místo šéfredaktora Poezie usedl Skold (Roman Polách, Sköld), který doporučil na místo šéfredaktora prózy Jana Kopčila, WhiteShadow. Technika je mým špásem. Započalo se se selekcí a ubylo trapných říkanek. Whiteshadow se Skoldem se postarali o největší nábor lidí až doposud. Přilákali spoustu zajímavých osobností.

 

Divoký rok 2006 od konce prázdnin
Prvním problémem byl můj nesouhlas s vedením poezie, což se projevilo změnou na místě šéfredaktora - nabídku přijal Milan Bátor, který okamžitě zpřísnil (to byla má priorita), zvedlo se číslo nevydané poezie, ale zároveň i vkládané. Přišli noví autoři a někteří staří neunesli zvýšenou přísnost při výběru a začali se chovat jako uražení puberťáci. Zase tolik jich nebylo, byl to jen jeden objekt, který jak rychle přišel, tak i odešel a jeho jméno jsem na posledním srazu vznesl pouze já, zaznělo jen jednou. Mr.George byl vyhozen a další odchody probíhaly domluvou, vyvolanou předešlým tlakem z mé či druhé strany. Odešla Pohroma, Barbara Smílová, Tweety. Co se týče kvality děl, není proč naříkat. Jakožto osobnosti mi v mnoha směrech přirostly k srdci.

Kolektiv se vzájemně poznával, odhaloval a utvrzoval. Některá poznání nadchla, jiná přivodila zklamání. Opékaly se buřty na několika malých srazech u Hradce nad Moravicí, pravidelný sraz Literu se už v srpnu jmenoval Sraz Literu-Totemu-Postřehu. 

V září/říjnu, se díky iniciativě Bell uspořádal historicky první sraz Postřehu, kde jsme se poprvé všichni sešli v reálném světě. Zahrál se golf, vyhodnotila se soutěž The story 2006 of Postřeh a opekly se u kytary buřty. 

Většina zajímavých osobností ukrývající se pod několikatisícovým davem autorů Literu přešla k nám. Uspořádali jsme vystoupení "Být Prachem, Makretka!", díky kterému jsme získali vazby na Český rozhlas Ostrava a Český rozhlas Radiožurnál. Jelikož se tato prezentace velmi vydařila a na vstupném se Kulturnímu středisku vrátily náklady na provoz, můžeme se sálem, technickým zajištěním i občerstvením zdarma, počítat i na další kulturní akce pořádané tímto časopisem.

Poslední sraz v Brně u "Táničky" byl již čistě Postřeháckým a dřívější útočiště našich autorů od doby rozdělení našich cest neuspořádalo jediné čtení ani sraz. Totem je nadále pln zajímavých osobností, spoustou internetově namyšlených jedinců, kteří si hojí své postavení právě zde. A zůstává asi jedničkou v kategorii uměleckých časopisů, kam však Postřeh vést nechci. Budeme spíše renesanční a dynamičtí a budeme se snažit vyhovět všem speciálním požadavkům autorů - publikování filmů, zvukových souborů včetně jejich záznamů... 

Chci uchovat studentské prostředí a jím nakažené dospělé osazenstvo, dodržet podmínky smlouvy s Národní knihovnou Praha a www.webarchive.org, nechat magazín dále se rozvíjet. Budu nekompromisní k jakémukoli nebezpečí podrývání projektu, "kryse" uprostřed systému či jedinci, který nedokáže snést slušnou kritiku. Jednou pochválím všechny, kteří si to zaslouží.

Co znamená Postřeh pro autory
Je důležité všechny ty lidi nejdřív poznat. Postřeh byl přece založený na přátelství nebo ne? Spojoval lidi. Aspoň takový byl pro mě. A ono se to neztratilo, vždyť jsi to viděl, pod článkem, že odcházím, to byl Postřeh. Skoro každý den nový autor. Vždycky jsem se snažila, si každého hned přidat na icq a povídat si s ním, poznat ho. Co bude, když to tak bude pokračovat dál? Tohle jsem myslela tím, když jsem říkala, že jsem proti tomu, aby Postřeh neustále rostl, už tehdy v Brně, vzpomínáš? Protože se bojím, že se z toho vytratí to kouzlo, to, co zapříčinilo, že se lidé tam stávali kamarády a osamělé bytosti tam našli domov, ale samozřejmě nemůžeš přibírat každého nešťastného. Možná by se vždy hodila otázka: Co od Postřehu očekáváš? Proč právě Postřeh?
Ano, myslím, že to chce přísnější dohled na to, kdo k nám přijde.
Postřeh musí držet pospolu. -- Barbora Macková (Barbara Smílová) 28.10.2006

Postřeh. To je, když po mě někdo hodí knihu a já ji musím stihnout chytit, než mě trefí do hlavy, řekla bych si před ještě půlrokem. Ne není to tak. Je to studentský magazín, bylo mi řečeno. Teď už vím, že nejde jen o to. Spojení různých lidí a nejen studentů, z různých koutů republiky. Lidí, které spojuje něco, co nedokážu slovy popsat. Je to zvláštní pouto, rodinné pouto. Lidé, kteří si něčím prošli, a tak začali psát. Někteří píší pro radost, jiní jen tak a někteří se snaží vytvořit si svůj vlastní svět, s lidmi kteří jim něco přinesou. Je jen málo lidí, mezi které zapadám a Postřeháci mi je všechny nahradí. Co mi postřeh přinesl? Naučila jsem se chápat některé věci, které jsem předtím nezvládla a taky je to má druhá rodina. A v neposlední řadě mi dává šanci se literárně zvětšovat, růst. Scházíme se, píšeme básně, povídky, reportáže, někteří z nás fotografují, kreslí. Povídáme si o knihách, někteří chodí na soutěže, vyhrávají a reprezentují. Postřeh je prostě spojení lidí, které funguje a funguje dobře. :)  --  Markéta Alešová (Markéta50) 12.9.2006

Na Postřehu jsem nalezla pochopení a přátele, zjistila jsem, co všechno mohou mladí lidé dokázat, pokud opravdu chtějí, mají chut a jsou ochotni obětovat svůj volný čas, za což je nesmírně obdivuji. Jsme vděčná, že svá díla mohu publikovat na tak kvalitním serveru, jakým Postřeh beze sporu je. Jsem ráda, že jsou objektivně hodnocena a konečně, že mohou někoho potěšit a zaujmout. Já sama jsem bezvýznamným pisálkem, ovšem Postřeh nejsou jen básně, povídky, fotografie apod. Je to především úsilí mých přátel, které si zaslouží uznání, které si vyžaduje dalšího pokračování a rozkvětu. A to jim ze srdce přeji. -- Markéta Kainová 13.9.2006

Zpočátku jsem si to ani příliš neuvědomovala. Prostě, jen nějací mladí, chtěli trochu pomoci na studentském serveru. Abych občas uveřejnila svá, (přiznávám, v tu dobu ještě nijak výrazná) dílka. Ale činnost a náplň Postřehu mně natolik zaujala, že mi začala poskytovat potěšení. Zvláštní věc. Šlo o ten pocit, že všichni společně něco budujeme, něco, co udržuje pospolitost nás všech i všech postupně přibývajících. Vůbec nevadilo, že jsme mnozí i docela daleko od sebe, díky komunikaci přes internet se daly rychle řešit jakékoli vyskytnuvší se chyby. Samozřejmě rozhovory postupně přecházely na jiné oblasti zájmů zúčastněných, toto vzájemné poznávání se přeneslo i do osobních setkání a tak můžu tady otevřeně říct, Postřeh mi dal spoustu nových přátel s podobnými i naopak rozdílnými zájmy. Tímto můj život obohatil. -- Jana Vyležíková (Krtica) 14.9.2006

Nejčastěji kopírované články na jiných serverech
Známkou úspěchu sdělovacího prostředku je citování jeho zpráv v jiných médiích. Nejčastěji se kopírují články od Krticy - většinou bez uvedení zdroje. O zničení kopií se staráme ve spolupráci s Wikipedií sami. Bohužel se nepodařilo vyvarovat toho, aby zde nebyly zkopírovány cizí díla. Problém vznikl na samém počátku časopisu, kdy Tweety zkopírovala cizí básně a publikovala je za vlastní.

Běžíme na serveru umístěném na páteřní síti EU v Praze
Náš webhosting je jeden z nejbezpečnějších v České republice. Monitorován je 24 hodin denně a jak jste si mohli všimnout, funguje i v době největších výpadků v České republice. (Například jednodenní nefunkčnost Seznam.cz).

Něco málo ze statistik
Dnes na tyto stránky zabrousí 300 až 400 jedinečných návštěvníků denně. 40% z nich zná internetovou adresu, ostatní se na stránky dostanou přes vyhledávače. Nejvíce čtené jsou články informativního charakteru.

Kromě Čechů mezi naše čtenáře patří rovněž Slováci, Rakušani, Němci, Britové, Francouzi, Arabové (Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty), Italové, Nizozemci, Poláci, Brazilci, Mexičané, Kanaďané, Rumuni a také Rusové. Pochopitelně může jít o česky mluvící obyvatele těchto zemí.

Co nás čeká
Rok ve znamení amatérského filmu, jubilejního 30. Mistrovství České republiky dětí a mládeže v radioelektronice, soutěže o nejzajímavější elektronické zapojení.

Vydání PDF výběru děl.

Počítám i s odchody či stagnací tvorby autorů, kteří již nebudou stačit pečlivějšímu výběru děl k uveřejnění. Až do poloviny roku 2008 je provoz www.postreh.com finančně zajištěn. Pokud neztratí projekt svůj smysl a cíle, zakonzervování jej nečeká.

Děkuji za pozornost, pokud mi to vydrží, ohlédnu se s Vámi za skutky minulými zase až v roce 2008.
Richard Vacula [admin] (Histes)